Prožil si i období, kdy musel dlouho čekat na to, než se dostane do branky, takřka neměl trenéra, a přesto dnes chytá na špičkové úrovni. A pobyt v Hradci Králové před něj po letním stěhování z Českých Budějovic postavil novou výzvu.
Jak jste prožíval stěhování klubu z Českých Budějovic, kde jste strávil téměř celý dosavadní život?
Byly to smíšené pocity. Vůbec jsem si nedokázal představit, jak to proběhne a v novém místě bude fungovat. Dobré naopak bylo to, že stěhování nepřišlo ze dne na den a mohli jsme se na to připravit. Beru věci tak, jak přijdou, tak jsem se s tím srovnal jako s něčím nevyhnutelným. Ze dne na den se pak celý váš život přestěhuje na druhý konec republiky.
Do Hradce Králové s vámi přišla i přítelkyně. Odloučení od rodného kraje je tedy snesitelnější?
V Budějovicích jsem měl spoustu kamarádů. Když to řeknu obrazně, znal jsem tři čtvrtiny lidí ve městě. Na druhou stranu příliš neznám prostředí kolem hradeckého hokeje a moc známých tu také nemám. Díky přítelkyni je pro mě život v Hradci snazší. Stará se o mě skvěle, vytvořila nám tu domov a cítím se tu jako doma. Z tohoto pohledu je všechno v pořádku.
Profil hráčeKdo je Pavel Kantor
|
Co bylo zpočátku nejzáludnější?
Asi to, že jsem tu neznal vůbec nic a na zimák jsem jezdil s navigací.
A jak je to teď?
Teď už se vyznám i v uličkách a znám zkratky. Na běžné věci ještě občas navigaci použiju. Třeba když jsem si teď prodlužoval příjem satelitního signálu na sledování televize. V Budějovicích jsem okamžitě věděl kam jít, tady vám někdo řekne ulici a něco vás musí navést.
Přechod do Hradce vám nabídl velkou extraligovou šanci.
Asi máte pravdu. A nejenom mně, také ostatním hráčům. Na některých klucích je vidět, že jim přesun prospěl. Je to dané i tím, že tu nemáme tolik známých, zatímco v Budějovicích člověk po tréninku chvátal ze stadionu, protože měl plno dalších aktivit. Teď trávím víc času na zimáku v posilovně. Vždycky si totiž říkám, že jak k věcem přistupujete, tak se vám dříve či později vrátí.
A jaké to bylo v Budějovicích chytat za Jakubem Kovářem, který byl jasnou jedničkou týmu?
Mockrát jsem se do brány nedostal. Když už jsem nastoupil a dostal třeba jeden nebo dva góly, každý hned rozebíral, jestli by ty góly Kovář chytil nebo ne.
Bylo to hodně složité období?
Bral jsem ho pozitivně, protože Kuba je reprezentační gólman a leccos jsem se od něj přiučil. Bylo skvělé ho sledovat. Pokud jsem se dostal do branky, těšilo mě, že jsem ukázal, že i se mnou v zádech může tým vyhrát. Když se Kuba vloni zranil, zpočátku nám to nešlo, potom jsme se chytili a nakonec jsem vinou jeho disciplinárního trestu odchytal ještě tři zápasy v play-off.
Pomohlo vám tedy Kovářovo zranění k tomu, abyste dokázal, že na extraligu máte?
Zranění nikomu nepřeju a nechci, aby to vyznělo špatně, ale jeho zranění mi vážně pomohlo. Půl sezony byl mimo a já to všechno odchytal. Kdyby nechyběl, takovou porci zápasů bych určitě neměl.
Jednou Jakub Kovář prohlásil, že když jste začal pravidelně chytat, myslel si, že vám to nepůjde. Potom však ocenil, jak jste se chopil šance. Jak jeho slova vnímáte?
Když o vás tohle prohlásí gólman úžasných kvalit, udělá vám to radost. Byly to první velké zápasy v extralize a cítím, že zkušenost z loňska se výrazně promítá do letošní sezony v Hradci. Věděl jsem už, co můžu od soutěže očekávat.
Oba jste mladí ambiciózní brankáři. Jaký jste spolu měli vztah?
Kuba byl starší, navíc v té době hvězda, chytal v nároďáku. Od začátku byly role jedničky a dvojky jasně rozdělené. Nejsme konfliktní typy, take náš vztah byl bezproblémový. Vždycky jsme se na všem dokázali domluvit.
Když vás poslouchám, velkými kamarády asi nejste, že?
Kamarádi na život a smrt určitě ne. Mám i jiné známé, ale skutečně jsme měli normální vztah.
Dnes jste v Hradci jasnou jedničkou, ale vaše cesta na vrchol byla hodně trnitá.
Zvlášť v případě gólmanů to tak bývá. Musíte prokázat dlouhodobější výkonnost, v extralize je to ještě těžší. Pamatuju období, kdy jsem se vrátil do budějovické juniorky. Chytal jsem snad poměrně dobře, i když se týmu nedařilo. A najednou jsem po dvou sezonách začal trénovat s áčkem. Potom mě na pár zápasů pustili do branky. A od té doby jsem tam byl. A teď doufám, že v ní ještě dlouho budu.
Z BUDĚJOVIC DO HRADCE. První snímek připomíná angažmá na jihu Čech, druhý přesun do Hradce.
V čem to bylo nejsložitější?
Když jste mladý, dostanete porci třeba pěti zápasů za sezonu a musíte výkonnost potvrdit. Tam jsem musel prokázat, že na to mám, abych si příští sezonu zachytal víc.
Jednu sezonu jste jako mladík odchytal v Norsku. Proč?
Přišel jsem do juniorů v Budějovicích, byli jsme tam tři brankáři, příprava se povedla. Dostal jsem jen jeden gól a vychytal nulu. Trenér určil jedničku a řekl, že já a další kluk jsme druhý a třetí. Byl jsem z hokeje v té době trochu zklamaný. Víc už jsem pro úspěch udělat nemohl. Už jsem se nechtěl toulat po Písku nebo Jindřichově Hradci. A najednou přišla nabídka z Jutulu, tak jsem to chtěl zkusit.
Co vás vedlo k téhle zkušenosti kromě zklamání?
Říkal jsem si, že to může být ze sportovní i osobní stránky hodně zajímavé angažmá. Bylo mi osmnáct a napadlo mě, že vypadnu z domu do míst, kde nebudu nikoho znát, poznám novou kulturu, jiný život. Hokejově to také nebylo špatné, protože jsem byl ještě hodně mladý a přišel jsem do seniorské soutěže. A ke všemu jsem se naučil dobře anglicky. Rozpovídal jsem se a když jsem po roce odjížděl, už jsem mluvil takřka plynule.
Uvažoval jste v horším období o konci hokejové kariéry?
To vůbec! Nedovedu si představit, že bych nebyl na tréninku, nehrál zápas a neslyšel diváky nebo nepřišel na zimák.
Kde nastal ve vaší kariéře zlom?
Po příchodu do prvního týmu Budějovic. Viděl jsem, jak k hokeji přistupují profíci. Byla výluka NHL a já seděl v kabině s Vencou Prospalem, Radkem Dvořákem, Andrew Ferencem a Romanem Turkem. Nikomu nic už nemuseli dokazovat, ale přesto na sobě tvrdě pracovali. V juniorech jsme k hokeji takhle nepřistupovali.
A jaký jste tedy byl?
Každý včetně mě si myslel, že je nejlepší na světě a všeho dosáhl. Hokej nebyl prioritou. Byl to takový blbý věk, kdy přijdete do kabiny, tam srandičky, po tréninku rychle pryč. Ale když jsem přišel do šatny s hráči NHL, uvědomil jsem si, že jsem vlastně pořád nula. Tam jsem pochopil, že opravdu musím začít pořádně žít pro hokej. S postupem věku jsem si to srovnával v hlavě a už věděl, co chci. Žádné výjimky už nebyly.
Kdo vás v té době korigoval a promlouval vám do duše?
Byl s námi Láďa Gula, s nímž jsme měli občas brankářské tréninky. Nedá se říct, že by se o nás někdo extra staral. Když vidím, jak funguje brankářská škola ve Švédsku, která je asi nejlepší na světě, tak je to neporovnatelné. Kdyby nade mnou odmalička stál nějaký kouč a radil mi jak co dělat, byl bych možná lepší a už bych byl někde výš. Ale zase jsem rád, že jsem to dokázal sám v sobě a podařilo se mi dostat až na tuhle úroveň.
Hodně jste asi odkoukal i od Romana Turka? Vzal si mladé gólmany pod křídla?
Později se stal trenérem gólmanů a pro mě je obrovskou osobností českého hokeje. Přenášel na mě ohromný klid. Když jsme prohrávali, dokázal člověka neuvěřitelně uklidnit. Na něm jsem viděl, že toho má hodně za sebou a věděl, jak to chodí v hokeji po celém světě. Jeho přítomnost byla velice přínosná.
Všiml jsem si, že máte hodně krátké držadlo hole podobné žákovským rozměrům. Proč?
Vyhovuje mi to hlavně při rozehrávkách puku nebo když chci udělat kličku, což bych asi dělat neměl. Na chytání to nemá žádný vliv. Krátkou hokejku používám, i když si jdu zastřílet na hokejbal.
Od kdy upravené hokejky používáte?
Řežu si je tak už od žáků. Dřív to dělal táta, ale od doby, co se o hokejky starám sám, mám je takové. Je pravda, že je mám asi stejně dlouhé, jako když jsem byl v šesté třídě.
Zakazoval vám někdo takové "výstřelky"?
Trenér Gula mi vždycky říkal, jestli jsem se nezbláznil, že mám tak krátké tágo. Rád si nechám poradit, ale když mi něco vyhovuje, tak si do toho mluvit nenechám.
Máte i další zvláštnost?
Snad jen to, že na masce nosím Budějovice, protože je mám rád. Když se totiž vyráběl nástřik, ještě se nevědělo, kde budeme vlastně hrát. A pak tam mám zpěváka rockové skupiny Doga Romana Izáše. Známe se osobně, a tak jsem se ho ptal, jestli mu nevadí, že ho budu mít na masce. Nakonec byl nadšený tím, že je skvělé, že i v řadách hokejistů se najdou jejich fanoušci.
Jste hodně klidný člověk. Dokáže vás něco rozhodit?
Na hokeji mě naštve, když je rozhodčí arogantní. U protihráčů mě rozpálí, když někdo chce úmyslně zranit vašeho parťáka. V osobním životě mě dokáže vytočit, když někdo řeší blbosti a lidé se kvůli nim hádají. A pak se hlavně rozčiluju na silnicích, protože to, co v dnešní době někteří řidiči v provozu předvádějí, to je až šílený. Jinak mě neuvidíte, že bych řval nebo se pral.
Jak strávíte Vánoce? A jste velký jedlík cukroví?
Jsem, ale stejně nepřibírám. Budu doma, ale už 25. prosince se budu hlásit zase v Hradci. Letos svátky vlastně budu mít poprvé dvojité, to je jediná výhoda. Vánoce mám jinak hrozně rád, dodržuju tradice a vážím si toho, že můžu být s rodinou.
