Poprvé v sezoně tak na delší čas opustil své spoluhráče z ruské Ufy, kde prožívá své premiérové zahraniční angažmá.
Zatímco čtvrtý tým superligy zamířil na soustředění do atraktivní destinace, jeho nejproduktivnější hráč se vydal do Čech. „Už jsem se zase těšil na české vtípky a možnost si s někým pokecat,“ usmál se třicetiletý útočník.
Po ruském angažmá jste hodně toužil. Naplnilo se vaše očekávání, s nímž jste se v létě do Ufy vydal?
Co jsem si sliboval? (úsměv) Samozřejmě to byla finanční stránka a chuť získat nějaké zkušenosti v zahraničí. Zatím se naplňuje vše. Navíc se týmu daří, což je také moc příjemné. Nemůžu si stěžovat. Nikdy není nic ideální, ale zatím je to hodně dobré.
Do zahraničí jste se vydal poprvé v kariéře. Bylo pro vás těžké si na Rusko zvyknout?
Na mezinárodní scéně jsem už něco odehrál, nejsem úplný zelenáč. Ale zahraniční angažmá je něco jiného. Jsem pro ně cizinec, hokej je odlišný. Navíc ruští hráči nejsou moc komunikativní, musíte se s nimi sehrávat delší dobu než v Čechách. Tady spolu všichni mluví a řeknou si, jak budou hrát. Oni ne, tím je to těžší.
Co pro vás bylo náročnější? Zvyknout si na jiný hokejový styl nebo na život?
Náš život je hokej. Jsme na báze, na zápase nebo na výjezdu. Jím, spím a hraju hokej. To je tak vše.
Zpočátku sezony jste nebyl příliš produktivní. Teď však už máte 9 gólů a 13 asistencí. Už se vám ruský hokej dostal do krve?
Za prvních osm zápasů jsem měl jediný bod, když se mi puk odrazil od kolena (smích). Ale pocitově jsem hrál nejlepší hokej za několik posledních sezon. Byl jsem sám se sebou opravdu spokojen. Odváděl jsem to, co jsem si představoval. Jen mi to tam nepadalo. Paradoxně potom se mi přestalo dařit, pořád mi puk odskakoval. Občas jsem byl na svůj vkus až dost zmatený a nespokojený. A najednou mi narůstaly body, jednu chvíli dokonce poměrně i dost. Takže co je lepší, že jo?
Hrát zmateně a být produktivní?
Spíš doufám, že se vše během sezony vykrystalizuje tak, abych hrál pocitově dobře a ještě měl bodové přírůstky. To by bylo nejlepší. Ale zatím to nějak nemůžu pochytit všechno dohromady.
Neměl jste v úvodu sezony obavu...
... měl. Hroznou!
Z vyhazovu?
Strašně jsem se ho bál. Pořád se mě ptali, když už budu dávat góly. Asi nečetli moje statistiky (smích). Každý rok dávám zhruba devět branek. Ale netlačili na mě, podrželi mě. Byl jsem hodně nervózní, abych za měsíc nebo dva nejel domů. Naštěstí mi dali čas, což bylo super. Teď už mám devět gólů, to je moje každoroční norma. Můžu už jen přidávat.
Přirovnal byste rozjezd k předminulé sezoně v Pardubicích? Tehdy jste také neměl vydařený začátek, ale potom jste vyhrál kanadské bodování.
To ne. Teď jsem se cítil dobře, dařilo se mi, jen mi nešlo zakončení. V Pardubicích jsem dostal výjimečné spoluhráče a chytli jsem se všichni tři. V Ufě to bylo i o chybějící komunikaci. Jednou jsme vyřešili situaci dobře a podruhé jsme to dělali zase jinak. Spíše bych potřeboval větší organizaci, aby byla jedna akce podobná druhé a abychom si na sebe zvykali a mohli občas hrát i naslepo. Takhle to tam ale není.
Je to vůbec reálné? Rusové přece hrají spíše na sebe.
Je to tak. Občas si říkám - jsi tady nový, tak se zařiď podle nich. Jenže pak je stejně zkouším přesvědčit, abychom se aspoň o něco pokusili. Aby viděli, že to funguje. Udělají to jednou, pak zase dvakrát ne a já upadnu do odevzdanosti a podřídím se jim.
Když to nejde v kabině, je šance si poklábosit aspoň na báze?
Tam jen koukáme na filmy nebo hrajeme hry na počítači. Báza vyloženě plní úkol, aby nikdo nikam nešel a nedělal určité zakázané věci, jako třeba potkávání s alkoholem (úsměv). Je to otravné, ale bohužel to tam mají takhle zavedeno.
Volnější život a týmová parta. To jsou asi věci, které vám v Rusku chybějí. Nebo se pletu?
Vůbec ne. Proto jsem nadšený, že jsem přijel na reprezentační sraz a můžu se vykecat. Tohle mi tam opravdu chybí.
A pochopitelně určitě i rodina. Manželku s dcerou máte v Čechách.
Tak s nimi si chybíme někdy až dost. Byly tam nějaký čas se mnou, ale už nejsou. S manželkou jsme tam i rodinu rozšířili (úsměv), čekáme další přírůstek. Nevím, zda se za mnou ještě podívají. Máme sice krásný veliký byt. Jenže ven se nedá moc chodit, počasí se už zhoršilo. A co doma? Jsi zavřený a nudíš se. Tady chodí malá do školy, má tancování, gymnastiku. Rodinu postrádám, ale je to něco za něco.
