Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bubník: Zavřeli nás do kobky a denně mlátili

Augustin Bubník (vlevo) - JEŠTĚ V REPREZENTACI. Augustin Bubník (vlevo) hraje měsíc před zatčením během přípravy na mistrovství světa 1950 proti Harringy Racers v Praze. | foto: ČTK

21 2008
Praha - V zimě 1949 přijížděl na první nástupiště hlavního nádraží jako král, hokejový mistr světa. "Vešli jsme do vládního salonku, kde stál předseda vlády, ministři. Všichni se nám obrovsky klaněli," líčí hokejista Augustin Bubník. Kolem hučely tisíce lidí. Rok se s rokem sešel a ve vládním salonku byl znovu.

Jako odsouzený muž v řetězech, odvolávající se k Nejvyššímu soudu s žádostí o zmírnění 14letého trestu čekal 22. února 1950 na policejní anton.

"Předtím jsme byli nejslavnější lidé celého národa, pak největší vyvrhelové," popisuje 79letý Bubník. Hokejisté v roce 1950 nesměli na mistrovství světa, zapíjeli žal, nadávali. "Myslím, že to na nás byla past," míní Bubník.

Zápornou roli podle něj v kauze sehrál spoluhráč Vladimír Zábrodský. "Jako hokejista byl modla. Kopíroval jsem jeho kličky, střely, spoustu jsem se naučil. Ale povahově to byl bohužel strašně špatný člověk."

Když došlo na soud, Bubníkovi přitížily dopisy snoubence do Francie, v nichž se těšil na setkání, golfové přátelství s vysoce postaveným americkým úředníkem, že se učil anglicky a že byl synem živnostníka. "Chtěl bych tohle období vymazat."

Jak by podle vás vypadala historie československého hokeje, kdyby na procesy nedošlo?
Vyhráli bychom tituly v letech 1950, 1951, 1952, možná i 1953. Bylo nám dvacet let, byli jsme nápadití hráči, kteří dovedli všechno. Bohužel spadla klec a byl konec.

Co se vám vybaví, když jdete okolo tehdejší hospůdky u Herclíků?
Máme tam kancelář Konfederace politických vězňů, kam chodím každý týden. Bohužel hospůdka už tam není. Vždycky se podívám na to náměstíčko a říkám si: Tady jsme se jako blázni opili, nadávali.

Vy jste před zatčením utíkal, že?
Ne. Vyvedl jsem některé kluky přes balkony, protože jsem se znal s vedoucím a věděl jsem, jak to tam vypadá. Vrátil jsem se, už jsem myslel, že tam nikdo není. Oni na mě čekali. Tak jsem skočil do auta, zavřel se do kufru, ale vytáhli mě jako zajíce.

Teď se u vyprávění usmíváte, ale tenkrát vám muselo být zle.
V životě jsem si nepředstavil, že můžeme být velezrádci, špioni. Věděl jsem, že jsme udělali chybu, že jsme nadávali na režim, na ministra Kopeckého, na všechno ze vzteku, že nás nepustili na mistrovství světa. Mysleli jsme si, že dostaneme rok dva. Ale bylo to něco hrozného. Zavřeli nás do kobky, denně mlátili a tahali na výslechy na štáb do Dejvic. Ale my jsme se neměli k čemu přiznat.

Říkal jste, že jste čekal rok nebo dva. Co jste si pomyslel, když jste si vyslechl rozsudek na 14 let?
Nevěřil jsem tomu. Když prokurátor začal řeč, chvěl jsem se strachem. Velezrada, špionáž, rozvracení státního zřízení, hanobení státních činitelů. Zpívali jsme písničku: Nikdo není tak hezkej jako Venca Kopeckej. Mělo tam být jako Vlasta Kopeckej, fotbalista Slavie. Oni to vzali, že jsme uráželi našeho nadřízeného, pana ministra. Bóža Modrý a já jsme měli dokonce návrh na trest smrti. Patnáct let, čtrnáct...
Bylo nám strašně. Uvědomil jsem si, že vyjdu ven v 35 letech a těžko budu hrát hokej.

Ani odvolání nepomohlo, ven jste se dostali až po milosti prezidenta Zápotockého po pěti letech.
To byl sportovec, vždycky nás vítal. Asi nátlak, který na něj dělali rodiče a manželky, probudil trochu svědomí. V lednu 1955 jsme začali další život.

Po práci v jáchymovských dolech.
Bylo to tam strašné. Chtěl jsem mít fyzickou sílu, a ne si sednout a bědovat. Pořád jsem věděl, že se musím dostat ven. Že budu znovu hrát za národní mužstvo. Utopie. Dělal jsem na dobývkách, na ražení. Stal jsem se vedoucím rychlopřekopů. V komandu jsem měl 24 lidí, vždycky ty největší průšviháře. Udržovali jsme se. Na táborech už se hrála házená, basketbal. Krátce před propuštěním jsme si dokonce mohli udělat hokejové hřiště.

Smutné chvíle českého hokeje

Debakl od Kanady 1924
Roku 1924 na MS v Chamonix je reprezentace ČSR hanebně bita od týmu Toronto Granites 0:30.

První smrtelné zranění 1947
Vladislav Müller v Mnichově zavadí o brankáře a bokem narazí na hrazení. Zápas dohraje, ale nazítří ho odvezou do nemocnice. Má roztrženou ledvinu a silné vnitřní krvácení. Bojuje o život, 15. března však podlehne.

Letecká katastrofa 1948
Malým speciálem má část výpravy dorazit do Londýna. Podzimní mlha nad průlivem La Manche houstne. Letadlo se odmlčí, do Anglie už nedoletí. Národní tým ztratí šest skvělých hráčů.

Procesy v roce 1950
Z národního mužstva, které mělo na MS v Londýně obhajovat prvenství, nikdo neodletěl. Prý proto, že britské úřady neudělily víza rozhlasovým reportérům. Je to jen výmluva. Poúnoroví vládci země se rozhodli, že mužstvo na Západ nepustí. Hráči jdou zapít žal do hospůdky – a tam se stanou obětí provokace StB.
Rozsudky vykonstruovaného procesu všem vyrazí dech: 15, 14, 12, 10 let odnětí svobody pro hlavní "viníky"!

Světový pohár 1996
Jak vytěsnit z paměti prohru výběru plného hráčů NHL 1:7 s Německem ve Světovém poháru na konci léta 1996? Jak pro ni najít jiné slovo než horor? 







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze