Mluví trochu překotně. Taky otevřeně a optimisticky. To nejtemnější období má za sebou. "Po roce a čtvrt můžu sám venčit psa," říká. "Nezlepšuje se to ze dne na den, ale z měsíce na měsíc."
Strach z ochrnutí
K tomu zápasu vlastně nechtěl nastoupit. Vracel se po operaci kolena do týmu Tampa Bay Lightning a vedení ho žádalo, aby se rozehrál v rezervním mužstvu Detroit Vipers v IHL. Váhal, ale nechal se přesvědčit. A hned v prvním utkání se zaskvěl. Dal dva góly a přidal dvě asistence. Jenže tím podráždil soupeře.
V nižších soutěžích se bezohledně bojuje o angažmá v NHL a pro nejzarputilejší hráče je každý lepší jednotlivec úhlavním nepřítelem. "Odehrál jsem puk u mantinelu a viděl, jak se na mě řítí Mike Watt, kus chlapa," líčí osudovou chvilku Svejkovský. "Ještě si vyskočil, zvedl loket a trefil mě do obličeje."
Český útočník ztratil vědomí. Při bezvládném letu se praštil o hranu mantinelu a při dopadu na led ještě hlava udeřila vpředu o hruď. "Mozek sebou jen tak mlátil o lebku, nemohl jsem to nijak korigovat." Hrubý zákrok způsobil Svejkovskému tři otřesy. Hala ztichla, sudí přerušili hru. "Probíral jsem se a na pár vteřin byl od pasu dolů ochrnutý. Strašně jsem si přál, abych měl nohy zpátky. A pak jsem je ucítil. Byly strašně těžké. Zkoušel jsem vstát, nakonec jsem s pomocí kustoda odešel po svých. Ale neudržel jsem přímý směr. Motal jsem se do stran. Jako bych byl namol."
Roční očistec
Rostl z něj excelentní kanonýr, rychlík, žádný obr. Washington si ho vybral v prvním kole draftu 1996. Doma v Česku to neměl snadné, zejména díky ohromné vůli se prodral do NHL.
V zámoří se oháněl od devatenácti a zdomácněl tu. Našel si dívku April, která se kvůli němu učila česky. Ve známost vešla jeho přezdívka Yogi. Tak se v originále jmenuje kreslená postavička Méďa Béďa.
Hokej zbožňuje. Teď musel žít bez něj. "Dřív jsem nevěřil, že otřes mozku může být tak nepříjemný. Když jiný hráč kvůli němu dlouho pauzíroval, říkal jsem si: Tomu se snad nechce hrát, nebo co?" Najednou sám trpěl. Bylo mu zle. Hlava nefungovala. Trýznivě bolela. Nepřetržitě. Zkusil před tím zoufalstvím prchnout do spánku.
"Jenže nedalo se usnout. Šel jsem si lehnout v devět večer a zabral kolikrát až ve tři ráno." A mizérie se ozvala hned po probuzení. Chřadlo i tělo. Zhubl, svaly ochably.
Nedokázal se soustředit na čtení ani na televizi. Nesměl řídit auto. Připadal si jako mátoha, jako ve snu. Jako by střízlivěl po flámu."Jako bych měl na zádech jmenovku SVEJKOVSKÝ, ale ve skutečnosti byl někým jiným. A vůbec, z minulého roku si skoro nic nepamatuju."
Touha a pláč
Dychtil po uzdravení. Nepřipouštěl si, že se sportem skončí. Létal do Montrealu za slavnou neuroložkou, u níž se kurýruje například Petr Svoboda, obránce stejného klubu v Tampě. Otřes mozku stále obklopuje mysterium, léčení se teprve prolíná s výzkumem.
"Když mi doktorka řekla, že na hokej můžu zapomenout, poprvé v životě jsem se rozbrečel," vzpomíná Svejkovský. "Přišel jsem o lásku. Mám být v klidu. Jenže to je těžké, když pořád přemýšlím, jak se zlepšit a dát víc gólů." Občas propadne melancholii. Vytáhne jednu z videokazet, na nichž jsou nahrané jeho zápasy za Washington a za Tampu. Dívá se a tiše teskní. Pouze jedno utkání si zakazuje. Své nejslavnější, při němž dal v Buffalu za Washington čtyři branky.
"To by mi bylo moc líto!" vysvětluje. Proto dodnes nechodí do tampské arény Ice Palace na NHL. Neovládl by emoce. Jen se vídal s hráči Lightning a kamarády Neckářem i Prospalem, kteří bydlí poblíž. Ve své situaci se nevyznal, napadaly ho šílené myšlenky. Tajně chodil bruslit. "Zdálo se mi, že bolest hlavy si jenom namlouvám. Ale nešlo to. Musel jsem přestat dokonce i s oblíbeným golfem."
Ve Svejkovském dlouho bublala nenávist vůči Wattovi, muži, který mu zruinoval kariéru. Nenáviděl ho a osnoval pomstu. "Chtěl jsem se vrátit aspoň na jeden zápas a něco mu udělat. Ale už to ze mě trochu vyprchalo. Musím být silný."
Povzbudil jej případ Erika Lindrose. Statný centr se do NHL odvážil po šesti otřesech a nastoupí na olympiádě. Hokejisté mnohdy postrádají pud sebezáchovy. Nedbají na nebezpečí invalidity. Rovněž Svejkovský pořád doufá. "Já se hokeje nevzdám!" prohlašuje. "Doktorce to neříkám, ta by mi dala! Ale musela by mě zabít, abych to ještě nezkusil."
Jak dál žít? Martyrium pomíjí
Marodovi se po roce a čtvrt ulevuje. "Teď už jsem pomalu k životu. Ačkoliv na sport můžu ještě zapomenout." Prachbídný rok 2001 přece rozčíslo štěstí. Na jeho konci se Svejkovským narodil syn Lukáš. Táta na něj v domě na Floridě mluví česky, máma April většinou anglicky. "Možná z toho bude mít guláš, ale já bych nepřežil, kdyby neuměl moji rodnou řeč," tvrdí otec.
Právě jej předal do náručí své paní, aby mohl v klidu telefonovat. "Lukáš mě strašně zaměstnává. S tím je, pane, práce!" Svejkovského v krizi podržela manželka. "Nevím, jak bych to bez April přežil," přemítá. "Není důležité, že při vás někdo stojí, když se všechno daří. Podstatná je podpora, když to nejde."
Přesycený věčným teplem na Floridě závidí Česku klasickou zimu. "Tady je pořád přes dvacet stupňů. Nedávno bylo jen osm, vydrželo to čtyři dny a já byl šťastný, dělá mi to dobře na bolesti hlavy." Přesto se nejspíš do vlasti natrvalo nevrátí. Zatím žije z peněz od klubu Lightning. Plat 650 tisíc dolarů za sezonu, tedy asi 24 milionů korun se rozložil na tři roky. Navíc se chystá žádat o vyplacení pojistky za ukončení kariéry.
"Vím, že hrát už asi nebudu," smiřuje se. "Kolik dostanu? Na české poměry hodně. Na přežití to stačí, ale já nechci přežívat. Rád bych se pustil do další kariéry. Už mám nabídky, abych dělal trenéřinu. Zůstanu u hokeje."
