Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Otec Zacha: Když máme jen pár obrovských talentů, nesmíme je zabíjet

Pavel Zacha starší | foto: iProfile

15 2016
Pro někoho je tyranem, který obral svého syna o dětství, když mu před narozením nalajnoval kariéru profesionálního sportovce. Jiní ho obdivují, neboť se pro dítě obětoval, nespokojil se s přípravou v klubech a hlavně díky němu chlapec opravdu prorazil do hokejové NHL. „Až 80 procent tréninku jsme podstoupili mimo,“ říká Pavel Zacha.

Svými názory mnohdy štve hokejový svaz. Zároveň ho spousta zoufalých rodičů žádá o radu. Setkává se s kupou nešvarů. I proto dostává prostor v sérii MF DNES, jež se zabývá stavem domácího hokeje.

Takže problém číslo jedna zní?
Odklon rodičů od dítěte. Do šesti let ho pohybově tvoříte, pak už se u něj nezvyšuje počet svalových vláken, nezlepší se orientace v prostoru. Jenže současní tátové a mámy víc vydělávají peníze, mají méně času. Dají mu náhražky v podobě displejů a vývoj neprobíhá jako dřív. Děti hůř běhají, skáčou, hází. Pokles výkonnosti je markantní, což snižuje pozdější úroveň hráčů.

Zpráva o stavu českého hokeje

Seriál MF DNES a iDNES.cz

Elektroniku ale mají i ve Švédsku a Finsku, kde hokejisté rostou.
Jde o to, kolik času u ní stráví. Pro rodiče je to pohodlné, mají na sebe čas, děti jsou tiše. Ale výsledkem je, že podle jedné studie má třetina šestiletých dětí problémy vyjít normálně schody. Musí se přidržovat. To jsou do nebe volající věci, s takovou generací ve sportu nic nesvedete, je pro ni nebezpečný.

Není problém, že jako rodiče mnohem víc chráníme své děti?
Ano, když mi byly čtyři, toulal jsem se celý den sám po vesnici. Dnes si to nikdo nemůže dovolit, protože venkovní prostředí je pro děti rizikové. K tomu maminky a babičky své děti teple oblékají, takže jsou choulostivé a často nemocné, jelikož je doma přetopeno. Vozíme je v autech, vytratila se obyčejná chůze, běh. Pak vidíte srovnávací studii, podle níž se za 10 let 16leté dívky zhoršily ve skoku z místa o 30 centimetrů. To je degenerující. A tyto dívky bez vztahu k pohybu budou za chvíli samy vychovávat děti.

Pomohla by tolik propíraná třetí hodina tělocviku na školách?
Hlavní je osvěta budoucích rodičů, že předškolní věk je z hlediska motoriky ten nejdůležitější. Tělocvik? Tam je kvalita někdy tragická. Děti jsou z něj ve velkém počtu osvobozené. Jeden učitel mi vyprávěl, že měl v hodinách za poslední rok dvě zlomeniny, což je problém. Ředitel byl nespokojen. Přitom jedna zlomenina se stala při běhu, kdy žák nezabrzdil před zdí, a druhá při běhu zpátky. To přitom dřív bývala jen rozcvička. Říkal, že se bojí toho, že dospějeme do fáze, kdy si se žáky budeme o sportu jen povídat. Protože to bude bezpečnější.

Jenže jak rodič ovlivní tělocvik ve škole?
Nijak. Proto doporučuju to, co jsem udělal sám. Omezit školní docházku na půlku! Kluk měl 200 zmeškaných hodin za pololetí, ale do sedmé třídy to i tak zvládal s vyznamenáním. Neflákal se, jen se neokrádal o čas, který strávil smysluplněji.

Nešťastný syn? Pavel nepůsobí jako otcova oběť. Nelituje, že většinu života prosportoval. Před pěti lety se fotil v pokojíku s trofejemi, teď hraje NHL.

Nešťastný syn? Pavel nepůsobí jako otcova oběť. Nelituje, že většinu života prosportoval. Před pěti lety se fotil v pokojíku s trofejemi, teď hraje NHL.

Nevím, jestli ale většina rodičů a učitelů chce toto slyšet. Nestačí dětem jen tréninky?
Když budete mít nejvyšší ambice, tak ne. Když ho jen přivedete do přípravky a bude dvakrát týdně trénovat, nedostane se nikdy do NHL.

Proč?
Nejsou u nás hokejová centra, kde by výchova konkurovala nejlepším na světě. A ono se dá trénovat častěji, Pavel jako kluk trénoval 11 hodin týdně hokej, 11 hodin tenis. Hrál až devět zápasů za týden, protože jsme objížděli různé kluby.

