Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Hovora, gólman prvních mistrů z Vysočiny: Moje srdce pořád patří Dukle

Josef Hovora byl kdysi jako brankář u prvního ligového titulu hokejové Dukly Jihlava, nyní se věnuje výchově nejmenších brankářů v Plzni. | foto: Martin Polívka, MAFRA

28 2017
Když se začne mluvit o začátku zlaté éry hokejové Dukly Jihlava, většině fanoušků se vybaví stejná jména. Tak pěkně od útočných hvězd: šéf kabiny Jaroslav Holík, jeho mladší bratr Jiří, známý elegán na bruslích, k nim neomylný kanonýr Jan Klapáč. Obrana? Tu si nelze představit bez „tvrďáků“ Jana Suchého s Ladislavem Šmídem. Ale co gólman? Vybaví se vám, kdo červeno-žlutým pomohl k prvním dvěma titulům? To už je větší oříšek...

A není divu, v roce 1966 totiž přišel do Jihlavy nenápadný plzeňský mladíček bez pořádných zkušeností, který teoreticky neměl mít moc šancí na úspěch. Jenže pro další dvě sezony se z Josefa Hovory vyklubala jasná jednička nadupaného mužstva z Vysočiny. „Tehdy jsem sice byl teprve na začátku kariéry, ale dva roky v Dukle pro mě znamenají nejvíc, čeho jsem v hokeji dosáhl,“ konstatuje dnes sedmdesátiletý Hovora.

Poradit si mezi mazáky, kteří už měli něco za sebou nejen ve vojenském klubu, ale také v reprezentaci, nemohlo být nic jednoduchého. Připadal jste si mezi nimi na začátku jako opravdový bažant?
To tedy připadal. (usmívá se) A chvíli trvalo, než jsem se rozkoukal. Tenkrát nás bylo v Jihlavě několik gólmanů, kteří nově narukovali, jenže já nakonec zůstal jako jediný. Přitom ostatní kluci už měli víc zkušeností, já předtím nikdy nebyl ani v žádném mládežnickém výběru a v Plzni jsem odchytal za áčko jen pár zápasů. Ale trenér Pitner si stejně nechal mě, za což jsem byl samozřejmě rád. A snad jsem se mu za to svými výkony i odvděčil.

Čím jste ho přesvědčil, že jste ten pravý?
To nevím, možná jsem se mu líbil i povahově. Pan Pitner neměl rád kluky, kteří byli povýšení, namistrovaní, jak se říká. A já jsem byl takový skromňas, obyčejný plzeňský kluk. Navíc jsem poctivě trénoval, býval bych nechal na ledě duši.

Co se týče vojny a mazáctví, jak soužití starších a mladších hráčů v Dukle fungovalo?
O tom, jaké to bývalo v té době na vojně, se vyprávějí různé zkazky, ale v Jihlavě to nijak dramatické nebylo. Jen na začátku, když jsme přišli, se nějaké mazácké rituály objevily. Ne že by nás ti starší zmlátili, ale třeba nás namazali krémem na boty. (směje se) Jinak to bylo dobré, v pohodě.

Josef Hovora

Sedmdesátiletý odchovanec plzeňského hokeje, bývalý gólman. Většinu kariéry strávil v západočeském klubu, ale dva nejlepší roky prožil na vojně v Dukle Jihlava. S ní vybojoval v sezonách 1966/67 a 1967/68 tituly mistra republiky, když celkem odchytal 70 zápasů. Na podzim roku 1969 dvakrát oblékl dres československé reprezentace. Po skončení kariéry se začal věnovat výchově mladých gólmanů, kterým předává své zkušenosti dodnes. Dlouhá léta učil na střední škole v Plzni tělesnou výchovu a zeměpis, do penze odešel před dvěma lety.

Jak jste zvládal velký skok do elitního mužstva po hokejové stránce?
Ze začátku to bylo tvrdé, ale hodně mi pomáhali obránci. Třeba Suchý se Šmídem, to byli beci, kteří toho propustili hrozně málo. Za nimi se dobře chytalo i v oslabení. Jihlava celkově hrála perfektní obranu. A já se k tomu snažil přispět co nejlepšími výkony, měl jsem i vysoké procento úspěšnosti zásahů.

