Jste opálený, plný energie, vypadáte na to své životní jubileum báječně. Jen jestli byste ještě s pukem na holi dojel od branky k brance?
No, to asi ano, vždyť jsem dělal trenéra a jezdil po ledě do pětašedesáti. Jenže teď už jsem na brusle dlouho nešel, tak osm let určitě.
Nechybí vám to?
Ne, já už nechci být druhým směšnej.
Sehrál jste v lize na tři sta zápasů a jako útočný obránce jste nastřílel 86 gólů. Jak jste je tenkrát dával?
Měl jsem zřejmě cit pro brejk, pro vyražení dopředu, nikdy jsem nestřílel zdálky. Vyjížděl jsem do přihrávky a i se Zábrodským jsme to dost protáčeli, rozuměli jsme si.
Prostřelil byste i Dominika Haška?
To ne. Tehdejší brankáři nebyli tak obratní, nebyli ani bruslařsky hbití. Nechci je urážet, ale ti hůl drželi úplně jinak.
Hokej mě neživil Karel Gut
Dvanáct let jste prožil ve Spartě. Jak tehdy vypadala vaše smlouva?
Profese: Předseda Českého svazu ledního hokeje, podnikatel ve velkoobchodu s hygienickými a sanitárními potřebami.
Narozen: 16. září 1927 v Uhříněvsi.
Úspěchy: Jako kapitán reprezentačního mužstva tři bronzové medaile, jako trenér reprezentace spolu s Jánem Starším dvě zlaté a čtyři stříbrné medaile, vše na mistrovství světa.
Kariéra: Začal hrát hokej na přírodním ledu za Uhříněves, pak za ATK Praha a Tatru Smíchov. Nejslavnější léta ve Spartě (tehdy Spartak Praha Sokolovo) 1953 - 1964. Nejčastěji hrával v obranné dvojici s Františkem Tikalem. Účastník devíti mistrovství světa, z toho tří olympiád, vždy jako kapitán mužstva. Trenér Sparty, později Landshutu, v letech 1973 - 1979 trenér reprezentace.
Soukromí: Ženat od roku 1949, jeden syn, vnuk a vnučka.
Velký milovník hudby, má 900 dlouhohrajících desek a 400 kompaktních disků. Napsal několik knih o hokejové historii.
Smlouva? To jsou pohádky. Nikdy jsem se jako hráč neživil hokejem. V Uhříněvsi, tenkrát se ten podnik jmenoval Železárny a drátovny Bohumín, jsem dělal v účtárně a pak jsem byl vedoucím obchodního oddělení. Jak jsem začal, tak dneska končím, pro mě byla celý život práce koníčkem.
To jste byl podivný typ hokejisty...
Už v mé generaci hráči nechtěli pracovat a chtěli jenom hrát hokej. Já byl každý den ráno v šest u píchaček, a když jsem jel na trénink, tak jsem to hned napracoval ten den.
A jak vás platila Sparta?
Žádný hokejový plat neexistoval. Hráči byli vedeni jako zaměstnanci ČKD, i když kdo tam kdy chodil? Sparta nám dávala pět set korun kalorného na měsíc. Za vítězství bylo dvě stě korun hrubého, takže sto osmdesát. Takhle to šlo léta letoucí.
Vaše generace, Vlasta Bubník, Tikal, Pantůček, Danda, Vaněk, abych jmenoval aspoň některé, nedokázala nikdy být mistrem světa. Čím to bylo?
Odešla ta slavná generace před námi, skončila ze dne na den. My ji nemohli dlouho nahradit, mladí, nezkušení, bez velkého tréninku. Byl to podivný čas, s tím hrozným procesem.
Když členy národního mužstva odsoudili v padesátém roce za vlastizradu, byl jste tenkrát ve vojenském klubu ATK, předchůdci Dukly. Jak jste to tam vnímali?
