Martin Ručinský má dozajista za ty roky u hokeje nadhled. Zažil hvězdičky, které rychle zhasly. Zažil mladíky, o kterých věděl, že je zářivá kariéra nečeká. I proto nepodléhá euforii.
Tentokrát ale mluvil s nadšením. „On je velká budoucnost českého hokeje. Sice nemá zkušenosti, ale vůbec na něm není znát, že je mu teprve dvacet!“
Ta poklona náležela Dominiku Simonovi. Hráči, který je téměř o 24 let mladší než on, avšak ve čtvrtek se v duelu proti Rusku sešli v jednom útoku a Ručinský mu přihrál na gól. „Klobouk dolů, jak to zakončil.“ Simon se ale skromně ošil: „Růča mi posílal skvělé nahrávky a já se jen snažil mu to nekazit. A gól? Bylo to štěstí.“
Ne, o štěstí jeho kariéra asi není, což dokazuje, jaký přístup k němu má kouč Růžička. Na startu sezony testoval mladíky, postupně však tým obměnil, aby teď už těžil ze zkušeností. Simon přestavbu reprezentace přežil.
A zatímco na Karjale i Channel Cupu byl útočníkem „do počtu“, ve čtvrtek si zahrál v elitní formaci. „Těší mě, že mám důvěru, i když z nás extraligy zbylo jen pár.“ Za tím už něco bude. Těžko by ho Růžička vzal na tři turnaje v řadě a těžko by ho postavil vedle Ručinského a Sobotky, kdyby ho bral jen jako „kluka“ na zkoušku.
On se klidně může probít na světový šampionát, už proto, že je dobré mít v týmu hráče, který je vděčný za samotnou nominaci, přijme jakoukoliv úlohu a neremcá, když se na ledě ocitne jen pár střídání. Anebo usedne na tribunu.
Bylo mu tři a půl, když Ručinský, Růžička i Straka – postavy, které mu později vstoupily do života – křepčili se zlatem v Naganu, a on s tátou seděl u televize a fandil. „Maličko jsem koukal,“ vzpomíná.
Možná i proto, když ho rodiče vzali do Velkých Popovic na veřejné bruslení, byl hned napoprvé nadšený. Když přišel podruhé, odešel rovnou s přihláškou na hokej. „Táta chtěl, abych jezdil na motorkách jako on, ale mě bavil hokej.“
A taky tenis, což je oblíbená dvojkombinace hokejistů. Ještě do třinácti hrával za Spartu oba sporty, pak se rozhodl pro hokej.
Sparta (jako kluk hrál přitom i za Slavii) ho taky jako první vytáhla do extraligy, už v osmnácti. Jenže loni zvolil odchod. Byť se ho snažil pražský klub udržet, on tušil, že by ve zdejším nabitém kádru dál hrál jen vedlejší roli. Chtěl prostor, jistoty.
Do toho jeho agentovi zavolal Martin Straka, šéf Plzně, a opakoval: „Chci ho. Je to hráč přesně podle mého gusta.“ A Simon měl jasno. Už proto, že Straku vždy obdivoval. Už proto, když viděl nadšení táty. „Pro něj je Martin ten největší borec.“
Straka i Jaroslav Špaček, další naganský vítěz, který je v Plzni i u národního týmu asistentem, byli před sezonou odhodlaní, že na ledě i v přesilovkách dostane čas. A splnili to. Jenže ve formaci s Pletkou a Kratěnou to Simonovi drhlo, měl pomalý rozjezd a propadl se až do třetí pětky. A přiznal: „Zaspal jsem přípravu a sám si to pokazil.“
I tak ho Růžička podržel, dál zval do národního týmu a ve chvíli, kdy se v lize zvedla Plzeň, zvedl si i on. A teď je v klubu znovu v první lajně.
Oplatí Růžičkovi tuhle důvěru?
