Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Ve Finsku sbírá tituly. Nemluvím, jen chytám puky, líčí Hrachovina

Loni Dominik Hrachovina pomáhal k zisku titulu jako spolehlivá dvojka, letos v brankářské hierarchii Tappary povýšil na pozici číslo jedna. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

12 2017
Vadila mu tma, dodnes nesnáší saunu. Na finském ledě však válí. Český hokejový brankář Dominik Hrachovina vychytal druhý titul.

Finštinu ovládá téměř jako rodilý mluvčí, v šatně se ale spíš drží stranou. „Co bych někomu říkal? Vždyť jen stojím v bráně,“ prohodí Dominik Hrachovina.

Nenechte se zmást, i 22letý hokejista z Brna to umí pořádně rozbalit. Když jeho Tappara obhájila finský titul a při oslavách přes dvacet tisíc lidí zaplnilo náměstí v Tampere, on popadl mikrofon. „Už loni jsem oslavy s jedním spoluhráčem trošku odmoderoval, letos jsme to už zvládli celé,“ líčí nadšeně Hrachovina. „A byla to paráda!“

Dominik Hrachovina

Dominik Hrachovina

Narodil se 29. srpna 1994 v Brně, před ročníkem 2010-2011 odešel za hokejem do Finska. Do tamní nejvyšší soutěže nakoukl v dresu Tappary Tampere poprvé v předminulé sezoně, v té letošní už byl týmová jednička. V play-off se po 18 duelech mohl pochlubit výbornou úspěšností 93,8 procenta a dovedl svůj celek k obhajobě titulu. V Tappaře má ještě rok smlouvu. Za Boskovice hraje extraligu v in-line hokeji, nastupuje jako útočník. „Zbožňuju to! Kdysi jsem chytal, ale v in-linové bráně jsem se nudil.“

Role českého talentu, o němž řada fandů v tuzemsku nemá ani potuchy, byla jiná i na ledě. Zatímco loni pomáhal k zisku trofeje jako spolehlivá dvojka, letos v brankářské hierarchii Tappary povýšil Hrachovina na pozici číslo jedna.

Hřeje titul víc, když k němu přispějete jako jednička?
Mně to přijde úplně normální. Loni to byl první titul, užíval jsem si to a celkově bylo jedno, jestli jsem chytal, nebo ne. A podobné to bylo i letos. Sám jsem si v duchu říkal, že kdybych se ještě jednou podíval do finále, bylo by to krásné. A po roce jsem se tam ocitl zase. Člověk si toho musí vážit a možná si to sám ani neuvědomuju, co jsme dokázali. Spoustě lidem se nepovede za celou kariéru dostat se do finále, natož obhájit titul.

Kdy vám v sezoně bylo nejhůř?
První série v play-off byla zlomová. Proti Ilves jsme nehráli dobře, pořád jsme v sérii prohrávali - 0:1, 1:2, 2:3. Šestý zápas se hrál i s prodloužením 108 minut, což bylo šílené. Byli jsme blízko vyřazení, ale najednou jsme se semkli a zvedli jsme se. Celý rok jsme nezažili těžký moment, základní částí jsme procházeli jako nůž máslem, žádná krize. Neprošli jsme si ohněm, nejhůř za celou sezonu jsme byli druzí, možná ani to ne.

Sérii o titul proti KalPa Kuopio jste obrátili z 0:2 na 4:2. Jak to bylo náročné?
Finále jsme nezačali moc dobře, neměli jsme štěstí, gólman toho moc navíc nechytil. Ale zase jsme se zvedli a udělali čtyři zápasy v řadě. V té situaci je to heroický výkon - udělat ve finále čtyři zápasy v řadě. Jen to ukazovalo, jak jsme byli silní.

Nebál jste se po nepovedeném startu série, že zbytek finále prosedíte na střídačce?
Vůbec. Takhle bych nad tím nepřemýšlel. Ve finále za mnou snad poprvé v sezoně přišel trenér, popovídali jsme si o věcech okolo, jako se teď bavíme my dva. Nikdy jsme spolu moc předtím nekomunikovali, ale věřil mi. Navíc série předtím jsem chytal a doufal jsem, že nebude mít důvod nic měnit. A i kdyby to přišlo, chtěl jsem, aby tým vyhrál po té celoroční práci.

