Pro sparťanskou hvězdu je sledování zápasů nezvyklé. Jenže už od listopadu má natržené kolenní vazy, a tak úpí na tribuně.
"Trpím víc než na ledě. A čím déle jsem mimo, tím jsem kritičtější. Je vždycky dobré si vzpomenout, že na ledě to vypadá jinak."
Aby se rychleji vrátil do formy, vyrazil s mužstvem do Švýcarska, i když hráči turnaj ve svátečním čase zrovna nemilují. "Pět neděl jsem nic nedělal, takže jsem chtěl začít trénovat. Doma bych byl sám."
Na ledě zůstává do konce, šlape na kole, rehabilituje. A navíc musí poslouchat, že spoluhráče do turnaje navezl. "Ale vůbec! Jen jsem díky věku spadl do pozice prostředníka mezi vedením a hráči," líčí Bříza.
V prosinci oslavil 40. narozeniny. Od spoluhráčů dostal bednu archivních vín. "Báječný dárek. Jsem zvědav, jak dlouho vydrží."
Fotograf Jiří Koliš mu zase věnoval fotomontáž. "Jsou to obrázky z účasti slávistů v roce 1912 v Antverpách a do toho zapasoval můj obličej. Tohle mám hrozně rád."
A tak mu nevadí, když v kabině slýchá, že je dědek. Ani od dvacetiletého Tomáše Pöpperleho, který nyní v brance drží Spartu. Po nájezdech v utkání s Magnitogorskem vzal mladíka za ramena a chválil. "Chytá výborně. Nemám strach, jestli mě vyštípe. Nemůžu přece hrát pořád, a tak je báječné, že má Tomáš fazonu."
Pöpperlemu pomáhá, zároveň jej mladík motivuje. Přestože patří Bříza na ledě mezi veterány, napětí zápasů ho stále láká. "Někdy je to už trochu těžší, ale když má zápas náboj, člověk do toho spadne."
Zranění se však hojí pomaleji, než by si přál. "Ale jsem šťastný, že můžu začít trénovat." Vypadá, že elán by mohl rozdávat. "Dělám, co mě baví. Celý život si hraju. I když karty nebo kasina, to mi nic neříká. Navíc vždycky během pěti minut jsem na cestě všechno prohrát."
