Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Český hokej: záhada? Spíš zázrak

Počátky hokeje v Čechách - ZAČÁTKY. Na mistrovství Evropy 1914 v Berlíně získal český tým podruhé titul mistrů Evropy. Druhý zleva stojí Karel Pešek - Káďa, zároveň vynikající fotbalista. | foto: Repro: Velké okamžiky ledního hokeje 2

18 2008
Praha - V lednu 1926 jsme v Praze prohráli s Poláky 1:2. Nebylo to nic, čím by se měl český hokej jednou chlubit. Očima historie byl však zápas pozoruhodný – šlo o první mezistátní utkání u nás mimo rámec mistrovství Evropy. A to se tu hokej hrával už víc než čtvrt století a pravá "kanada" sedmnáct let!

Mezistátní utkání se ovšem už tehdy sjednávala na pevné termíny a s notným předstihem. Kdo mohl v našich zeměpisných šířkách s jistotou tvrdit, že do týdne nepřijde obleva? Poláci se tehdy s našimi vraceli z Davosu. A že zrovna mrzlo, slovo dalo slovo… Jenže u nás spíš nemrzlo. Pro nadšené Čechy byl nedostatek ledu větším soupeřem než kdokoli jiný. Francouzi měli umělý led v pařížském Ledovém paláci už od konce 19. století.

100 LET ČESKÉHO HOKEJE

Haly měli i Angličané, Belgičané a Němci. Švýcaři se opírali o vysokohorská střediska. Zní to neuvěřitelně, ale ačkoli měli hokejisté z Čech nejhorší podmínky, stali se ještě před první světovou válkou nejúspěšnějším týmem evropských šampionátů.

Pane bože, dej, ať mrzne!

Na první z nich raději nejeli, protože jim počasí znemožnilo byť jediný trénink. O rok později si při nácviku střelby pomohli navoskovaným prknem a vybojovali první titul mistrů Evropy. "Když jsme Čechy viděli hrát, měli jsme dojem, v Evropě vzácný, že vidíme hru mužstva, nikoli jednotlivců," popisoval Louis Magnus, šéfredaktor Les Sports d’Hiver.

Psal se rok 1911 a Češi začali udivovat hokejový svět. Jenže aby se nový sport uchytil i v jejich rodné zemi, to chtělo velkou zarputilost. Kontinentální mistrovství se u nás odehrálo dvakrát.

V roce 1912 v průběhu rozhodující bitvy Čechy – Německo brusle rozsekaly chatrnou ledovou krustu tak, že sem tam vykoukl i drn trávy.

V roce 1925 se už sjížděli účastníci, když v Praze uplaval led. Situaci nezachránil ani táborský rybník Jordán. Nakonec se hrálo ve Vysokých Tatrách, kde však málem všechno zmařila sněhová vichřice! Zlom přišel až v roce 1929. Nastala tuhá zima, na niž se vzpomínalo dalších dvacet let. Hokejisty pravidelný trénink zocelil a po čtyřech letech znovu vyhráli mistrovství Evropy.
"Podívejte. Když mohou jen trochu trénovat, tak jsou nejlepší," psalo se.

Věci se začaly hýbat. Ještě roku 1932 Praha novou příležitost raději vzdala – tentokrát však proto, že dostavba štvanického stadionu vázla.

Přesto mezinárodní ústředí Praze přidělilo šampionát znovu, světový vůbec poprvé. Žádná obleva už ho nemohla zmařit.

Věštby se nenaplnily

Kde jsou dnes Francouzi? Britové? Kam se propadli Belgičané? A naši někdejší soupeři v regionu Poláci a Maďaři? Jen náš hokej stále patří tam, kam se poprvé zařadil už roku 1911! Přitom o chmurná proroctví nouze nebyla. Třeba v 60. a 70. letech minulého století nám věštila postupné odpadnutí.

A dnes? Stačí srovnání současných hokejových velmocí (Kanada, USA, Rusko, Finsko, Švédsko, Česko a Slovensko). Kdokoli může smést z ledu kohokoli jiného. Rovnost možností ale zdaleka neznamená rovnost podmínek. Hokej je po čertech náročný a drahý sport. Ztrácíme na poli ekonomického zázemí i v počtu obyvatel. Co proti tomu můžeme se Slováky postavit? Kromě posedlosti hokejem neuvěřitelnou produktivitu při výchově talentů z daleko méně početné nabídky adeptů. A zatím se to daří.

Čeští hráči dávno překročili hranice země. V době, kdy se dá hrát hokej všude, kde na to někdo má, působí i na nejexotičtějších místech.