Další brněnský rodák - útočník Jan Hruška z Komety - po nevydařeném angažmá v Kärpätu Oulu líčil, že finská liga je strašně defenzivní, málo se střílí. Jak obtížné je to pro brankáře?
Střely tam jsou, ale ve Finsku se přejede modrá čára a hned se to háže na branku. On hrál v týmu, který v podstatě jen bránil střední pásmo. Kärpät se nedostával do útoku, skoro vůbec netvořil. V Brně měl jinou roli, tam přišel a hrál nejlíp třetí lajnu, muselo to být pro něj těžké, navíc se mu nedařilo.

Takže s jeho popisem, že se ve Finsku hrají šachy ve středním pásmu, souhlasíte?
Stoprocentně. Většinou týmy, co jdou nejdál v play-off, dobře brání. Vlastně my to jenom betonujeme a pak dáme góly. Hrajeme ve středním pásmu. Když mají protihráči puk, ani nepřejedeme jejich modrou, čekáme na červené a počkáme, co s námi udělají. Je to hodně svázané taktikou.

Dominik Hrachovina v brance Tappary Tampere

Nevyčítá se vám, že jen bráníte?
Jasně. Vždycky někdo rejpe, protože jsme často vyhrávali. Mně je to ale upřímně jedno, jen stojím v bráně a kluci si v uvozovkách dělají, co chtějí. Maximálně vyjedu za bránu, něco rozehraju. Nebo teda někomu namažu. (usměje se)

Jak vás Finsko změnilo jako brankáře?
Mám sice taťku (dlouholetý trenér gólmanů ve Znojmě - pozn. aut.), ale když jsem v patnácti šestnácti přišel do Finska, dostal jsem trenéra a s ním jsem byl každý den tři roky. Změnil mě k obrazu svému. Jejich systém chytání je propracovaný, naprosto mi vyhovuje, jak mám hrát, jak mám chytat. Jsou to detaily, jak se mám třeba postavit k puku v takové a takové situaci. Takové maličkosti dělají veliký rozdíl.

Překvapilo vás, že se chytání ve Finsku víc rozebírá?
S taťkou jsme vždycky pracovali, ale Finové přemýšlejí o chytání jinak než v Česku. Člověk tady dostane gól, podívá se na to a řekne si: „Ježiš, to byl hrozný gól!“ Ale už se nikdo nedívá, co se stalo předtím, proč se to děje. Ve Finsku se snaží tomu ději předcházet. Říkám, že trenéři gólmanů jsou fyzioterapeuti, kteří předcházejí gólům. Třeba mi řeknou: „Tady jsi dostal gól, protože jsi tohle špatně udělal, a proto byl pozdě u puku.“ Co se stane před gólem, jsou strašně důležité věci. V Česku jsem dlouho nebyl, ale mám pocit, že se na to tak nedbá.

Máte vůbec v zápase čas uvědomit si, co jste udělal špatně?
Snažím si říct, co a proč jsem udělal. Máte ale vždycky jen pár desítek vteřin. Když se hodí puk na led, musí to být jedno, stejně ten gól nezměníte.

Takže vás inkasovaná branka víc žere po zápase?
To už ne. Většinou až druhý den, když míváme video. Každý dostane svůj tablet, kde mu připraví klipy s vašimi momenty a zákroky.

Dominik Hrachovina

Pryč od hokeje. Cítíte se po sedmi letech na severu Evropy už jako Fin?
To ne. Dobře, umím mluvit a nikdo na mě nepozná, že nejsem Fin, ale vždycky su tady v Brně doma. Ale změnil jsem se, do Finska jsem šel v patnácti. Vnímání okolního světa bylo jiné než teď. Přístup k hokeji, k sobě, k ostatním lidem je jiný.

Zamlouvá se vám finská mentalita?
Mají pokoru, až šílenou pokoru, jak se k sobě chovají. Když jsem doma, všichni se mi zdají protivní, naštvaní, všude někam spěchají. Hlavně v autech. Ve Finsku si jedou pohodičku, což mě někdy teda taky štve, ale mám rád klídek. Zase jsou tam věci, co člověk nepochopí. Třeba jsme měli trenéra, který má za tři sezony dvě zlata a stříbro, ale další rok dostaneme nového trenéra.

