První jaderné ponorky stavěly Spojené státy, které měly nejvíce zkušeností z programu Manhattan. Přestože se francouzští vědci podíleli na vývoji amerických jaderných zbraní, po válce začínal francouzský jaderný program prakticky od nuly.
Rychlý začátek s nedostatkem peněz
Francouzům se podařilo již v roce 1948 spustit první pokusný jaderný reaktor a do roku 1949 získat malé množství plutonia. Na začátku 50. byli ke spolupráci přizváni izraelští vědci, kteří se také podíleli na projektu Manhattan. Zajímavé je, že civilní jaderný program byl ve Francii oficiálně zahájen od roku 1950, zatímco jeho vojenská část až po Suezské krizi, v roce 1958. Každopádně Francie si uvědomila, že pokud se chce počítat mezi velmoci, bez jaderných zbraní a jejich nosičů se neobejde.
V roce 1955 začala se stavbou experimentální ponorky Q244. Projekt však byl v roce 1959 ukončen, protože francouzští inženýři nedokázali postavit reaktor dostatečně malý na to, aby se dal vestavět do ponorky. Trup byl přestavěn, přečíslován na Q251 a dostal klasický diesel-elektrický pohon. Takto vytvořená experimentální ponorka, pojmenovaná Gymnote, sloužila pro testy prvních francouzských balistických raket M1. V letech 1977 – 79 byla přestavěna a přečíslována znovu, na S665. Pod tímto označení sloužila pro testy balistických raket M4 a dalších ponorkových systémů až do roku 1986, kdy byla sešrotována.
 |
První třídou francouzských podmořských plavidel s jaderným pohonem byla Le Redoutable, což byly ponorky vyzbrojené 16 balistickými raketami M1. První z nich Le Redoutable (S611) se stavěla od roku 1964 a do výzbroje byla zařazená od roku 1971. Celkem bylo postaveno šest jednotek, které jsou již nahrazeny třídou Triomphant. Potěšující je, že La Redoutable (S611) je umístěna v suchém doku ve městě Cherbourg a slouží jako muzeum. Jaderný reaktor je demontován a nahrazen prázdnou sekcí.
Nosiče balistických raket mají výhodu v tom, že sila jsou natolik rozměrná, že v trupu je dost místa na umístění jaderného reaktoru. U útočných ponorek je to jiná píseň. Jedním z rozhodujících parametrů je rychlost, což konstruktéry nutí šetřit místem a příliš nezvyšovat průměr trupu. Ve Francii se k tomu přidaly problémy s financemi. Stavba ponorek Le Redoutable pustila rozpočtu MN (Marine Nationale – francouzské námořnictvo) řádně žilou, takže se škrtalo, kde se dalo.
V roce 1964 bylo v plánu zahájit stavbu čtyř útočných ponorek s jaderným pohonem SNA 64 (Sous-marin Nucléaire d´Attaque) s výtlakem 2 900 t pod hladinou a čtyř stíhacích ponorek SNC 68 (SN d´ Chasse) s výtlakem 5 200 t pod hladinou. Oba programy byly v roce 1969 zrušeny kvůli nedostatku financí.
Za málo peněz hodně hluku
Na začátku 70. let se finanční situace MN trochu zlepšila, ale přesto bylo zřejmé, že o velkých a výkonných útočných ponorkách si budou muset francouzští námořníci nechat akorát zdát. Nakonec byl schválen Plan Bleu počítající se stavbou 20 ponorek, označených SNA 72. Ponorky měly mít jaderný nebo alternativně konvenční pohon a stavět se měly v pěti skupinách po čtyřech.
Výsledkem nebylo nic jiného než úprava konvenční ponorky třídy Agosta, s výtlakem 1 760 t pod hladinou, pro pohon jaderným reaktorem, což znamenalo mimo jiné prodloužení trupu o 6,5 m. Aby se co nejvíce ušetřilo, bylo nutné převzít z třídy Agosta i většinu elektronických a zbraňových systémů, byť pro SNA 72 prošly úpravami. Obě třídy se stavěly prakticky souběžně. Kýl první jednotky třídy Agosta (S620) byl založen v listopadu 1974 a do služby byla zařazena koncem července 1977.
