Právě v Sokolově začínal Lukáš v sedmi letech s hokejem. A poslechněte si jak! "Na třídní schůzku přišel pán, který dělal nábor. Řekla jsem mu, že chci Lukáše na hokej přihlásit. Že má sice brusle, ale neumí bruslit. On na to: Nevadí, naučíme ho to," směje se Ludmila Mensatorová.
Už odmalička byl prý Lukáš pro rychlý a tvrdý sport zapálený. Vedl ho a základy mu dal otec, který také hokej hrával. A také jako brankář.
Lukáš prošel mládežnickými reprezentačními výběry, má dokonce bronzovou medaili z mistrovství světa osmnáctiletých. Po tomto úspěchu ho draftoval tým NHL Vancouver - a kluk ze Sokolova se na dvě sezony stěhoval do Kanady, kde v letech 2002 - 2004 chytal v juniorské lize.
Až moc dobře vychovaný
Působí jako pohodář, chytrý, skromný, skoro plachý. "To o něm říkali i v Kanadě, když dělal psychotesty. Že prý je až moc dobře vychovaný a že se mezi ty hokejové vlčáky moc nehodí. Také si to někdy myslím," přikyvuje brankářova maminka. Trochu prý měla strach ze synova osamostatňování a dospívání. Ještě mu nebylo šestnáct let, když mu náhle zemřel otec.
Byla to tragédie pro celou rodinu. Lukáš chtěl s hokejem skončit. "Musela jsem ho z toho dostat. Pan Adamec v té době trénoval brankáře v nároďáku a ten mu pomohl. Jsem ráda, že to překonal. Řekla jsem mu, že by táta nebyl rád, kdyby s hokejem skončil."
Teď jezdí Ludmila Mensatorová na všechny zápasy karlovarského týmu a prožívá úspěch celého mužstva.
"Fandím přiměřeně. Spíš jsem nervózní, držím palce. Za ty tři týdny, co se play-off hraje, mám ruce oteklé, jak tleskám a fandím."
V jednom ze zápasů televizní komentátor Záruba řekl, že Lukáše při nastřelených tyčkách chránili bohové na dvě stě procent.
"Lukáš pak povídal: Táta chytal se mnou," vzpomíná paní Ludmila.
Přiznává, že se o syna bojí. Kolem branky bývá řež. A těch ran, co menší (175 centimetrů vysoký) a hubený Lukáš schytá. "Říkám si: Radši ať dostane deset gólů, než aby ho zranili. Když vidím v brankovišti tu melu hokejek, rukou a nohou, tak mi občas zatrne."
O hokeji si se synem běžně povídá. Třeba po prvním prohraném domácím zápasu se Slavií jí hned volal. Zklamaně říkal: To byla bída, co?
. Fandím přiměřeně. Ale za ty tři týdny, co se play-off hraje, mám ruce oteklé, jak tleskám.říká Ludmila Mensatorová |
Trenéři už dávno ujišťovali rodiče Lukáše Mensatora, že jako brankář se může prosadit. Že má talent. Rodina se proto hokeji ráda přizpůsobila. "A to finančně, časově, pracovně. Nikdy jsem nelitovala."
Reprezentace? Lukáš je pátý
Volají si spolu téměř každý den. Lukáš pak asi dvakrát týdně za matkou do Sokolova jezdí. V Karlových Varech má pronajatý byt.
"Dokáže se o sebe postarat. Je soběstačný. Má dobré zázemí a moc hodnou přítelkyni a i její rodina je do hokeje zapálená. Teď si začíná ve Varech stavět rodinný dům. Měl trápení se stavebním povolením, trvalo mu téměř tři čtvrtě roku, než ho získal. Ale ne že by mě nějak zatěžoval problémy," vypráví s úsměvem.
Jako porodní asistentka pracuje už 34 let a vtipkuje, že v Sokolově pomáhá s příchodem na svět už druhé generaci. Sportovní geny možná Lukáš zdědil nejen po otci, ale i po ní. "Lyžovala jsem, pocházím ze Železné Rudy."
V hokeji se paní Ludmila vyzná. Když se jí zeptáte, jestli má Lukáš šanci protlačit se do reprezentace, pokrčí nejdřív rameny. "Nevím. Je tam velká konkurence." Pak vystřelí jména gólmanů: "Adam Svoboda, Marek Pinc, Tomáš Vokoun, Milan Hnilička a Lukáš je pátý. Ale ne že bych dokonale rozuměla pravidlům."