Jak! Pro některé kluky si došli přímo do Chuchle, kde tenkrát sídlil ATK. Nechápal jsem to, jak tyhle lidi mohli zavřít! A za co? Bylo to strašně depresivní. A když se někdo z nás na něco zeptal, hned ho uťali. Co bylo v novinách, bylo svaté. Každej takové otázky odpálil. Až když po pěti letech reprezentanty pustili z kriminálu, zase jsem hrál ve Spartě se Standou Konopáskem a Vencou Roziňákem, tak jsem se teprve dozvěděl, jak to všechno bylo a co museli prožít. Bylo to strašně smutné a pro jejich rodiny katastrofa.
Zlaté mužstvo
Vy jste jako trenér národního týmu, spolu se Slovákem Jánem Starším, získal dvě zlaté a čtyři stříbrné medaile na mistrovství světa. V čem spočívala síla toho mužstva?
Hráči se tenkrát nemohli někam rozutéct jako dnes, kdy se mužstvo sestavuje hůř. Kádr se jen tu a tam doplňoval, kluci vyzráli, celý tým byl v pohodě. Některé formace existovaly po léta, i jejich čísla se nikdy neměnila a měli jsme stabilní gólmany, Holečka, Dzurillu.
Jak vás hráči jako trenéra brali? Tenkrát někdy vzniklo vaše přízvisko Vráska. Měl jste to někomu za zlé?
Mně to nevadilo, ostatně dost to vystihli. Já jsem opravdu dost ustaranej, každou práci chci pečlivě odvést na sto procent. A přiznám, že trochu jsem jim někdy vadil.
Co se jim nelíbilo?
Byl jsem na přesnost a taky jsem nechtěl, aby někdo kouřil. Za to je pět set pokuta, oznámil jsem. O tom, že dost kouří Ivan Hlinka, jsem věděl. Jednou jsem ho chytil na Kanadském poháru, jak byl schovanej s cigaretou za sloupem, kouřil tam s Bublou. On mně pak občas připomínal, jak jsem dával pět set. A já mu řekl: Ale, Ivane, vždyť všechny ty pokuty máš v kapse. Já je nikdy nevybíral, jen jsem jimi hrozil.
Který hráč vám opravdu přirostl k srdci?
To by mně srdce mohlo upadnout, co jich bylo. Láďa Martinec byl velikánský hráč, i u spoluhráčů obdivovaný, jaké kousky předváděl. Byl to kluk vždycky v pohodě. Ivan Hlinka nikdy nechtěl prohrát, byl tím umanutý a s Bublou byli velcí bojovníci. A Jirka Holík, hráč s povinností nezapomenout jezdit zpátky? Vždycky spolehlivý. A chytrý tvůrce hry zezadu, Pospíšil, který vysílal přihrávkou do útoku Milana Nového. A Holeček! Říkalo se, že když je on v bráně, vedeme už napřed 2:0.
Proti Sovětům? Do nich!
Vy jste nikdy nevstoupil do KSČ, ani jako kapitán reprezentace, ani jako trenér. To na vás nevyvíjel nikdo tlak?
No, vyvíjel. Jenže já tenkrát, no, musím se tomu ještě teď smát, na co mi skočili. My vyjedem ven, povídám, a oni tam o nás za kopečkama přece všechno vědí, a tak taky bude známo, že jsem kapitán a nejsem komunista. To přece bude pro režim reklama. No ne? Vzali to a jako trenéra už mě nechali být.
Každý zápas proti Sovětskému svazu byl tenkrát politikum, národ bral vítězství jako reklamu za potupnou okupaci. A když jste prohráli, říkalo se, oni musí prohrát, mají to nařízené.
Ne, nikdy jsme nemuseli, takový příkaz neexistoval. Kluci byli strašně nažhavení a přímo z nich tryskala obrovská touha je porážet. Nikdy jsme je nechtěli nechat hrát v červených dresech, oni na tu rudou barvu byli celí pryč. A tak když jsme vyhráli los, brali jsme červené dresy, aby oni byli bílí. Mysleli jsme si, že i tím je zlomíme. Ale mockrát jsme museli uznat, že oni jsou lepší.
Při těchto zápasech padaly zhusta i nadávky, oblíbené od Rusů bylo zvolání: Ty fašist! Po zápasech jste se spolu asi moc nebavili?
Jednou jsme proti nim vedli, nakonec jsme prohráli, a jak se pak oni z radostí opili, Charlamov říkal Pospíšilovi: Proč mě pořád tak biješ? On Franta na něj občas dělal sekyrky. A on povídá: Nejezdi po mý straně, jezdi si po druhý.
