Už dva měsíce trénoval s hokejisty Olomouce naplno. Ale makal i tehdy, kdy na ledě zůstal sám. Bruslil a bruslil. „Někdy i třikrát denně,“ říká nadějný 20letý obránce Alex Rašner. Také při tom čekal. Až ho trenéři konečně postaví do sestavy po téměř ročním zranění kolena.
Olomoucká marodkaPavel Skrbek (koleno) Odehrál první zápas sezony, pak už svolil k náročné operaci kolena. 38letý lídr Mory je v rekonvalescenci. Trenér Jan Tomajko odhadoval návrat klíčového beka do konce října, ale stále se prodlužuje. „Zeptejte se doktorů,“ netuší ani Skrbek. Jiří Řípa (plotýnka) Komplexní útočník podstoupil operaci po minulé sezoně. Také v jeho případě trenéři očekávali dřívější návrat, Zdeněk Venera doufal v jeho start na začátku září. Tomáš Mikúš (rameno) Slovenský křídelník a mladší bratr spoluhráče Juraje Mikúše chybí od 4. kola, kdy se zranil v utkání na ledě Karlových Varů. |
Dočkal se v minulém, 17. kole proti Karlovým Varům. Na důležitém vítězství 3:0 se podílel jedním plusovým bodem, odehrál solidních 16 minut a ověřil si, že je fit. „Po tak dlouhé době to zvládl velmi dobře,“ chválil jej šéf klubu a asistent kouče Jan Tomajko.
Ta slova Rašnera hřejí. Za posledních 11 měsíců bez hokeje si vyzkoušel svou psychickou odolnost.
„Na psychiku je to určitě těžké, ale člověk se z toho musí dostat. Jak se z toho dostane a vidí trošku pokrok dopředu, tak ho to zvedne – a pak už se mu líp i cvičí, regeneruje,“ ohlíží se za náročným období.
Začalo to zraněním na loňském mistrovství světa dvacítek ve Finsku. A snad skončilo nedělním návratem na extraligovou scénu. Netrpělivě ho vyhlížel. Ale trenéři nechtěli nic uspěchat. Rašner tak jen sledoval, jak se marodka plní beky, kterých Mora ani v plném počtu nemá nazbyt. Skrbkem. Pak Škůrkem a Galvasem. Škubalo v něm: Kdy už naskočím, kdy už?
Kouč Zdeněk Venera jej však šetřil a raději do obrany zatáhl univerzálního útočníka Jakuba Mataie.
Až nyní na něj ukázal. „Je na trenérech, kdy mě postaví. Vyšlo to teď a jsem za to rád,“ vykládal s tím, že varianta rozehrání se na střídavém startu v první lize se k němu ani nedostala. „To nevím, nebavili jsme o tom. To je na vedení a trenérech,“ zopakoval profesionálně.
Po tak dlouhé době si hru nekomplikoval, dopředu se pouštěl výjimečně. Jistotu nabíral důrazem v soubojích, tvrdě zastavil karlovarského tahouna a svého někdejšího spoluhráče Tomáše Rachůnka.
„Žduchanice před bránou tým vždycky nakopnou a lidi rozbouří. Začnou fandit ještě víc, než fandí, a hraje se pak ještě líp než normálně,“ ocenil atmosféru v domácí „plecharéně“. I jemu pomohla dostat se do provozní teploty. „Ze začátku jsem se cítil nejistě, ale pak jsem se už rozehrál a cítil se dobře. Snad budu hrát dál a líp,“ přeje si.
V první obraně mu pomáhal hlavně zkušený kapitán Martin Vyrůbalík. „S Vyrubem už jsem párkrát hrál. Je jedno, s kým hraju, hlavně že hraju. A hlavně, že se vyhrálo, to je to nejdůležitější. Snad to takhle půjde dál,“ lebedil si po utkání. „Hodnotím ho kladně, jelikož jsme vyhráli. První třetina byla nula nula, takže se takhle hraje furt dobře. Oni nám pomohli, že byli hodně vylučovaní, a my z přesilovek dali dva góly, což je paráda. Tohle otočilo zápas, díky tomu jsme vyhráli,“ těšil Rašnera triumf před reprezentační pauzou. Kohouti tak ukončili nevydařený říjen a poskočili na klidnější devátou příčku.
Nervozitu si před svým premiérovým zápasem nepřipouštěl. „To ne, zase takový nervózní typ nejsem. Jen trošku, nic hrozného.“
Rovněž pochyby o stavu kolena rychle zahnal. „Jsem stoprocentně fit, asi už dva měsíce trénuju naplno. Vše v pohodě,“ ujistil. „Bruslil jsem po každém tréninku, trénoval dvakrát denně – i víckrát. Takže i po kondiční stránce dobré.“
Zdravý Rašner = zadák s velkým potenciálem. Nejen o tři roky mladší spoluhráč Jakub Galvas patří k nadějím českého hokeje. Také šumperský rodák reprezentoval ve všech mládežnických výběrech.
Patřil k důležitým členům sestavy, která vybojovala stříbro na šampionátu osmnáctiletých ve Finsku. „Řadím to v kariéře zatím jasně nejvýš. Snad to ale ještě není vše.“
Je ambiciózní, jako spousta mladých hráčů sní o NHL. Obdivuje hvězdu St. Louis Blues – svého jmenovce Alexandera Pietrangela.
V riskantní sázce na hokej obětoval po debatě s rodiči už v sedmnácti letech i vzdělání. „Vsadili jsme to na jednu kartu, snad to vyjde.“ Vážné zranění bylo vykřičníkem. Naštěstí nikoli stopkou.