A svaz centra nechce?
Prý nechce podporovat elitářství. Chtěl jsem udělat extraligu, kde by bylo osm klubů, soustředili by se tu trenéři, kvalitní děti. Hrály by mezi sebou. Převážil ale názor, že když Sparta, Kometa přijedou na malá města, je to tam svátek. Ono to ale skončí 30:0, všichni jsou naštvaní. A peníze vyhodíte z okna. V Americe vědí, že když prohráváte o moc, je to pro děti destruktivní. Když je to o pět gólů, hraje se hrubý čas. Když o deset, je konec, aby nedošlo k zesměšnění. Je to deprimující pro poražené a ztráta času pro vítěze.

Mají ale děti hrát na výsledky? Neměly by se jen tužit a bavit?
Častý argument. U nás jsou trenéři negativní, je tu dril od mladých kategorií. V Americe neslyšíte, že by řvali na děti. U nás se na ledě stejně plouží, tam létají jako o život. Proč? Tam vám trenér vše ukáže, když to nebude dělat, přijde na jeho místo někdo jiný. V Česku jste v jednom klubu. Jste jeho majetkem, který se zhodnocuje. Nejste ničím tlačený, dítě má jistotu, že do dorostu v klidu propluje. Teď si vezměte, že máte několik pater soutěží a kluk hraje v jednom z nich podle výkonnosti. Když to tak bude, budou hrát zápasy o gól, ne o třicet.

Jde ale u nás soutěže rozdělit?
Nemusíme mít 60 elitních týmů, ale šest. Jsou rodiče, kteří si od sportu hodně slibují, tak by děti dali sem. Nepřipadali by si jako exoti. Pak by byly kluby, kde byste to brali jako hobby. A když to budete chtít změnit, měli byste možnost postoupit do dětské extraligy. Děti taky touží po medailích. Zvykají si na hru pod tlakem. Franta Musil mi vyprávěl, že když přijel s českými výběry do Kanady, dvě třetiny lídrů se rozklepaly. Táta se vzteká, že kluk nehraje, ale on prosí, ať nemusí na led.

Takže jste pro ostrou konkurenci už u dětí?
Hra na výsledky má formy, kdy je zhoubná, destruktivní. Když si třeba trenér bere starší děti načerno. Ale zároveň ji není možné z vývoje dětí vyčlenit. Ony chtějí vyhrávat.

Pavel Zacha z New Jersey se raduje z gólu v zápase s Detroitem.
Pavel Zacha (uprostřed) z New Jersey slaví se spoluhráči Nickem Lappinem (vlevo) a Sergejem Kalininem gól v zápase s Philadelphií.

Ve Skandinávii často říkají: Nechte děti jen hrát. Co vy na to?
V praxi je to nesmysl. Sice je necháte hrát, ale nenaučíte je dovednosti. Když přijdou do puberty, objeví se u nich odstředivé tendence. Pokud nejsou odmalička zvyklé na tréninkový řád, těžko jim navýšíte dávky. Máte je problém udržet. Na Švédech se mi ale líbí, jak trénují. Mají pětiminutové bloky hry a cvičení. Unás se složitě vysvětlí cvičení, udělá se šestkrát, třikrát ho někdo zkazí a jde se dál. Posun nula. V cizině je počet opakování i dvacet.

Chybí tedy jednotná metodika?
Chybí. Vezměte si jenom strašnou anarchii v reprezentacích. Jeden trenér v šestnáctce propagoval běhání na dlouhé tratě, ten o rok nad ním šel americkým stylem sprintů. Úplně se to tlouklo. Přitom svaz má vliv na to, aby udělal aspoň jednotnou metodiku u reprezentací od patnácti do dvaceti let. Ne že trenéři vzpomínají, co dělali oni. Ve Švédsku mají čtvrťáci stejná cvičení jako juniorka, akorát třeba o dvě přihrávky méně. Trenéři mají 80 procent daných svazovou metodikou, 20 je na jejich invenci.

Publikace pro kouče tu nejsou?
Jen 25 let stará skripta. S Pavlem jsme třeba jezdili do Třebíče, kde kluci jezdili bez puku, u kuželů padali na kolena a dělali kotrmelce. Ve Žďáru zase hráli na malém prostoru, trénovali dovednosti. V Rosicích byli zaměřeni na techniku bruslení. Děti byly danou školou poznamenané. My jsme objeli a zkombinovali všechny, což je ideál.

Pomůže, že se svaz snaží zprofesionalizovat trenéry, kteří působí v malých klubech?
Pokud se to tam začne dařit, jenom dobře. Je to velká bolest. Kdyby trenéři byli nezávislí, brali 20 tisíc a mohli se tomu věnovat, bylo by to lepší, než když se rozdává výstroj zdarma. To je překonané.

Myslíte?
Je fajn, že si děti výstroj zdarma vyzkoušejí, ale podle mě je jiná situace než před 30 lety. Rodiče nechtějí pro děti propocenou helmu a rukavice po pěti jiných hráčích. Pak léčit děcko s ekzémem. U 95 procent lidí je to zbytečné. Nechci útočit, ale myslím, že by peníze z mistrovství v Praze šlo využít efektivněji.

