Zatímco jeho hráčská kariéra byla plná gólů, nahrávek a úspěchů, v té trenérské je pořád ještě nováčkem. Jihlavský rodák Viktor Ujčík však nikam nespěchá, ví, že všechno má svůj čas.
„Pořád se učím nové věci. Jasně, mám výhodu, že jsem hokej hrál celý život, zažil jsem v něm nejrůznější situace, takže je určitě z čeho brát. Jenže je taky pravda, že trenérská činnost se od té hráčské diametrálně liší,“ říká pětačtyřicetiletý bývalý útočník Jihlavy, Třince, Slavie, Sparty či Vítkovic.
Před třemi lety se vrátil do Dukly, aby svému mateřskému klubu pomohl na ledě, ovšem zdravotní komplikace, které se záhy dostavily, jeho záměr utnuly. V lednu 2014 pak coby profesionální hráč definitivně skončil.
„Vždycky, když mám nějaké nutkání zase naskočit do zápasů, tak stačí zajít si s jihlavským áčkem na jeden ostrý trénink a koleno mi okamžitě připomene, proč to takhle muselo být,“ prozrazuje s úsměvem Ujčík.
„Řvát může každý jouda“
Jinak je ale na ledě skoro pořád. Jednak dělá asistenta hlavnímu kouči juniorky Dukly Patriku Augustovi a navíc působí jako třetí trenér u prvoligového A-týmu. „Prioritou je pro mě rozhodně mládež. S Patrikem si ohromně rozumíme, dává mi spoustu prostoru pro nápady. Spolupráce s ním je úžasná,“ pochvaluje si.
„U chlapů se zatím spíš rozkoukávám. Vždycky k některému hráči přijedu a řeknu: Hele, měl bys to udělat tak, nebo jinak. Snažím se jim spíš poradit než působit jako trenér,“ doplňuje.
Viktor UjčíkTrojnásobný hokejový mistr světa se narodil se 27. května 1971 v Jihlavě, kde také později začal hrát v místní Dukle. V roce 1995 odešel do pražské Slavie a následně do Třince. Tři sezony strávil i v pražské Spartě, odkud v roce 2004 zamířil do finského Kärpät Oulu. Po návratu odehrál šest sezon ve Vítkovicích a v létě 2013 se vrátil do Jihlavy. Kvůli potížím s kolenem však hned v lednu následujícího roku ukončil kariéru. Od té doby se v jihlavském klubu věnuje trenérské činnosti. |
Uplynulou sezonu může každopádně hodnotit jako velmi úspěšnou. S juniorským týmem se letos Ujčík dostal do extraligového play-off a s prvním mužstvem si pak užil ještě i baráž o účast v nejvyšší domácí soutěži.
„Myslím, že na začátku tohle nikdo nečekal. Není vůbec jednoduché poskládat tým tak, aby následně tvořil jeden skvěle fungující organismus. Byla tady úžasná parta. A já věřím, že další takovou se podaří vytvořit i letos. Že v tom nastoleném směru budeme pokračovat a diváci v Jihlavě budou zase spokojeni,“ přeje si trojnásobný mistr světa. Jako trenér prý vyznává spíš klidnější způsob komunikace s hráči.
„Vždycky říkám, že řvát může každý jouda, který přijde z ulice. Já to samozřejmě taky umím, ale hlas zvýším až tehdy, když vidím, že se někdo fláká. Jinak se to snažím hráči spíš vysvětlit, dát mu dvě nebo tři řešení, jak by danou situaci mohl udělat jinak,“ svěřuje se Ujčík, který si aktuálně dodělává nejvyšší trenérskou licenci A.
Nejprve se musí vyřešit stadion
V poslední době se v souvislosti s Duklou čím dál častěji skloňuje slovo extraliga. Jednatel klubu Bedřich Ščerban se nikterak netají tím, že by rád získal licenci od Karlových Varů, které mají finanční problémy.
„Můj názor na tuhle věc je takový, že to není připravené. Především nemáme zimní stadion, který by odpovídal extraligovým parametrům. A dokud ho mít nebudeme, tak to nepůjde. Je nesmysl hrát extraligu někde jinde. Já bych počkal,“ má jasno Ujčík.
Viktor Ujčík "v civilu" na střídačce jihlavské Dukly.
„Navíc i hráčský kádr by se musel postupně zkvalitnit. Nikdo by tady asi nechtěl chodit na extraligu, pokud bychom v ní plnili roli outsidera. Prostě si myslím, že je to běh na delší trať a bude lepší, když se pro extraligu všechno postupně připraví, než do ní skočit na jeden rok a zažít rozčarování.“
Ostatně už letošní baráž o extraligu ukázala, že pokud se týmu zrovna nedaří, diváků v ochozech Horáckého zimního stadionu ubývá.
„Neměli jsme kontakt se špicí, šance na postup už nebyla, tak se lidé rozhodli ušetřit,“ připomíná chabý zájem o poslední zápasy Ujčík. „Ono se také zvýšilo vstupné a na to jsou tady lidé hodně hákliví,“ dodává.