Vzpomínám si na zmínku v knize Dukla mezi mantinely, kde o vás Ladislav Šmíd tvrdil, že jste byl dobrý brankář, ale že jste v jednu chvíli pouštěl laciné góly z úhlů. Prý vám museli ve sprše domluvit, abyste si dával větší pozor...
To si vůbec nepamatuju. (usmívá se) Ale jedno je jisté: že jsem si od nich nechal poradit. Tihle kluci hodně padali do střel, proto jsme si na začátku vysvětlili naše role - že oni budou padat tímhle směrem a já si budu držet druhou stranu. Takhle jsme se v obraně skvěle sehráli a díky tomu byli úspěšní.

Vyhovoval vám život v Jihlavě, výrazně menším a poklidnějším městě, než je Plzeň, kde jste vyrostl?
Mně se tam líbilo, i když z Plzně jsem byl zvyklý chodit na špičkový fotbal nebo házenou. Když jsem se pak vracel, na tyhle sporty už jsem se docela těšil, protože v Jihlavě byla tenkrát jen česká házená.

Čím jste si tedy na Vysočině krátil čas, pokud vám nějaký volný zbýval?
Když jsme byli v kasárnách, moc ho nebylo. To byl samý trénink, protože Standa Neveselý (hrající Pitnerův asistent a později úspěšný kouč - pozn. red.) nás honil neuvěřitelně. Byl vždycky vysazený na fyzičku. Proto jsme neměli čas na nic velkého, chodili jsme jen do kina a tak.

Legendou mezi jihlavskými brankáři je Miloš Podhorský, který byl v klubu od jeho vzniku až po první titul. Jak jste spolu ve společném roce vycházeli?
Perfektně. Míla mi radil, pomáhal, vždycky byl a pořád je perfektní chlap. Horší to bylo s Janíčkem Jursou, kterého jsem vlastně vystrnadil z pozice jedničky. Ale nebylo to zase tak zlé, že by mi nějakým způsobem škodil nebo dělal naschvály. To ne. Nicméně s Mílou se to nedalo srovnat.

Co se vám vybaví jako první, když si vzpomenete na dva roky strávené v Jihlavě?
Hlavně ty dva tituly. A parta, kterou jsme měli opravdu velice dobrou.

Josef Hovora

Josef Hovora

Drtivá většina vojáků se nemohla dočkat civilu, u vás však tohle pravidlo asi neplatilo. Chtělo se vám vůbec zpátky do Plzně?
Popravdě moc ne, rád bych zůstal v Dukle. Zvlášť když i trenér Pitner chtěl, abych pokračoval jako lampasák. Jenže v té době to bylo neprůchodné. Musel jsem se vrátit.

Mrzelo vás ještě dlouho, že jste nemohl s jihlavským týmem pokračovat ve vítězném tažení? Dukla získala v téhle éře sedm titulů, vy byl - v uvozovkách - jen u dvou...
Určitě by pro moji kariéru bylo pozitivnější, kdybych zůstal. Tam byly otevřené dveře i do nároďáku, kdežto v Plzni jsme balancovali na rozhraní první a druhé ligy. Pořád to bylo jako na vahách - jednou nahoru, jednou dolů.

Jak jste se srovnával s tím, že už místo o špici tabulky nejvyšší soutěže bojujete o to, abyste v ní vůbec hráli?
To víte, že to bylo náročné. U gólmana je psychika hodně důležitá a u nás byla spousta sezon napnutých až do konce. Člověk byl vždycky vyčerpaný úplně do mrtě. Buď jsme postupovali, nebo sestupovali, neustálé nervy...

Po návratu do Plzně jste přesto nakoukl i do reprezentace. Na podzim roku 1969 jste odchytal dva přípravné zápasy s Kanadou. Vybavujete si je ještě?
Perfektně. První byl v Košicích, udržel jsem čisté konto a vyhráli jsme 4:0. To byl i pro mě hodně povedený zápas. Druhý pak byl v Praze těsně před turnajem Izvestijí, kam jsem měl jet taky. Jenže v poslední minutě hráli Kanaďani power-play a nahodili takový vysoký puk. Já si pro něj naivně šel, chtěl ho chytit do lapačky... A oni mě srazili a zranili. Rázem bylo po Izvestijích.

Dres československé reprezentace oblékl Josef Hovora dvakrát - v roce 1969...

Dres československé reprezentace oblékl Josef Hovora dvakrát - v roce 1969 odchytal přípravné zápasy s Kanadou (4:0 a 5:5). Spolehnout se mohl i na pomoc Jiřího Holíka (vlevo).

Další starty za národní tým už jste nepřidal, ale stačí připomenout slavná jména, aby si člověk dokázal představit, jaká byla na postu brankáře konkurence...
Nadrchal, Dzurilla, Holeček, Crha. To prostě nešlo. Na soustředění nároďáku jsem jezdil, ale pořád jsem byl o krok za nimi. I v době, kdy jsem byl v Jihlavě a vedl ligové statistiky. Asi to přičítali spíš tomu, že jsem měl před sebou dobrou obranu.

Před chvílí jste zmínil zranění ze zápasu s Kanadou. Utrpěl jste během kariéry hodně šrámů? Brankářská výstroj tehdy byla v porovnání s dnešní nedokonalá.
Bohužel se zranění nevyhýbala ani mně. Svaly nebo vazy, to bylo krátkodobé, ale já měl i dvě vážná zranění hlavy. Jednou mě trefil Jarda Šíma ze Sparty a podruhé Venca Nedomanský ze Slovanu, oba dva velcí ranaři. Měl jsem pokaždé těžký otřes mozku, od Šímy zlomenou lícní kost a od Nedomanského spánkovou. Byl jsem dokonce čekatel na operaci mozku. Naštěstí nakonec nebyla potřeba.

Jak složitý byl po takovém úrazu návrat? Traduje se, že čím dřív si gólman zase stoupne o branky, tím je to lepší...
Jak říkáte: čím dřív člověk začne... Jenže já už pak nikdy neměl takovou výkonnost jako předtím, najednou to nebylo úplně ono.

Ale i po odchodu z Plzně, kde jste skončil v roce 1978, jste si ještě hokejový život prodloužil, pokud se nepletu.
Našel jsem si angažmá v Karlových Varech, které hrály o dvě soutěže níž. Zároveň jsem si s dalšími kluky z Plzně, Bohoušem Ebermannem a Markem Sýkorou, dodělal vysokou školu. Na pedagogické fakultě jsem vystudoval tělesnou výchovu a zeměpis. Chytat jsem potom definitivně přestal ve dvaatřiceti.

Josef Hovora

A vrhl jste se na dráhu učitele a trenéra.
Začal jsem učit na střední škole v Plzni a vydržel zde až do důchodu, kam jsem odešel před dvěma lety. Zároveň jsem celou dobu trénoval mladé gólmany. Dopoledne jsem byl ve škole a odpoledne se věnoval jim. A řekl bych, že docela úspěšně. Dva moji kluci, které jsem trénoval od mladších žáků až po juniory, Pavel Francouz a Roman Will, mi teď dělají velikou radost. Francík pravidelně chytá i za reprezentaci, Willík je výborný v Liberci. S nimi jsem pořád v kontaktu, hlavně s Pavlem.

Nelákalo vás vrátit se k hokeji na plný úvazek?
To víte, že lákalo! Jenže za mě nebyli profesionální trenéři brankářů. Teď jsou všude, ale tenkrát to tak nebylo. Jinak bych tuhle práci rád dělal. Od učitelství bych utekl hned.

Proč? Vyučovat tělocvik a zeměpis vás nebavilo?
Tak bavilo-nebavilo... Situace na školách, to není žádná lahůdka. Zvlášť když musíte učit dnešní generaci. Vždyť nemůžete prakticky nic! Děti si na vás hned stěžují, nemůžete na ně ani zvednou hlas, když už s nimi není k vydržení.

S mladými hokejisty je lepší pořízení než se studenty?
Jednoznačně lepší, protože oni chtějí a mají zájem se zlepšovat. Naopak žáci většinou nechtějí. Proto musím přiznat, že se mi po škole vůbec nestýská, i když jsem v ní strávil velký kus života.

Naopak bez hokeje nemůžete být ani po sedmdesátce.
Určitě ne, u něj vždycky obživnu. A dělám maximum, abych měl klukům pořád co dát. Snažím se jít s moderními trendy, sháním si podklady z Ameriky, Kanady, ze Švédska... Teď trénuju malé brankáříky v Plzni jednou týdně. Ne pro peníze, ale pro radost. A abych z toho nevypadl, protože ještě jezdívám na kempy pro mladé hokejisty.

Na zápasy plzeňského extraligového áčka se chodíte dívat pravidelně?
Už podstatně míň než dřív. Zajdu hlavně na svoje kluky, o kterých jsem mluvil. Na Willíka, když přijede s Libercem, nebo předtím na Francíka, když byl ještě v Litvínově.

A co Jihlava? Sledujete na dálku, jak se jí daří?
Tu sleduju pořád. A je mi líto, že je už několik let jen v první lize, i když zase bojuje o špici. Ani nevím, jestli by byly podmínky, aby mohla zase hrát extraligu... Ale moje srdce jí vždycky patřilo a stále patří.

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze