Brzy zařazuje hru na dvě branky v jedné třetině. Další hráči čekají. Každou chvíli hrozí, že se někdo s někým prostě neuvidí a vzájemně se srazí. Mezitím se junioři, kteří dotrénovali, přesouvají ze své kabiny do prvního patra do šatny prvního mužstva, kde se ve dvou sprchách vystřídají.
U sebe v přízemí sprchy nemají. Zato i tady je vlhko. Nemají asi nic říkat, ale je jasné, že se oblékají do mokrého, ze dne na den jim věci nemohou v šatně uschnout. Dokazují to jejich bágly, které si tahají z kabiny domů. Mají v nich jen oblečení.
"Trénujeme tak půl hodiny," oznámil masér A-týmu Petr Prášek. "Pak tady točíme další díl Krále Šumavy." Snaží se být vážný, ale neudrží se. Vtipkuje, má to v popisu práce, masér se nesmí mračit nebo dokonce zlobit. Ale právě maséři stav nouze nejvíce odskáčou, tým se stále stěhuje.
Teď má sice konečně šatny napevno, ale dvě místnosti tak šest (nebo sedm?) na pět metrů, každá se dvěma sprchami a každá pro 12 až 14 hráčů, to má k normálnímu stavu daleko.
Na chodbičce provizorní box z jedné lavice pro hráče na občerstvení, kávu před tréninkem. V další podstatně menší místnosti jsou trenéři i maséři. Výzbroj leží, kde se dá, hokejové hole jsou i na otevřeném WC. Když maséři brousí brusle, dělají to na ochozu před šatnami. Tam si také hráči připravují hole.
Připomíná to válečný stav, ale nikdo to nekomentuje, krčí se rameny. Vypadá to, že všichni mají zakázáno cokoliv říkat, aby nezavdali příčinu ke kritice. Ticho ani rámus hráče do formy stejně nedostanou.