Na Hrad k Husákovi
S mužstvem tenkrát cestovali na Západ tajní, boží očka se jim říkalo. Sledovali případné styky hráčů, psali hlášení. Jak jste s nimi vycházeli?
Mezi kluky se na ně vtipkovalo, představili nám ho třeba jako novináře, ale každej věděl, o co jde. To se nedalo utajit. Ale potíže jsme s nimi neměli, že by se míchali do života mužstva, to ne. Co o nás psali, to ovšem dodnes nevím.
Zvali vás k recepcím na Hrad jako mistry světa, přijímal vás prezident Husák. Jaké to tam bylo?
Stál tam chvíli s námi, ale cítil jsem ten odstup, studené prostředí, pořád z toho čouhala nějaká politika. Později u Havla nebo u Klause či Zemana, to bylo mnohem volnější popovídání. To se mohl člověk opravdu bavit a nedávat pozor na každé slovo.
Horešovský, slavný obránce, jednou prohlásil: Co my jsme byli za hrdiny, když jsme brali vyznamenání od Husáka! Souhlasíte s tímhle pohledem?
Nedovedu si představit, že ten, kdo něco hrál nebo třeba zpíval, by k Husákovi nešel. Možné by to bylo, ale kdo to kdy udělal? Vždycky jsem si říkal, že reprezentujeme republiku, že to děláme pro lidi. To by museli všichni přestat hrát hokej, sportovat, kam by to bývalo šlo?
Ministerský předseda Štrougal prý opravdu měl rád sportovce. Bylo to tak?
Do kabin sice nechodil, ale byl ochoten nějaké ty peníze do sportu pustit. Dostali jsme za mistra světa pět tisíc, on to zvedl na pětadvacet.
Kdybyste tak věděli!
Vy jste znám jako dost skromný člověk. Asi vám to vydrželo z dob, kdy jste v Uhříněvsi u rodičů spali s manželkou v kuchyni.
No, stálo tam v rohu kanape, na noc jsme odtáhli stůl a já k tomu kanapi rozložil pro sebe železnou postel.
To jako každý večer?
Jednou hrála Sparta s Plzní, ještě na Štvanici, vyhráli jsme 5:4 a já dával ten pátý gól. A celá Štvanice řvala: Ať žije Gut! A já si myslel: kdybyste tak věděli, že teď půjdu na autobus a doma budu rozkládat železnou postel! Šel jsem na stanici k Wilsoňáku, na poslední autobus, ten byl našlapanej a já stál.
Kdy jste si koupil první auto?
Ve třiceti, byl to spartak za sedmadvacet tisíc.
Jak dlouho už bydlíte pořád ve stejném paneláku na sídlišti?
Osmatřicet let.
Proč si nekoupíte větší byt? Nepostavíte dům? Přece na to máte!
V mých letech? Nám už to stačí. Manželka nemusí uklízet barák, a čerstvého vzduchu se nadýcháme na chatě v Klánovicích.
Vy jste ženat od nepaměti.
Ženil jsem se na Silvestra 1949, byla to poslední svatba v kostele. Od 1. ledna 1950 byly povoleny jen svatby na národních výborech, a to já nechtěl. Musím ovšem podotknout, že od té doby jsem v kostele byl jen zřídka.
Zůstal jste celý život věrný jednomu sportu a jedné ženě. Užívala si s vámi spokojený život?
Tím si nejsem jist. Chodívala na každý hokej, měla pochopení i velkou trpělivost. Ne že by byla ze mě nadšená, ale pečuje o mě pořád. A vychovali jsme kluka ke sportu i pracovitosti. Neztratil se.
Když se tak ohlédnete...
Chci chodit celý život po zemi, doufám, že to tak dopadne. Ve vztahu k lidem se mi to vyplatilo, ať už jako účetnímu v železárnách, trenérovi doma i v Německu či jako předsedovi svazu. Nikdy nebudu hogo fogo.
 Slavomír Lener se zdraví s předsedou Českého svazu ledního hokeje Karlem Gutem. |
