| Brett Hull startuje seriál velkých rozhovorů, které bude přinášet v příštích šesti týdnech vždy každé pondělí deník MF DNES. |
Smích k němu patří stejně jako rozčilení. Při rozhovoru pro MF DNES ho dopálila vzpomínka na zpackané čtvrtfinále proti Česku na olympiádě v Naganu a na drsného kouče Mikea Keenana, se kterým se kdysi hádal v St. Louis.
Vybavil si taky, jak v sedmnácti ztloustl na 100 kilo, jako ho dva roky přehlížely všechny kluby NHL a jako ho odmítl i trenér kanadské reprezentace. Proto pak hrál na mezinárodních turnajích za USA.
Od podzimu je třiačtyřicetiletý "showman" jedním ze dvou generálních manažerů klubu Dallas Stars. Vždycky uměl ostatním radit... "A teď všichni čekají, co sám předvedu. Však uvidíte!" říká sípavým hlasem.
|
Brett Hull Kolekce nejvýznamnějších trofejíStanley Cup: 1999, 2002
|
Jste s otcem asi nejúspěšnější dvojicí táta – syn v dějinách zámořského sportu. Váš vztah se však dost dramaticky vyvíjel, že?
Proč myslíte? Nikdy jsme neměli špatný vztah.
Prý se o vás moc nestaral a vy jste jako teenager těžce nesl, když se vaši dramaticky rozváděli.
Mí rodiče se nenáviděli, nebylo to nic pěkného. Ale já jsem s tátou vycházel dobře. Nevím, kdy a jak ty zvěsti vůbec vznikly.
Třeba když vás veřejně kritizoval, že jste líný, že se v tréninku nepředřete.
On je prostě takový. Nic pro něj nebylo dost dobré. Ale já jsem na sobě přece musel makat, když jsem dal v NHL přes 700 gólů, ne?
To určitě. Možná jste tu jeho břitkost zdědil stejně jako jeho střelecké schopnosti.
Ano! To vám garantuju.
Bavilo vás jako malého kluka pohybovat se mezi hokejovými hvězdami v Chicagu, kde táta působil?
Jo jo. Většina dětí může jenom snít o tom, co jsem prožil, kam jsem se podíval, koho jsem potkával… Ono to chvilku trvá, než vyrostete a uvědomíte si to. Ale když se teď ohlédnu, krásně se na tu dobu vzpomíná.
Znal jste se třeba se Stanem Mikitou, který společně s vaším otcem jako první hrál se zahnutou čepelí?
Jasně. Ale bylo to v letech, kdy jsem byl moc malý na to, abych si něco pamatoval. Když mi bylo osm, táta přestoupil do Winnipegu, takže jsem přišel o možnost sledovat Stana i Chicago Blackhawks.
Četl jsem, že když vám bylo třináct, přišel za vámi při jednom turnaji do kabiny legendární útočník Jean Believeau, desetinásobný vítěz Stanley Cupu. Jen aby se podíval na toho mladého Hulla.
Jé, to už je dlouho…
A jaký to na vás udělalo dojem?
Víte, já jsem hvězdy NHL potkával pořád, takže mě to nijak zvlášť neohromilo.
Taky jsem četl, že už v dětství jste dovedl vypálit tak prudce, že se vás brankáři báli.
To sedí. Geny pro tvrdou ránu opravdu mám po otci. Taky jsem ji jako kluk hodně trénoval na zamrzlých rybnících a postříkaných pláccích. Je to jako při golfu, rozhodující není síla, ale švih, koordinace pohybů a správné načasování.
Střílel jste podobně jako váš otec, možná líp, ovšem on byl lepší bruslař, ne?
To jo. (žertovně) On líp bruslil, ale mně to víc myslelo!
|
Brett Hull a Česko Umíte něco říct česky? Kdy jste se poprvé dozvěděl, že existuje Česko nebo Československo? Mnozí vaši krajané si té země všimli, až když proti její reprezentaci hráli hokej. Kdy vás naposled naštval nějaký Čech? AUDIOZÁZNAM ZDE |
A taky máte jiný účes. Hlavně ženy obdivovaly otcovy zlaté lokny, které za ním vlály...