Francouzská útočná ponorka třídy Rubis
Kýl první ponorky projektu SNA 72 byl založen v prosinci 1976, při spuštění na vodu byla pokřtěna Provence (S601). Ale v roce 1980 byla ponorka přejmenována na Rubis a toto jméno nese celá třída. Do služby byla zařazena v únoru 1983. Druhá jednotka byla pokřtěna Bretagne (S602), ale před zařazením do služby v červenci 1984 dostala jméno Saphir. Pro třetí bylo vyhrazeno jméno Bourgogne (S603), ale při spuštění na vodu byla pokřtěna tradičním Casabianca. Čtvrtá nesla od začátku jméno Émeraude (S604). Poslední dvě zmiňované ponorky byly zařazené do stavu MN v dubnu 1987 a září 1988.
Aby Francouzi co nejvíce ušetřili, vytvořili poněkud netypické zadání. Hlavním úkolem útočných ponorek třídy Rubis neměl být boj s nepřátelskými ponorkami (jak je běžné v USA a GB), ale boj nepřátelskými hladinovými svazy, kde nebyly takové nároky na tichost chodu. Díky tomu se mohli konstruktéři vzdát rozměrných a nákladných opatření na snížení celkového hluku. Důsledkem byla zvýšená hlučnost, porovnatelná snad jen se sovětskou třídou Alfa (Projekt 705), která byla v tomto ohledu vyhlášeným přeborníkem.
Vysoká hlučnost měla i další důvody. Nápad s použitím trupu ponorek Agosta nebyl nejšťastnější, protože trup měl z obou stran zploštělou příď, což je tvar lépe vyhovující dieselelektrickým ponorkám při plavbě na hladině, protože je stabilnější. Moderní jaderné ponorky se stavěly s doutníkovým trupem, který má menší hydrodynamický odpor a při jeho obtékání vzniká méně turbulentního proudění (a hluku).
Dalším důvodem byl malý průměr trupu a velké rozměry reaktoru v porovnání s původním pohonem. Třída Rubis jsou nejmenší bojové ponorky s jaderným pohonem na světě. Od třídy Agosta se liší použitím jednotrupé koncepce. Díky tomu se podařilo zvětšit vnitřní objem tlakového trupu. Do centrální části, kde má trup válcový průřez, dokázali konstruktéři vměstnat tři paluby místo původních dvou. Nevýhodou jednotrupé koncepce je opět zvýšená hlučnost, respektive výrazně vyšší náklady na její potlačení.
Testy první jednotky byly náročné. Před zařazením do služby si vyžádaly přes 1 000 hodin testů pod hladinou. Naměřené hodnoty hluku vedly k tomu, že již v roce 1982, tedy ještě před zařazení Rubis (S601) do služby, byl vyhlášen modernizační program Amétysthe (Amelioration Tactique, Hydrodynamique, Silence, Transmission, Ecoute) jehož cílem bylo zlepšení taktických možností, hydrodynamiky, pohonu a snížení hlučnosti.
Druhá série stíhacích ponorek měla mít také čtyři jednotky, jejichž úkolem měl být boj s nepřátelskými ponorkami a eskorta nosičů balistických raket Le Redoutable, což zatím leželo na bedrech výrazně tišších konvenčních ponorek tříd Daphné a Agosta. Během generálních oprav měly být změny aplikované i na ponorky první série. Rozsah úprav byl nakonec tak velký, že to vedlo ke vzniku nové třídy pojmenované po prvním plavidle Améthyste (S605). Druhá jednotka nesla jméno Perle (S606). Celkové náklady se vyšplhaly tak vysoko, že stavba ponorek Turquoise (S607) a Diamant (S608), byla zrušena v roce 1991, respektive 1992, ještě před založením kýlů. Výrazně k tomu přispěl i konec studené války a snížení napětí mezi Východem a Západem.
Technické okénko
Ponorky třídy Rubis byly, z výše uvedených důvodů, skutečně malé. Na hladině měly výtlak 2 400 t a pod hladinou 2 600 t. Rozměrově nejbližší sovětské ponorky třídy Projekt 627 Kit (V NATO kódu November) měly výtlak 3 065/4 750 tun a britská třída Valiant 4 500/5 000 tun. Trup měl délku 72,1 m a při plavbě na hladině byl ponor 6,45 m. Tlakový trup vyrobený z oceli Marel umožňoval ponoření do hloubky 300 m.
Pro konstruktéry bylo největším oříškem navržení dostatečně kompaktního pohonu. Řešením je 48 MW tlakovodní reaktor CAS-48 na nízko obohacený uran, vyrábějící teplo na výrobu páry pro dva turbogenerátory s výkonem po 3 950 kW. Lodní šroub roztáčí elektromotor s výkonem 7100 kW. Do rychlosti 6 uzlů (tichý mód) stačí k chlazení reaktoru přirozená cirkulace vody. Při vyšší rychlosti je nutné zapnout hlučnější čerpadla. Napájení palubní sítě zajišťují další dva turbogenerátory s výkonem po 850 kW. Maximální rychlost ponorek třídy Rubis je 25 uzlů.