Takže i o Vánocích si budete muset vystačit sám?
Rusové si dávají dárky na Nový rok a pak mají pravoslavné Vánoce. 23. a 25. prosince máme zápasy. Takže budu české Vánoce trávit na báze. Nezblázním se z toho, když budu sám. I když vedle mě stojí Radek Philipp. Připomíná mi, že budu s ním. Prý si zazpíváme koledy (úsměv).
Dokážete si představit, že byste neměl v týmu žádného krajana?
Bez Radka si to nedovedu představit. Být tam sám by rozhodně nebyla sranda. V některých situacích potřebujete druhého člověka, abyste se mu svěřil a vykecal. A on má stejnou potřebu. Mohl byste volat domů, ale to je něco jiného. Rodina není ve vaší situaci a nedokáže úplně pochopit problémy jako kamarád, který je tam s vámi. V tandemu je to lepší.
Aspoň jste ve dvou i na ruštinu...
Tak s ní nemám problém. Učil jsem se ji ve škole. Základ jsem měl slušný, na jazyky nejsem hloupý, takže jsem docela v pohodě.
V Rusku se tedy zabydlujete?
Asi jo. Už o mně dokonce natáčeli televizní medailon. Sice jsem jim říkal, že mluvím jako Tatar, ale kdo chce, ten porozumí (smích).
Není to sice jen ve vašich rukou, ale přesto... Chtěl byste se v Rusku zabydlet na delší dobu?
Tohle je hodně těžká otázka. Manželka snáší odloučení dost těžce. Dceři budou v lednu čtyři roky, už to taky vnímá. Když si spolu voláme nebo se vidíme na webové kameře, je to někdy hodně smutné. Záleží na nabídce a na fíglu, jakým bych měl přesvědčit ženu. Byl bych rád, kdyby nabídka přišla. Ale netvrdím, že po ní okamžitě skočím na sto procent.
Byla by pro rodinný život lepší třeba Moskva? Nebo mu nesvědčí jakékoliv angažmá v Rusku?
V Moskvě můžete sednou na letadlo a jste za dvě hodiny doma. To by bylo lepší. My teď létáme s přestupem v Moskvě a někdy čekáme třeba sedm hodin na letišti. Když dostanu dva dny volna, tak je skoro celé jen procestuji. Ale odloučení je odloučení. Není to jako v Čechách, kde sednu do auta a za tři hodiny jsem u rodiny. A můžu jezdit na otočku. Takže opravdu nevím.
Pokud tedy byste chtěl zůstat v Rusku, čeká vás dvojboj. Získat si na ledě nabídku a doma přesvědčit manželku.
To je hodně těžký dvojboj (smích).
Polovinu zatím zvládáte dobře. V Ufě se vám daří. Důkazem je nominace do reprezentace. Překvapila vás?
Byla překvapivá. Přece jen nejsem na očích. Výkony, i když jsou bodově dobré, nejsou tak vidět jako v české lize.
Díky reprezentaci jste si mohl při turnaji v Moskvě prohlédnout novou halu.
Bylo fajn, že jsme byli v příjemném prostředí. Ale že bych se těšil do reprezentace jen kvůli nové hale, to tedy ne.
Spíše jsem to myslel tak, že jste si mohl okouknout prostředí, kde by se dala zakončit letošní sezona. Bude se tam přece konat mistrovství světa.
Jo tak. Vy myslíte takhle daleko (úsměv). Když o mně budou z Ruska dál chodit stejné dobré zprávy a protáhnou se až do play-off, dá se o tom uvažovat. V NHL je ale čím dál tím víc českých hráčů a hrají stále lépe. Navíc mládí má zelenou, všichni se tlačí nahoru. Raději se už tak daleko nekoukám. Když jsem byl nyní v nároďáku, chtěl jsem odehrát co nejlepší turnaj. Pak to nějak dopadne, bude záležet i na trenérovi. Štěstíčku sice musíme jít naproti, ale uvidíme.
Mikeska: Jako pilot bych se létání bál méněVzít do rukou knipl a vznést se do oblak. Takový sen nosí v hlavě Michal Mikeska. Kdyby nehrál hokej, možná by byl pilotem. Vloni v létě se mu zčásti splnil. Na čáslavském letišti nafotil pro MF DNES sérii snímků, kdy pózoval u stíhaček Gripen. A během angažmá v Ufě si ho plní zase z jiné stránky. Kvůli cestám za soupeři je letadlo téměř jeho druhým domovem. „Nedávno jsme byli v Chabarovsku. To byla opravdu velká paráda,“ s ironií v hlase vzpomněl Mikeska. Na vlastní kůži poznává, nakolik jsou pravdivé nejrůznější příhody z ruských leteckých linek. „Občas jsou na cestě pořádné díry, pěkně to s námi hází,“ řekl Mikeska. „Na kratší vzdálenosti jsme letěli starým modelem vrtulového letadla. V něm to s námi švihalo až moc. S Radkem Philippem jsme se jen pevně drželi sedačky a byli jsme docela připosr...,“ dodal s úsměvem. Že by to tedy nebylo s jeho leteckými sny zase až tak vážné? „Létání jsem nikdy neměl moc rád,“ přiznal Mikeska. „Ale je to jako v autě. Je rozdíl řídit nebo být spolujezdecem a jen čekat, co bude.“ Takže by si třeba let z Ufy do Chabarovsku pilotoval sám? „Kdybych se to naučil, určitě bych tomu věřil víc a méně se bál,“ usmál se Mikeska. |