To je fakt. Ale já se o tenhle svůj krátký sestřih vůbec nemusím starat.
I když: viděl jsem vás na jedné dávné fotce, kde jste měl světlé vlasy taky dost dlouhé…
Pravda, pravda. Ale já už teď ženy ohromovat nepotřebuju. (smích)
Když jsme u vzhledu, jako dorostenec jste při výšce 180 centimetrů údajně míval 100 kilo. To jste se při bruslení musel hodně nadřít, ne?
Pozor, já jsem v sedmnácti úplně nechal hokeje. Myslel jsem, že jen prostě normálně dokončím střední školu, a přestal jsem hrát. Takže jsem se trochu nafouknul, vypadal jsem jako balón. Když jsem se pak vrátil na led, váha se naštěstí zase spravila.
Jak dlouho jste byl mimo?
Rok. Jednu sezonu.
To vás hokej přestal bavit?
Ne. Neměl jsem kde hrát.
Nikdo vás nechtěl?
Přesně tak. Nebyl jsem pro nikoho dost dobrý.
Podobný nezájem vás provázel i později. Do NHL vás mohli draftovat už v roce 1982, jenže žádný klub si vás nevybral. Stejné to bylo o rok později. Až v roce 1984 si vás vzalo Calgary. Štvalo vás to čekání?
Vůbec. Absolutně jsem to nesledoval. Na draft tehdy jezdily jen největší juniorské hvězdy, nesledoval jsem ho ani v novinách. Nehrál jsem nejvyšší juniorské soutěže, NHL mě nelákala, nezajímala mě.
A kdy se to zlomilo?
Začalo se mi dařit a lidi si toho všimli. Dostal jsem stipendium na univerzitě v Minnesotě a mě napadlo, že možná opravdu můžu hrát na špičkové úrovni.
Pak jste zažil další zklamání, kanadský kouč Dave King vás na jaře 1986 nenominoval na mistrovství světa do Moskvy…
Já jsem nebyl zklamaný. Ano, kanadský trenér řekl, že na to nemám. Ale na to jsem byl zvyklý a navíc mě chtěl Dave Peterson z amerického týmu, takže jsem se tím netrápil. Začínal jsem si věřit, zlepšoval jsem se a stal se ze mě profík.
Upsal jste se Calgary, ale to se vás záhy zbavilo. Aniž byste za něj odehrál jedinou celou sezonu, vyměnilo vás v březnu 1988 do St. Louis Blues.
Blues mě hodně chtěli, nabídli za mě veterány, kteří Calgary Flames měli pomoct ke Stanley Cupu. Tak mě Calgary prostě vytrejdovalo.
Než jste se stal jedním z nejlepších střelců NHL všech dob, dlouho to vypadalo, že nikdy nic pořádného nedokážete…
Jo jo. To máte pravdu.
Vždycky vychvalujete Adama Oatese, který vám hrál centra v St. Louis. Potkal jste někdy lepšího nahrávače, než byl on?
Ne.
V čem bylo jeho kouzlo?
Stejně jako mě bavilo dávat góly, jeho bavilo mi puk přihrávat. Měl báječný cit pro hru, vždycky věděl, kde mě najde. Jsme velcí kamarádi, to nám na ledě taky pomohlo.
Velebíte Oatese, ale vy jste chvíli za St. Louis hrál i s nejlepším hráčem v dějinách NHL Waynem Gretzkým. Byli jste přátelé, proč on v roce 1996 zůstal v Blues jen pár měsíců a odešel do Rangers?
Protože šéfové klubu byli idioti. (nasupeně) Měli v týmu Waynea Gretzkého a tak strašně ho otrávili, že v týmu nechtěl dál hrát. Jak to někdo může udělat?! Taková blbost!
Gretzky – Hull, tehdy to mohla být úžasná dvojice. Koučem a generálním manažerem Blues byl drsňák Mike Keenan. Vy ho nemáte rád, že?
Ne. Snažím se o něm raději ani nemluvit. Jenom pomyšlení na něj mě odpuzuje.