Pro případ poruchy je v záloze dieselelektrický pohon s generátorem SEMT-Pielstick 16PA4 o výkonu 480 kW a baterie akumulátorů. Akumulátory zajišťují plavbu na vzdálenost 90 km nebo vytrvalost 15 hodin. Posádku tvoří 66 mužů, z toho 9 důstojníků. Zásoby stačí na 45 dnů plavby v normálním a 60 dnů v nouzovém režimu. Pro každou ponorku jsou k dispozici dvě posádky, což je běžné u nosičů balistických raket, ale nikoli u útočných ponorek.
Výzbroj ponorek třídy Rubis tvoří 4 torpédomety ráže 533 mm na přídi. Ty slouží k odpalování torpéd, min a řízených střel (od jednotky Saphir). Ponorka je schopná navádět dvě torpéda současně (pokud jsou řízená po vodiči). Celkem je na palubě mix 14 torpéd F17 a ŘS SM.39 Exocet. Alternativně může ponorka nést 32 min FG 29.
Stanoviště operátorů Rubis (S601)
Část strojovny ponorky Amethyste (S605)
Základem senzorového vybavení byl aktivní sonar DUUA-2D s přijímačem DUUA-2B, pasivní sonar DSUV-22, dva boční sonary DUUX-2B a vlečený sonar DSUV-62C. Na věži byl kromě přehledového periskopu Pivair SPS, útočný ST-5, navigační radar DRUA-33 a systém pro radiotechnický průzkum ARUR-13. Všechna data zpracovával počítačový systém TICAT a výnosy šly na bojový řídící systém SADE.
Ponorky Amétyste (a přestavěné Rubis) dostaly zaoblenou příď s menším hydrodynamickým odporem. Trup byl prodloužen o 1,5 m a téměř po celé délce hřbetu dostal kompozitový kryt snižují turbulenci vody a hladinu hluku. Pohonné systémy byly umístěné na odpružené patky a ponorky dostaly dvojici tišších protiběžných šroubů, což navíc zvýšilo maximální rychlost na 26,5 uzlu. Modernizovány byly všechny senzory. Přibyl satelitní komunikační systém, datalink a varovné snímače „pingů“ nepřátelských sonarů. Výtlak stoupl na 2410/2680 tun a posádka byla rozšířena na 70 mužů.
Francie se snažila ponorky Amétyste exportovat. Kanadě nabízela v roce 1987 mírně zvětšenou verzi, se zesílenou věží, aby se dokázala vynořit přes metr tlustou vrstvu ledu. Ponorky s výtlakem 2 950 t na hladině měly být vyzbrojené 6 torpédomety se zásobou 22 torpéd nebo ŘS. Tendr na 8 – 12 jednotek byl zrušen v roce 1989. Taiwan jednal o dodání dvou ponorek, ale k uzavření obchodu nedošlo. Výrobce představil ještě konvenční Amétyste Diesel a Amétyste Anaerobie s AIP (Air Independent Propulsion) pohonem MESMA, ale ani pro ně se nepodařilo sehnat zákazníky.
Dobrodružná služba
Ponorka Rubis (S601) byla v roce 1991 součástí koaličních sil během války v Perském zálivu. Když se z mise vrátila, prošla od září 1992 do července 1993 přestavbou na standard Amétyste. Nedlouho po vyplutí se při vynořování ve Středozemním moři srazila se supertankerem Lyria, převážejícím 270 000 tun ropy. V trupu tankeru prorazila otvor zhruba 40 cm široký a 5 m dlouhý, kterým uniklo do moře asi 2 000 tun ropy. Přesné příčiny srážky nebyly zveřejněny, ale vina byla jednoznačně na straně posádky ponorky.
Dalším „bojovým“ nasazením byla v roce 1999 operace Trident. Společně s Amétyste (S605) chránily námořní svaz zajišťující letecké operace nad bývalou Jugoslávií a blokovaly srbské lodě v Kotorské zátoce. Při operaci Hercules v roce 2002 chránila v Indickém oceánu Task Force 473 s letadlovou lodí Charles de Gaulle (R91), podporující invazi do Afghánistánu. V březnu 2007 narazila Rubis (S601) na dno. Poškozený sonar si vyžádal opravy do července 2008. Původně se počítalo s jejím vyřazením v roce 2017, ale prošla ještě jednou modernizací a sloužila až do roku 2022.
