Mistr ligy se Slavií, mistr světa z Vídně 2005, oblíbenec fanoušků - tím vším je Adam Svoboda. Momentálně je gólmanem číslo dvě v Hradci Králové, ale když při nemoci jedničky Kacetla dostal šanci, vychytal svou výhru číslo 259 v základní části. A tolik jich nemá nikdo!
V pátek pak připojil ještě výhru číslo 260, v poměru 5:3 nad Třincem.
„Doufám, že mám ještě něco před sebou,“ říká muž s potetovanými pažemi a silným životním příběhem, vždyť v roce 2009 musel na operaci kvůli krevní sraženině v mozku. To je jeho velký triumf mimo led. Ale pro tento rozhovor jsou pochopitelně klíčové výhry hokejové.
Vzpomenete si na svou první?
Mám takový pocit, že to bylo na Spartě proti Jihlavě. 7:2 pro nás?
Jednička v základní částiPodle údajů Ondřeje Zamazala z ČT, který „rekonstruuje“ extraligové statistiky (oficiálně je český hokej nemá), má Adam Svoboda 260 vítězství v základní části, zatímco druhý Roman Málek, který již kariéru ukončil, se zastavil na čísle 257. Svoboda triumfy postupně posbíral za Spartu, za Pardubice, Slavii, Plzeň a nejnověji v barvách Hradce Králové. |
Správný soupeř, ale výsledek dokonce 10:2. Dne 1. 11. 1996.
To je strašně dlouho. Devadesátý šestý rok... To jsem ještě měl vlasy a náušnici. První vítězství asi v paměti zůstane, jak se ukazuje. Bylo to pěkné, ale zpátky nekoukám.
Přece jen to zkusme: která výhra byla nejsladší?
Jednoznačně titul se Slavií v roce 2008, pro mě nejnádhernější sezona. Měli jsme super mužstvo a výhra pro mě byla umocněna tím, že se tehdy někde vzalo, že nejsem gólman pro play-off, že jsem nervózní a podobné nesmysly. Kdo mě zná, ví, že platí přesný opak.
Mění se potěcha z výher v průběhu let? Vychutnáváte si je víc?
Něco na tom bude. Potěší, když se vám zrovna daří a pomůžete svému týmu. Čím je člověk starší, tím si daleko víc váží důležitých výher: ať v play-off, nebo takových, co vás do play-off dostanou.
Vy jste si triumfy uměl užít, že?
Vždycky jsem byl v brance emotivní, snažil se hodně komunikovat s hráči, seřvat je i pochválit. Zápasem jsem pohlcený, nejsem leklá ryba. Zaraduju se, blbneme v kabině, ale když se protahuju po zápase, už mám v hlavě ten další.
Proslul jste i oslavnými kousky, chystal jste si je dopředu?
Nic nevymýšlím, v tomhle jsem spontánní. Emoce ve mně vždycky bouchnou, ale už je dokážu ovládat - výbuch trvá pár vteřin, pak se stáhnu a soustředím se na hru.
Existuje „nepříjemná“ výhra? Když se člověku nedaří, když třeba dostane zbytečný gól?
Myslím, že každá je příjemná, sladká. Jsou de facto dva typy výher: pokud pomůžu mužstvu výraznou měrou, nebo se kochám tím, jak to mančaftu šlape. Obojí je srovnatelné. Nepříjemnou výhru neznám.
Ani tu ze střídačky? Brankář může výhry pozorovat jako náhradník, ale vy jste s tím nikdy problémy nemíval, ne?
Tohle je u mě dáno výchovou: mám staršího sourozence, vždycky jsem spolu vycházeli velmi dobře a nikdy jsme si nezáviděli, tohle se se mnou nese. Myslím si, že jsem dobře vychovaný, mám skvělé rodiče. Nejsem závistivý, samotnému by mi bylo proti srsti někomu nepřát. To bych se za sebe styděl.