Proč? Nerozumí hokeji?
Není to dobrý člověk, neumí zacházet s lidmi.
V St. Louis jste sbíral individuální ceny, ale říkal jste, že hráč se legendou stává až v play off. Stanley Cup jste získal v roce 1999, po přestupu do Dallasu. Finále proti Buffalu jste rozhodl kontroverzním gólem v prodloužení...
...Ale on nebyl kontroverzní!
Vždyť jste v okamžiku střelby stál v brankovišti Dominika Haška! Ani na chvíli jste neměl obavy, že rozhodčí gól odvolají?
Ne. Já jsem věděl o úpravě pravidel, kterou NHL v průběhu sezony 1998/99 rozeslala všem generálním manažerům. Podle ní byla ta moje trefa naprosto v pořádku, jelikož jsem měl puk pod kontrolou. Jenže tehdy o té úpravě skoro nikdo nevěděl. Ani dneska, po všech těch letech, se o ní neví. Já to vyprávím, kde můžu, ale jako by mě nikdo neposlouchal.
A mluvil jste o tom i s Haškem, když jste se pak sešli v týmu Detroit Red Wings?
Ne, nikdy.
Proč? On neměl zájem?
Já jsem neměl zájem! Chytal v mém mužstvu, potřeboval jsem, aby byl v pohodě. Nechtěl jsem mu připomínat špatné zážitky.
Většina spoluhráčů na vás moc ráda vzpomíná. V Detroitu jsem vás ovšem pozoroval při tréninku, když jste takřka bez ustání nadával: Proč to, sakra, děláme takhle?!
Jo jo, to bylo z legrace.
Mně to tak zprvu nepřipadalo, ale je fakt, že se nad tím nikdo z hráčů ani trenérů nepozastavil.
Brali to jako moje normální chování, byla to sranda.
Ví se o vás, že se chcete vždycky a všude bavit. Olympiáda v Naganu však pro vás asi k popukání nebyla. Byla to senzace, když jste coby vítězové předchozího Světového poháru prohráli s Českem ve čtvrtfinále.
Hráli jsme špatným stylem! (naštvaně) Se zámořskou taktikou na širokém hřišti jsme neměli žádnou šanci.
Přesto jste v první třetině proti Česku byli jasně lepší… Co se s vámi pak stalo?
Na velkém kluzišti to za stavu 1:0 musíte zavřít, hrát zezadu. Jenže my jsme napadali a Češi pořád jezdili dva na jednoho, tři na jednoho. Není divu, že nám dávali góly.
Večer po porážce následoval proslulý večírek, při němž pár hráčů vašeho týmu demolovalo zařízení olympijské vesnice. Je pravda, že jste výtržníky vyzýval, aby se přiznali?
Ano. Pokud někdo něco provedl, měl se přiznat, aby už nikdo neobviňoval ostatní hráče. Novináři zkoušeli vypátrat, co se stalo, o lecčems se spekulovalo a vůči těm nevinným to nebylo fér.
Podobně trpký jako Nagano pro vás musel být i konec kariéry, že?
Loučení, konec – to je vždycky ta nejtěžší chvíle.
Podepsal jste smlouvu s Phoenixem, koučoval vás Gretzky, ale po pěti zápasech sezony 2005/06 jste to vzdal. Copak jste se během pár dalších týdnů nemohl dostat do formy?
Ne. V žádném případě.
V čem byl problém? V kondici? Byl jste zraněný?
Prostě jsem nemohl hrát tak, jak jsem si představoval. Nechtěl jsem se ztrapňovat.
|
Seriál MF DNES
|
Váš otec kdysi prohlásil, že se vy dva jednou sejdete v Hokejové síni slávy a že by tam rád potkal i svého vnuka. Povedete své potomky k hokeji?
Když budou chtít... Ať si dělají, co je baví. Ani mě nikdo do ničeho nenutil.
Bojí se malí brankáři střel vašeho syna?
Kdepak. On je sám gólman.
Vážně?
To je legrace co? Chytání mu jde. Ale je mu teprve třináct. Má čas.