Amethyste (S605) vplouvá do přístavu Portsmouth.
Francouzská útočná ponorka třídy Rubis
Na sesterské Saphir (S602) proběhla přestavba na standard Amétyste v období od října 1989 do května 1991. O dva roky později se u Toulon účastnila ostrých střeleb, při kterých potopila cílovou loď, torpédoborec D’Estrées. V roce 2000 došlo na ponorce k úniku radioaktivity z primárního okruhu reaktoru. Opravy zabraly půl roku. V březnu 2015 se Saphir blýskla na společném cvičení COMPUTEX, kde hrála „nepřítele“ lodím US Navy. Posádce Saphir (S602) se podařilo proniknout eskortou, „potopit“ americkou letadlovou loď USS Theodore Roosevelt (CVN-71) a doprovodný torpédoborec. Vyřazena byla v červenci 2019 jako první z celé třídy.
Třetí jednotka Casabianca (S603) byla první francouzskou ponorkou, která v roce 2003 navštívila základnu ruské Severní floty v Severomorsku. Většinou operovala ve Středomoří jako součást bojové skupiny letadlové lodi Charles de Gaulle (R91). Casabianka (S603) byla první francouzskou ponorkou, která si nevylepšila karmu u posádek lodí US Navy. Na společném aliančním cvičení Péan 1998 překonala eskortu USS Dwight D. Eisenhower (CVN-69) a „potopila“ jak letadlovou loď, tak křižník USS Anzio (CG-68) třídy Ticonderoga z její bojové skupiny. Na svou poslední plavbu vyrazila v srpnu 2023 a po návratu o měsíc později byla vyřazena.
Podvodní smolařky
Nejsmolnější jednotkou byla Émeraude (S604). Během námořního cvičení došlo 30. března 1994 ve strojovně turbogenerátoru k explozi, která zabila 10 mužů. Ponorka se musela vrátit na základnu na nouzový chod s pomocí dieselgenerátoru a baterií. V červnu 2009 se posádka ponorky účastnila pátrání po „černých skříňkách“ Airbusu 330 imatrikulace F-GZCP společnosti Air France let 447 z Rio de Janeira, který se zřítil uprostřed Atlantiku.
Zřejmě nejvýraznější akcí Amétyste (S605) bylo čtyřměsíční působení v bojové skupině letadlové lodi Charles de Gaulle (R91) v roce 2010 během ochrany námořních cest proti somálským pirátům. Skupina operovala v Perském zálivu, Rudém moři a Indickém oceánu. Kromě toho, letecká skupina podporovala spojenecké síly v Afgánistánu. V lednu 2011 se celá Task Force účastnila společného cvičení Varuna 10 s indickou letadlovou lodí INS Viraat (R22) ex. HMS Hermes (R12) třídy Centaur, dvěma fregatami a první ponorkou postavenou v Indii - INS Shalki (S46). V prosinci 2022 byla pozvaná na přátelskou návštěvu britské námořní základny Clyde.
Posádka ponorky Amethyste (S605) na přehlídce
Francouzská útočná ponorka třídy Rubis
Druhá z „modernější“ dvojice, Perle (S606), také nepatřila mezi šťastná plavidla. Dne 12. června 2020 došlo během generální opravy v suchém doku v Toulon k požáru na přídi. Plameny vyšlehly v 10:35 a zaměstnaly několik požárních jednotek z širokého okolí. Pod kontrolu se je podařilo dostat až ve 21:36, když byl prakticky celý dok zaplaven pěnou. Při požáru naštěstí nebyl nikdo zraněn. Žádné riziko úniku radiace nehrozilo, protože reaktor byl demontován a odeslán k revizi již v lednu, kdy byla ponorka umístěna do suchého doku.
V říjnu 2020 padlo rozhodnutí vrátit poškozenou ponorku do služby „naroubováním“ přídě z vyřazené „sestřenice“ Saphir (S602). Práce si vyžádaly kolem 100 000 osobohodin studií a výkresů a přes 250 000 osobohodin práce. Trup Perle byl tímto zákrokem prodloužen asi o metr a výtlak stoupl o 68 tun. Perle se měla vrátit do služby v 1Q roku 2023, ale 26. září 2022 došlo k dalšímu požáru, naštěstí mnohem menšímu. V jeho důsledku se ponorka vrátila do služby v květnu 2023. V řadách MN musí vydržet do roku 2028, než bude nahrazena ponorkou třídy Barracuda.