Svaz chápeme, vždyť hokej bojuje s nálepkou, že je drahý sport.
Hokej ale na vysoké úrovni je drahý sport. Můžete ho ale pojmout tak, že ani nebudete vědět, že ho kluk hraje. Na menším městě dojde na zimák pěšky, nemusí chtít tu nejdražší výstroj. Drahý je ale v ten moment, kdy musíte jinam, výš. Když vidíte, že váš klub ztratil dynamiku, musíte okamžitě zasáhnout, nenechat kluka zakonzervovat.

Ale máte potíž s odstupným, že?
Když jsme s hokejem začínali, potkávali jsme rodiče z dorostu vystresované, bledé. A říkali: Počkejte, až to pochopíte. Ten systém je vražedný, narážíte v něm na nesmyslné bariéry. Já ho pochopil, když Pavel podepsal smlouvu s Libercem. Ctibor Jech (generální manažer) mi řekl: Mým cílem není vychovat hráče pro NHL. A já se zeptal proč.

Co vám odpověděl?
Říkám: Bude to přece pro váš klub reklama. On ale: Co z něj mám, když mi bude v sedmnácti osmnácti vyčnívat a pak zmizí v Americe? Já potřebuju hráče, který mi bude od 23 let hrát třetí lajnu, vydrží tu 12 let. Když mi uteče do NHL, dostanu šest milionů korun. Nic velkého. A já věděl, jaký byl nesmysl, když jsem se pouštěl do projektů jako dětská extraliga. Oni chtějí uspokojit sponzora, postoupit do play-off. Ne vychovat hráče pro NHL.

Nešťastný syn? Pavel nepůsobí jako otcova oběť. Nelituje, že většinu života prosportoval. Před pěti lety se fotil v pokojíku strofejemi, teď hraje NHL.

Co z toho pro rodiče plyne?
Že musíte hodně trénovat mimo. U nás to bylo až 80 procent. Nastavený systém je lákavý, ale není fér. Na začátku dostanete výstroj, není to drahý sport. Pak to začne. Jakmile začal Pavel sílit, lámal hokejku denně, za rok to bylo 300 tisíc. Jedna sezona i s přestěhováním do Liberce stála 800 tisíc. Doby, kdy hráče kluby kupovaly, jsou pryč. Teď ho musí vykoupit rodiče. Když začne v týmu něco skřípat, musíte jinam. Rodiče seženou 150 nebo 300 tisíc a jdou. To je děsná částka.

Svaz argumentuje, že se kluby často domluví. Že málo případů je takto vyhrocených. Jak to je?
Jeden ligový manažer mi říkal, že v klubech je rozdíl mezi nákupem a prodejem hráčů 2,5 milionu korun. To je pro něj slušný výdělek. Oni řeknou: Máme o vašeho kluka zájem, ale nejsme si jistí. A tak přestup zaplatí rodiče. To otevírá prostor pro šedou ekonomiku. Slyšel jsem o manažerech, kteří si tyto peníze posílají na soukromé účty. Domluví se na jiné částce, než rodiče zaplatí. A to není jen o extralize.

Máte příklad?
Chtěli jsme z prvoligového klubu tři kluky k nám do krajského přeboru v Meziříčí. Manažer si za každého řekl 100 tisíc. Náš šéf práskl dveřmi, pak se chvíli handrkovali a nakonec manažer dostal 100 tisíc, devět hokejek a tři flašky skotské. To není zrovna ionťák pro juniory, co? Takže takhle to funguje v praxi. Kluci jdou do extraligové juniorky, protože tam chtějí. Když jim to tam nevyjde, chtějí zpět. Klub je nepustí. Musí zaplatit.

Takže je lepší jít do ciziny zadarmo?
Ano, cesta ven je mnohem levnější než v rámci extraligy. Pro kluby je pak jakýkoliv hráč drahý, tak si raději i do třetí lajny vezmou Slováka, který je zadarmo. Je to diskriminace vlastních špičkových lidí. Takže kluby, když chtějí, talentovaného hráče zadupají, že sejde z očí i z mysli. Pak si ho ve 22 letech vytáhnou a on udělá práci, jakou potřebují.

Není to přísné tvrzení?
Čerstvý příklad: Martin Nečas dostává prostor v Kometě. A Filip Zadina, který je z pohledu zámoří možná lepší, ne. Má v Pardubicích problémy. Takže jednoho klub vytáhne, jednoho zabije. A vy jako rodič nad tím nemáte kontrolu. Je to, jako byste si vsadili a čekáte, jestli padne vaše barva. To není důstojná situace. Když máme jen tři obrovské talenty, tak je nesmíme zabíjet. Ne zahodit diamant zpátky do hlušiny a čekat, jestli se ještě objeví.

iDNES.cz s nadějným hokejistou natáčel v roce 2013:



Témata: Pavel Zacha




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze