"Je to děsivé. Žil jsem ve městě Nikko, které je od nejvíce zasaženého místa vzdálené asi jen sto dvacet kilometrů," podotýká Vejvoda. "Hned jsem přemýšlel, kolik mých známých to asi nepřežilo."
V neděli, necelé dva dny po katastrofě, volal na pevnou linku svému příteli, s nímž udržuje nadstandardní vztah. Místo uklidňujícího hlasu ovšem slyšel jen vyzvánění.
"Ale nemyslel jsem hned na nejhorší. Vím, že jeho práce není přímo v centru katastrofy," poznamenává Vejvoda. "Říkal jsem si, že je nejspíš někde na cestě." Nakonec se ještě týž den zkontaktovali. "Začal jsem na něj shánět mobil a mezitím se mi sám dovolal. Říkal, že všichni naši známí jsou naštěstí v pořádku," oddechuje si.
Navíc obdivuje tamní obyvatele, jak k situaci přistupují. "Už během svého angažmá jsem poznal, že jsou úplně odlišní od ostatního světa. Celkově to tam ti lidé hodnotí dobře. I když jich spousta hledá příbuzné, které už možná nikdy neuvidí, nebo nevědí, kde stál jejich barák, jsou neskutečně disciplinovaní," vyzdvihuje přednosti Japonců.
I Vejvoda zažil na vlastní kůži zemětřesení, a nejedno! "Otřesy o třech stupních (Richterovy škály) byly v podstatě každý měsíc," vzpomíná. S jeho hokejovými spolupracovníky to ovšem nic nedělalo, už byli zvyklí. "Když jsem druhý den přišel do kabiny, povídám jim, že bylo zemětřesení. A oni si toho vůbec nevšímali, nemluvili o tom," vypráví.
Japonce prý vzrušovaly až situace při pětistupňových otřesech. "Takové zemětřesení jsem zažil asi třikrát," uvažuje.
V současných dnech dokonce přemýšlel nad tím, že by se do Japonska vrátil. "Ti lidé mi jsou hodně blízcí. Ke mně i dalším cizincům, kteří tam se mnou působili, se chovali výborně. Říkal jsem si, jestli bych jim neměl jet pomoci," prozrazuje.
Svou myšlenku úplně nezavrhl, ovšem odrazuje ho cestování. "S prací nemám vůbec žádný problém, to ne. Ale řekl jsem, že už do letadla nesednu," vysvětluje. Důvod? "Víte, jsou věci, které neovlivníte. Nikdy jsem sice v letadle nezažil žádnou krizovou situaci, ale když jedu v autě a vidím nějaký průšvih, okamžitě musím zastavit. A to v letadle nejde, tam musím jedenáct hodin sedět," argumentuje.
Možná ho však přesvědčí jeho blízký přítel. "Máme si v nejbližší době zase volat a promluvíme si o tom. Uvidíme, třeba se ještě rozhoupu," dodává Vejvoda.