O Finech se říká, že jsou uzavřenější. Už víte, jak je rozmluvit?
Je nerozlousknete. Je lepší být tichý, než se s nimi do něčeho pouštět. Jsou v jiném světě, už to chápu a nevadí mi to. Ze začátku ale vznikaly zvláštní situace, kdy jsem si říkal: „Co se to děje?“

A co finský styl života? Třeba saunování?
Ne! Vůbec! To je strašný a nechápu to. V kabině máme velikou saunu, kluci se chodí saunovat i přes volné dny. Anebo vyrazí k jezerům, vysaunují se a jdou do zmrzlé studené vody, do které si vysekají díru. To je šílené, nechápu to, nenávidím to. V sauně se nedá dýchat. Párkrát jsem to zkoušel, ale byl jsem z toho snad pět dní unavený. Tělo začne pracovat jinak, dostanu žízeň, rozbolí mě hlava. Když už, tak do studené vody vlezu, to je super, to mám rád. Ale z horka do studené vody? Neexistuje.

Co finské podnebí? Zvykal jste si na kratší dny?
První rok to bylo blbé, v patnácti šestnácti to už vnímáte. Ráno jsme šli v osm na trénink a tma jako v pytli. Odejdete v jedenáct, ve dvanáct. A ve tři, ve čtyři před druhým tréninkem začíná být zase šero a domů se v šest večer vracím za tmy. Býval jsem první rok hrozně unavený. Vím, že někteří kluci mají v ložnici ráno světlo, které je probudí, aby nevstávali do tmy, mně je to ale jedno. Člověk to nevnímá, ale když vysvitne slunce, je to jak svátek.

Předpokládám, že svátek musela být i vaše oslava titulu...
Bylo to stejné jako loni. Tehdy se vědělo, že přijde spousta lidí. Ani nebylo blbé počasí, letos byla hrozná zima. Navíc to byl druhý titul za sebou a mysleli jsme si, že na to budou lidi kašlat. Loni dorazilo 25 tisíc lidí a i letos jich bylo minimálně 20 tisíc. S jedním spoluhráčem jsme to celé zvládli odmoderovat. Oba dva jsme měli mikrofony, představovali jsme všechny hráče, s každým jsme udělali malinký rozhovor a po něm šel další.

Dominik Hrachovina

Myslel jsem, že brankáři jsou spíš tišší samotáři.
Že by mě někde v šatně bylo slyšet, to ne. Tohle je jiné, nevadí mi být vepředu. V kabině jsem nikdy nemluvil, jsem sám ve svém rohu, a ať si ostatní dělají, co chtějí. Gólman z mého pohledu do hierarchie týmu nepatří. Co bych někomu říkal? Gólmani jsou od toho, aby chytili puk. Maximálně když se hrálo play-off, pobavím se s klukama, jak soupeř hraje přesilovku. Řekneme si, jak to hrát, abychom na sebe nekoukali jak na blbce.

Neschází vám ve Finsku něco z domova?
Všechno! České jídlo mi chybí strašně moc. A český bonbony. A samozřejmě rodina, kámoši. To člověk často potřebuje.

Máte z Finska ohlasy, jak hodnotí vstup tamní reprezentace na mistrovství světa?
Po očku to sleduju, lidi nejsou spokojení, jak tam Fini hrají, ale turnaj je ještě dlouhý. Člověk si řekne, že prohráli s Francií 1:5, ale když se podíváte na Francouze, skoro nikdo z nich ve Francii nehraje. Myslím, že Francouzi v dnešní době nejsou žádní nazdárci. Stejně jako nikdo jiný v elitní skupině.

Napadlo vás, že byste si mohl na šampionátu taky někdy zahrát?
Jako malýho kluka asi jo. Ale realita to není. Člověk musí být nohama na zemi, doufá nebo sní vždycky, ale není to na pořadu dne. Nikdo mě nikdy nekontaktoval. Pamatuju si, že někdy loni jsem slyšel, že o mně přemýšleli, ale osobně mi nikdo nezavolal. Ale nikomu to ani nezazlívám.

Nemrzí vás, že nejste na očích?
To ne. Má to víc pohledů. Jsem rád, jak jsem vyrostl, co pro mě ve Finsku Tappara udělala.

Pozorujete hokej v Česku aspoň na dálku?
Hrozně málo. Sleduju taťku ve Znojmě. Když se Kometa dostala do finále extraligy, koukal jsem se, ale upřímně mě moc nebaví sledovat hokej. Přečtu si maximálně hokej.cz, ale že bych pátral, komu se daří, to zase ne. To mě moc netáhne. Někdy je lepší - čím míň hokeje, tím líp. A nezapatlávat si hlavu.

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze