Krátce před polovinou utkání o ně přišel v jednom ze soubojů před brankou, ale ještě v průběhu druhé třetiny se na led vrátil. „Hned jsem věděl, že to jsou zuby. Cítil jsem to,“ vypravoval čtyřiatřicetiletý obránce, který většinu sezony odehrál na farmě Mountfieldu v prvoligových Litoměřicích.
Jak se to stalo?
Lenc nějak padal a vykopnul nohu.
Muselo to být hodně bolestivé.
V tu chvíli to tak bolelo, že jsem ani neřešil, kde ty zuby zůstaly. Stejně by nešly vrátit.
Jaké to bylo poprvé naskočit do rozjeté série?
Měl jsem z toho obavy, protože jsem měl drobné šrámy a tolik jsem toho poslední dobou neodtrénoval. A také jsem z toho měl respekt, ale v prvním střídání to ze mě spadlo. Pak jsem bohužel přišel o ty dva zuby a byl jsem z toho otřesenej, ale tím, že jsme se pak vrátili do zápasu, to odeznělo. Dotáhli jsme to a věřil jsem, že to urveme.
Skóre jste sice vyrovnali, ale nakonec podruhé za sebou prohráli v nájezdech a na zápasy už prohráváte 1:3. Co s tím?
Já věřím, že to otočíme. Všechny zápasy byly dost vyrovnané, je to o nějakém zlomovém okamžiku. Nemyslím, že jsme horší. Zase se to tahalo do prodloužení, do nájezdů. U nás se to klidně může otočit na naši stranu, vyhrajeme doma a jsme zase ve hře.
Dvakrát jste prohráli v nájezdech, nyní už nebudou, je to pro tým úleva?
My to neřešíme, musíme vyhrát jakkoliv, ať už v základním čase, nebo v prodloužení. Potřebujeme vyhrát.
