Pak zase trénoval. A čekal. „Všechno bylo super. Mrzí mě ale, že jsem si nezahrál. Lhal bych, kdybych řekl, že ne,“ přiznává čtyřiadvacetiletý zadák, který byl letos klíčovým mužem Komety Brno.
Že by byl z role marného čekatele, jemuž poslední místo na soupisce vyfoukl Tomáš Plekanec, zahořklý? Kdepak. Už množné číslo z jeho odpovědí svědčí o přesném opaku. „Celkově jsme odehráli výborný turnaj, bramborová medaile je ale pro nás smutná.“
Produktivnímu bekovi se už v hlavě honí příští šampionát, do kterého chce zasáhnout přímo na ledě. „Budu celý rok tvrdě pracovat. Tohle už nechci zažít, příště musím hrát,“ velí odhodlaně Kempný, který kromě čekání po večerech šprtal ruštinu. Těsně před startem domácího šampionátu přestoupil do ruského Omsku.
Vraťme se nejprve k mistrovství. Jak bylo pro vás těžké nenosit do kabiny zklamání, že nemůžete hrát?
Každý hráč je profesionál a já naštvaný po šatně nechodil. Tohle se nedělá. Ani jsem vlastně naštvaný nebyl. Trenér si vybral hráče, kterým věřil, a já to respektoval. Člověk se s tím musel smířit, klukům jsem obrovsky fandil a moc mě mrzí za ně, že nezískali medaili.
Co si ze šampionátu odnesete?
Byla to pro mě výborná zkušenost. A i když jsem nezasáhl do hry, tak jsem si to užil. Byl jsem rád, že s takovými hráči můžu být v jedné šatně. A vím, že příští rok budu pracovat tvrději, aby to vyšlo.
Jak vlastně vypadal běžný den „čekatele“?
Program jsem měl stejný jako hráči. Chodil jsem na tréninky, jen jsem nehrál zápas. Před zápasem jsem skočil s rodiči nebo se známými, co se přijeli podívat, na kafčo. Potom jsem se šel kouknout na tribunu a po utkání zase do kabiny...
Michal Kempný (v červeném) v tréninkové potyčce s Tomášem Hertlem.
Nelitujete, že jste kvůli přípravě na šampionát přišel o několik týdnů dovolené?
Takhle to neberu. Když nad tím přemýšlím, máte pravdu. Měl jsem ale možnost hrát mistrovství světa v Česku. A když jsem viděl zájem médií i fanoušků, byl jsem rád, že jsem se dostal do týmu aspoň takhle.
A když přiletěl z Montrealu Tomáš Plekanec? Nepřemýšlel jste, že pojedete konečně domů, když už nebylo na soupisce místo?
Zbývaly dva tři dny a Růža (trenér Vladimír Růžička) nás poprosil, jestli nezůstaneme s týmem, abychom byli dál pohromadě.
Těsně před startem šampionátu jste podepsal smlouvu s Omskem. Přitom jste tvrdil, že vaším snem je NHL. Proč nakonec zvítězilo Rusko?
Největší problém vznikl v sezoně, když jsem si zranil rameno. Přišlo to v nevhodný čas, předtím mě totiž sledovalo pár týmů z NHL. Jeden klub docela výrazně. Nakonec jsem se stihl vrátit na dva zápasy play-off, na které se do Brna přijeli podívat skauti z Omsku. S agentem jsme se rozhodli podepsat tam. Pro NHL a jejich skauty je hodně důležité, aby hokejista hrál na mistrovství a byl zdravý. Já po zranění takovou jistotu neměl, proto jsem zvolil tuhle cestu.
Berete to tak, že z KHL je do zámoří blíž než z Komety?
Je to možné. Budu se snažit celý rok pracovat. Rozhodně do Ruska nejdu za penězi. Chci se hokejově posunout výš, než kde momentálně jsem. NHL je snem každého hráče. V Omsku jsem podepsal smlouvu na rok a za tu dobu se může hodně změnit. Pokud bude možnost jít do zámoří, rád to zkusím. Můžu ale zůstat v Rusku, nebo mi to nemusí vyjít, stát se může cokoliv.
Stihl jste se poptat, jak to v Omsku chodí, reprezentačního kolegy Vladimíra Sobotky, který za Avangard hraje?
Jojo, už jsem to s ním řešil dřív. Byli jsme i spolu na pokoji a sbíral jsem informace. Teď se budu snažit pochytit ruštinu, abych tam nebyl vykulenej jako výr. Na rovinu říkám, že se moc těším. Bude to jiná mentalita. Jsem zvědavý, jaké to bude.
Už šprtáte ruštinu a azbuku?
Už jsem začal. Stáhl jsem si různé aplikace a po večerech jsem si je projížděl a učil se slovíčka. I s Vláďou jsme něco prohodili rusky. Hlavně si teď ale chci dva tři týdny odpočinout. Někdy koncem června už máme v Omsku nějaké zdravotní prohlídky.
