V lednu bude Janu Hrbatému, čerstvému členovi Síně slávy českého hokeje, 74 let. Stále je však ve velmi dobré kondici a užívá si důchodu. Léto tráví na chatě, přes zimu zase pravidelně navštěvuje zápasy Dukly Jihlava. Zařazení do společnosti hokejových legend ho překvapilo. „Ale myslím, že jsem si to zasloužil už dřív,“ říká v rozhovoru pro MF DNES.
Počítal jste s tím, že by to ještě mohlo vyjít?
No, ani ne. Já jsem si říkal: Třeba se to někdy povede, třeba ne. Náhodou se to povedlo, tak jsem moc rád. Je to vynikající.
Jak vysoko toto ocenění řadíte?
Já jsem hlavně teď moc překvapený, a to v tom smyslu, že v tolika letech mě ještě do Síně slávy vybrali. Myslím, že jsem si to zasloužil už dřív, ale asi nebyla dobrá vůle.
Byl jste z toho, že to nepřišlo dřív, smutný?
Ani ne. Já jsem dělal ten sport poctivě a všechno. Odehrál jsem v Jihlavě spoustu utkání. Čekal jsem, čekal - a vyšlo to.
Jak se vám daří? Vypadáte stále v dobré kondici.
A tak v kondici... Ale jo, trochu jsem. To je proto, že mám chatu, kde přes celé léto pracuji. Dělám dřevo, sekám trávu a pořád jsem v pohybu. Je to dobré. A sem tam chodím na pivečko, však to znáte.
A v hokeji ještě pomáháte?
Ne, už ne. Já jsem dělal mládež, ale v šedesáti letech jsem skončil a šel do důchodu.
Zařazením do Síně slávy se vám jistě vrátily vzpomínky na kariéru. Na co vzpomínáte nejraději?
Já osobně na první titul s Duklou. A potom na stříbrnou medaili z Grenoblu 1968, kde jsem dával Holmqvistovi (tehdejší brankář Švédska) gól na 2:2, a tím jsme získali stříbrnou medaili.
Proslavila vás také hokejka s rovnou čepelí. V čem byla dobrá?
Když jsem přišel na vojnu, řekl jsem si paní ve Svratce, kde dělali hokejky, že bych chtěl tu s rovnou lopatou. Prvně to byla Vítězka, potom Vítězka speciál. Já jsem hrál přes ruku na pravém křídle, tak se mi lépe zpracovával kotouč, když byla hůl rovná. Když je to zahnuté, puk se zpracuje třeba jen na deseti patnácti centimetrech. Je to ale o zvyku. Teď jsem jednu svoji hokejku dal i do Síně slávy.
Jak na ni reagovali jiní hráči?
Všichni se mi smáli. Když jsme byli v Kanadě, všichni se mě ptali: Co to máš za hůl? Vždyť ta je tak do muzea. Takovou hokejku ještě neviděli. U nás s ní hrával ještě Ulrych v Litvínově a Jiřík v Brně. My tři dávali přednost Vítězkám.
Setkáváte se stále s dalšími sportovními legendami?
Ano, máme sraz dvakrát třikrát ročně. Olympijský výbor nás zve. I na Vysočině míváme před Vánoci sraz s klukama, co léta hráli za Duklu, abychom si popřáli hodně zdraví.
Podporujete Josefa Augustu, který bojuje s rakovinou?
Pepík už tam byl tentokrát taky. Přišel mezi nás, vypadal velice dobře. Myslím, že se z toho dostane a bude to dobré.
Na srazu už však nemohl být Jaroslav Holík, který v dubnu zemřel. Jak moc vás to zasáhlo?
Byli jsme z toho všichni nešťastní. Jarda byl náš velký kamarád. Hrál jsem s ním nějakou dobu v útoku. Narukovali jsme spolu v jednom roce, spolu jsme bydleli na zimáku na palandách. Od začátku ty zážitky byly vynikající. Jarda byl ohromný kamarád.
A taky velký bojovník.
No samozřejmě. V kabině to vždycky vyburcoval, když bylo potřeba. Ale bojoval i teď, v poslední době, kdy přišel o nohu. Pamatuji si, jak pokaždé dorazil na ty naše srazy a říkal nám: Ku*va, vy jste zdraví? To bylo ve srandě samozřejmě.
Holík byl také kritik současného hokeje. Sdílíte stejný názor?
Já nevím, no. Co k tomu hokeji tady říct? Já si myslím, že mládež je úplně jiná. Za komunistů byla střediska mládeže, teď tomu říkají akademie, což byla velká výhoda.
A jak tedy vidíte mládež vy?
Víte, já si myslím, že dětem schází všestrannost. Přijdou domů, jdou na počítač. To za našeho mládí nebylo. Šli jsme hrát třeba fotbal. Prostě uměli jsme se postavit ke všem sportům. Teď je specializace jen na jeden sport, což není dobré. Snad to půjde k lepšímu.
Akademie jsou tedy dobrá cesta?
Na sto procent. Když jsme třeba my měli vrcholové středisko, tak ti kluci měli stravu, výstroj i ubytování zadarmo. Proto rodiče dávali svoje děti sem, do Jihlavy. Nemuseli do toho vrážet takové peníze jako v současnosti. Teď se to ale dává trochu dohromady. Vláda nechce, aby děti byly tlusté a nehýbaly se.
Kde vidíte budoucnost českého hokeje?
Teď se tvoří nové národní mužstvo. Vláďa Vůjtek, který sestavuje tým, je poctivý chlap. Vybírá hráče bez protekce. Kdo je dobrý, ten bude hrát. Bude to chvilku trvat, třeba nebudeme hned mistři světa, ale náš hokej půjde nahoru.
Uškodila hodně českému hokeji kauza Růžička?
Tohle nechci komentovat. Je to jeho věc, to si musí vyřídit on sám.
Jaký komentář byste přidal k Jaromíru Jágrovi, který stále i ve 43 letech hraje v NHL?
Jarda je výjimka v našem hokeji. Poctivě trénuje, pracuje na sobě a měl talent, který rozvíjel. To je právě ono. Někteří kluci třeba odtrénují hodinu a půl, přitom on ještě sám zůstane na ledě. Vynikající přístup.
Sice tvrdí, že v reprezentaci skončil, ale byl by ještě platný?
Osobně si myslím, že ano. Když k němu dají nějaké šikovné mladší hráče, on je usměrní. Má obrovské zkušenosti, takže si myslím, že by v nároďáku klidně mohl hrát dál.
A co říkáte na Duklu Jihlava, která vede první ligu?
Chodím na každé utkání, mám permanentku. Jsem Duklák. Na každé utkání se těším. Kluci teď hrají perfektně, je úžasné se na ně dívat. Přál bych si, abychom hráli o postup. A vrátili se do extraligy. Jen ten stadion... Už se něco děje a já bych byl pro, aby se postavil na zelené louce nový stadion. Aby to byla víceúčelová hala, ve které by se mohly pořádat koncerty. Protože potřebujete velké parkoviště a mělo by se myslet do budoucna.