Jeden obří úspěch jste zažil ani ne ze střídačky, ale dokonce z tribuny: jako trojka jste slavil světové zlato z Vídně 2005.
Neskutečný zážitek. Byla výluka NHL a já se z německé ligy dostal na mistrovství světa mezi Jágra, Straku, Kubinu, Prospala... Celé tři týdny jsem měl podvázanou bradu, aby mi nespadla. Jen s kluky trénovat a být součástí týmu - fantazie! Někdo má sen o NHL, já jsem věděl, že na ni asi nikdy mít nebudu, ať už kvůli výšce, nebo čemukoli jinému. Já si vysnil tohle.
Pojďme mimo led: je pro vás výhra být zdravý? Letos vám v únoru soupeř v Litvínově prořízl bruslí ruku, led byl plný krve...
To bylo pár stehů, prkotina. Zranění se mi - radši to zaklepu - nějak vyhýbala, ale pak to najednou přišlo. Udělala se mi v hlavě výduť na žíle, praskla a tím zalila část mozku: žil jsem 24 hodin s tím, že nikdo nevěděl, jestli to je, nebo není nádor.
Rok 2009, vaše černé chvíle. Operace, obří jizva na hlavě, dlouhá rekonvalescence.
Nějakým způsobem jsem se z toho dostal, ale osm měsíců jsem nesměl nic dělat. Pak se člověk jde projít, motá se mu hlava a má tep 150 - není nic příjemného dostávat se ze dna. Ale jo, zvládl jsem to.
Změnilo vás to?
Život přehodnotíte. Hokej jsem si začal víc užívat, vážit si každého tréninku a zápasu. Ne že bych se nějak litoval. Ale poznal jsem, že mě hokej provází celý život a hrozně by mi chyběl.
Kdo vám nejvíc pomohl?
Pan Růžička ve Slavii i Pardubice, které mě vzaly ze Slavie na hostování. A ta za mě nechtěla plnou tabulkovou částku. Začínal jsem tehdy zase s hokejem v Chrudimi a musím vyzdvihnout jednoho člověka, kterým je pan Jedlička v Pardubicích: ty přirostlé svaly na hlavě mi ručně roztrhal, opravdu jsem se u něj málem počural bolestí. Chodím k němu od 19 let a díky němu se nejen já, ale víc starších hráčů pořád můžeme rovnat s mladými.
Pojďme k veselejším tématům. Také jste prý vyhrával v kartách. Mastili jste prší, že?
V nároďáku hrávali prší starší kluci, já se jen občas koukl. Hodně jsme se nahráli ve Slavii s Jardou Bednářem, s Romanem Červenkou... Nemyslím, že jsem byl úplně hrozný, ale taky jsem nijak extra nevyhrál. Díky kartám cesta uteče, pořád lepší než koukat se dokola na stejné filmy.
Další výhra: to, že váš syn hraje hokej, jde v tátových stopách?
Hlavně hraje v útoku, což je pro něj dobře - kdyby byl v bráně, tak ho zlikviduju. Viděl bych dva tisíce špatných pohybů za trénink. Ohromně ho to baví, je pracovitý, maká, je do hokeje zažraný. Moc dobře ví, že nikde nic zadarmo nedostane.
Když jste zmínil, že byste syna-brankáře cepoval, tvrdý býval v hodnocení i váš otec, že?
Táta byl přísný, ale nesmírně spravedlivý. Přísnost se změnila, lákadel je spousta: sociální sítě, internet, PlayStation... Doba je jinde. PlayStation ostatně pohltil i mě, jsem velké dítě, pořád hravý. Přísnost u mě není taková jako u táty, ale věřím, že spravedlnost jo.
Pokud mluvíme o výhrách, jakou byste ještě rád zažil?
Jak už jsem řekl, každá je velmi příjemná. A pak existují velké výhry; já zažil jednu, titul na Slavii. Asi takhle: vůbec bych se nezlobil, kdyby se to ještě několikrát opakovalo.
