Statný bek, hokejový mistr světa a také člověk, který před třemi a půl lety zkolaboval na ledě. Zachránil ho jen včasný zásah lékaře a také defibrilátor, který byl tehdy na stadionu v Detroitu.
I proto je teď osmadvacetiletý Fischer hlavní postavou, která spolupracuje s Českou společnosti podpory zdraví. Ta usiluje, aby přenosné defibrilátory byly povinnou součástí sportovišť a dalších veřejných míst.
"Po tom kolapsu začal mít můj život úplně jiný smysl, nabral obrátky. Člověk si uvědomil, že si kolikrát lámeme hlavu z úplných zbytečností. Já měl štěstí, že jsem dostal druhou šanci to poznat. A tu šanci bych přál všem lidem, kterým se zastaví srdce," líčí.
Nejsou to naučené fráze, které by odříkával novinářům. Mluví emotivně, občas se odmlčí. Střídají se u něj vážné chvilky s těmi veselými.
Třeba když se ho v návaznosti na slova o prvním úmrtí zeptáte, jestli je 21. listopad i dnem jeho druhých narozenin. Usměje se a odpoví: "Poprvé jsem se narodil v Berouně, a jsem tedy Čech. Podruhé v Americe, tak už jsem se ptal, jestli by mi nedali občanství. Ten den opravdu slavím."
V Americe žije dál, pro Detroit RedWings, za který hrával, teď pracuje jako ředitel rozvoje hráčů. Stará se o necelých padesát hokejistů, který klub draftoval. Snaží se je připravit na NHL, pomoci jim v tréninku. "Obráncům třeba říkám, jak hrát v rozích, jak se pohybovat po modré čáře, jak šetřit energii. Baví mě to. Moc."
Občas si dokonce nazuje brusle a zahraje si s nimi hokej. "Ale jen rekreační," tvrdí. Už jen když s ním mluvíte, poznáte, jak se změnil.
Jako hokejista býval nemluva, odpovídal v útržcích, teď se usmívá a o svých větách dlouho přemýšlí. "Když jsem měl špatný zápas, nemluvil jsem s rodinou, nezvedal telefony. Byl jsem do hokeje zabraný a pomíjel zbytek. Teď si užívám každý den."
Po kolapsu se oženil, narodil se mu syn, kterému jsou teď dva roky. Do Česka jezdí na skok jako nyní. Podpořil akci s defibrilátory a zajel se podívat i do Plzně na hokej. "Jen mi kolem hlavy létaly lahve," připomněl emotivní konec zápasu play-off.
