„Dostal jsem spoustu fotek na facebooku, kde děti šly do postele v hokejové výstroji. A to je to nejkrásnější. Že se společnost někam posunula. Že děti mají vzory a že lidi zase žijí Českem.“
Začněme duelem o bronz. Jaký byl?
Těžký a takový, na který bych rád rychle zapomněl. Ale to ke sportu patří, někdy se daří, někdy ne. Někdy jsi odměněný, i když si to třeba nezasloužíš. Ne, že bychom si to zasloužili, to vůbec ne. Ale někdy to tak je.
Po roce je to zase čtvrté místo.
A já bych řekl, že Amerika byla celkově lepší. Měli jsme tam nějaké šance, ale že by byly vyložené, tak to vůbec. Věděli, co hrajeme, a místo na ledě nám prostě nedali. A že jsme nedali gól? Nastupuješ proti kvalitnějšímu soupeři, to je jedna věc. Sil taky moc není, ale ty nemá ani soupeř. Je to o jedné dvou individuálních chybách, tým se pak dostane nahoru a udrží si to.
Po čtvrtfinále přitom panovala euforie. Co se změnilo?
To tak většinou bývá. Čtvrtfinále se mohlo přehoupnout na obě dvě strany a díky bohu, že se přehouplo na tu naši, protože bychom ty dva poslední zápasy ani nehráli.
Vy už jste v průběhu turnaje varoval, že lidi vás vidí v lepším světle, než skutečně jste.
To je těžké. Jsou to naši fanoušci, a když někoho miluješ, tak ho vidíš vždycky v lepším světle. To není jenom v hokeji. My jsme měli jejich obrovskou podporu a za to děkujeme. Bylo vidět, jak s námi žijí, jak fandí, i když prohráváme. To zase tak často nebývá. Na druhou stranu nás viděli lepší, než doopravdy jsme. Ale abychom tady chodili a říkali, že nejsme tak dobří, to by znělo pesimisticky. To by taky nebylo moc dobré. A možná i to, že jsme tomu uvěřili, nás posunulo do semifinále.
HVĚZDA TURNAJE. Jaromír Jágr na mistrovství zářil a rozhodl čtvrtfinále, nakonec ale zažil trpký konec.
A na konci zápasu zase skandovali vaše jméno. Nádherné, že?
Samozřejmě. Radši bych ale ten poslední zápas v reprezentaci odehrál v lepším světle a vítězně. Jsem nakonec rád, že jsem se šampionátu zúčastnil, diváci ke mně byli perfektní a já se jim snažil odevzdat maximum. Vždycky jsem jel na doraz.
Vážně je to konec?
Jedna věc je, že hokej miluju, baví mě. Tenhle turnaj pomohl některým klukům, hlavně v obraně, že si to vyzkoušeli. Byly to náročné zápasy. Každý hráč z kanadské soupisky patří mezi nejlepší trojku v týmech NHL. Naši hráči jsou na prvním nebo druhém šampionátu.... Vyzkoušeli si to a dá se na tom stavět.
Trenér Růžička už vás nezlomí?
Bylo by to zbytečné. Život jde dál, s hokejem nekončím. Minimálně rok budu ještě hrát na Floridě, pak se vrátím a alespoň rok budu hrát v české lize. A reprezentace? Je prostě čas jít... Kdyby šampionát nebyl doma, tak bych nejel. Hlavně mě zlomili fanoušci. Taky otec si přál, abych tady hrál, a pak Růča (útočník Ručinský). Bylo by prostě skvělé, kdybychom to zakončili společně. Hráli jsme spolu od 16 let ve stejných kategoriích a bylo by unikátní, kdybychom spolu hráli i po 25 letech. Škoda, že se zranil. On byl jedním z těch, kdo mě během zimy nahlodal.
Teď vás třeba otec nahlodá zase.
Prostě ne. Já už na to nemám. Můžu odevzdat maximum, ale je čas se posunout dál.
Překvapil vás na turnaji nějaký český hráč?
Všichni. Každý odevzdal maximum. Mně osobně to hrozně usnadnil Voras (kapitán Voráček) tím, že přijel. Je to podobný typ hráče jako já. Snaží se do pásma zatahovat puky. Hodně mi pomohl v přesilovce, že jsem mohl být před brankou, kde je to daleko jednodušší. Schytal jsem tam sice hodně ran, ale víc jsem si tam odpočinul, než kdybych měl něco vymýšlet u mantinelu. Kdyby tady Voras nebyl, tak by byl pro mě turnaj daleko těžší.
Jaké tedy je pro vás celkové vyznění turnaje?
Že je to všechno o lidech. Pro hokej, jakýkoliv sport, zábavu je důležité, aby na to přišli lidi, aby jim se to líbilo. Můžeš mít nejlepší show na světě, ale když na ni nepřijdou lidi, tak je ti k ničemu. Sport je divadlo. Když půjdeme úplně do hloubky, tak výsledek je sice fajn, ale v celkovém ohledu zase tak důležitý není. Kdo si vzpomene za 10 let, co bylo. Ale malé děti, které se teď dívaly na hokej, tak se jim to třeba začalo líbit a možná jim to změní život. Mají nové vzory, nechtějí se flákat na ulici, chtějí dělat sport. Tímhle směrem se musíme koukat a ne, jestli se přivezla medaile.
Ale tu všichni chtějí.
Ano, je skvělá. Ale nemyslím si, že je to nejdůležitější. Hlavní je, aby se naše děti měly z čeho učit, měly nějakou motivaci pro svůj život, a aby se ubíraly nějakým směrem. Sport jim v tom pomůže.
Podařilo se to?
Věřím, že ano. Já jsem dostal spoustu fotek na facebooku, kde děti šly spát do postele v hokejové výstroji. To je to nejkrásnější. Že se společnost posouvá.
Jste hrdý na české fanoušky?
Už před šampionátem jsme věděli, že naši lidi milují hokej. Rozumí mu, všichni ho chtějí dělat, všichni to chtějí trénovat. Díky bohu, že to tak je. Když se nám něco povede, tak je to pro nás hokejisty daleko větší odměna, že to lidi umí ocenit. Na druhou stranu, když se ti to nepovede, tak to někdy není moc sladké. Ale to tak bývá.
Nabil vás šampionát pozitivní energií?
Teď jsem samozřejmě unavený, skoro celý zápas jsme prohrávali... Ale člověk si oddechne a musí se koukat na další sezonu. Pro mě zase zítra začíná nový ročník, mám zodpovědnost na Floridě, kde musím odvést co nejlepší výkon.