Nejdůležitější však je, že se stále držímemezi nejlepšími, jakkoli to působí jako zázrak. Jen odhodlání by však nestačilo. Historie našeho hokeje zaznamenala tři mocné impulzy, bez nichž by se možná vyvíjela úplně jinak. Prvním bylo pět (plus jeden dodatečně upřený) evropských primátů z éry před otevřením vytoužené Štvanice. Druhým dva pražské světové šampionáty ve 30. letech s nezapomenutelnými rozhlasovými reportážemi Josefa Laufera.

Do třetice tři letopočty před šesti desetiletími: 1947 první světový šampionát po válečné přestávce v Praze s prvním a šťastným triumfem, 1948 olympijské stříbro neporaženého mužstva a 1949 přes kruté ztráty v reprezentačním kádru nový světový primát s první výhrou nad Kanaďany!

Navíc je tu pečeť, kterou zapomenout nelze: Stockholm v roce 1969 s dvojím vítězstvím nad mužstvem státu, jehož armáda v srpnu předcházejícího roku okupovala naši zemi.

To všechno se v pravý čas zúročilo v olympijské zlato před deseti lety v Naganu.

Český hokejista je šampionem i v Austrálii

Skončilo čtvrtfinále olympiády 1994 v Lillehammeru. Ke stropu stoupala na počest vítězů kanadská vlajka, vyřazené české hokejisty ovládlo zklamání. Až na jednoho. Petr Nedvěd stál naproti nim v dresu s javorovým listem. "Když hráli hymnu, byl to zvláštní pocit. Nikdy mě nenapadlo, že budu při takovém zápase na opačné straně," líčil. "Narodil jsem se v Čechách, do konce života zůstanu Čechem.

Ale naskytla se mi obrovská šance a já ji využil," vysvětloval krok, který jeho startu na turnaji předcházel. Tehdy dvaadvacetiletý útočník zrovna neměl smlouvu v NHL. Z ní by se tehdy na olympiádu ještě nedostal, soutěž poprvé uvolnila hráče až o čtyři roky později. V Kanadě žil Nedvěd od roku 1988, kdy se nevrátil ze zájezdu litvínovského dorostu.

Získal tamní občanství. Za rodnou zemi dřív nehrál na žádném velkém turnaji, a tak mu nic nebránilo, aby se připojil ke kanadským olympionikům. V Lillehammeru nakonec získal stříbrnou medaili.

Jen jednou se naši hokejisté střetli s Austrálií – v roce 1960 na olympiádě ve Squaw Valley. Utkání skončilo vítězstvím Československa 18:1. Za vítěze hrál František Tikal, v australském dresu jeho bratr Zdeněk, který emigroval po komunistickém puči v roce 1948.

Oficiální propaganda u nás se snažila jejich první setkání po dvanácti letech ututlat. Ale pro všechna ostatní média to bylo příliš velké téma, aby se jí to podařilo. Přes dojemné přivítání, kdy nechyběly ani slzy, nakonec skončilo smolně. "Moc na mě nechoď," radil prý František Tikal z legrace sourozenci před zápasem. Jako by tušil, co se stane: při jednom střetu Zdeňkovi zlomil ruku.

O dvacet let později na hrách v Lake Placid nastoupil za Nizozemsko sparťanský odchovanec Jiří Petrnoušek.

Pozdější trenér byl v nové domovině znám pod jménem George Peternousek. Plzeňský rodák Martin Pavlů zase reprezentoval Itálii.

Až otevření hranic však přineslo nové možnosti dalším hráčům. Tomáš Martinec, syn legendy Vladimíra Martince, se učil hokej i během otcova působení v Kaufbeurenu.  Začal hrát v německých soutěžích, mihl se i v české extralize.

Ale záhy se do Německa vrátil, založil rodinu a startoval na třech světových šampionátech a olympiádě 2006. Martin Reichel, bratr jiné české legendy Roberta Reichla, za sebou má dokonce deset mistrovství světa v německém dresu. U nás kdysi nastupoval za juniorské výběry.

Kladenský odchovanec Martin Ančička začal psát novou životní kapitolu v roce 1997. Byl v kádru německého týmu, který na loňském šampionátu v Moskvě porazil české hokejisty. "Startem na turnaji se mi splnil klukovský sen," přiznal.

Z hráčů v klubech na "dobrých adresách" v Kanadě, Švédsku, Finsku, Rusku, Švýcarsku bychom postavili několik týmů. Stopy českých bruslí míří i na Nový Zéland, do Koreje, Španělska, na Island nebo do Rumunska, kde vybojovali titul bývalí extraligoví hráči Ondřej Kavulič, Leoš Pípa a někdejší juniorský reprezentant Michal Láníček.

V Austrálii se radovali z vítězství Sydney Bears v tamní superlize tři čeští hokejisté včetně Vladimíra Rubeše. Někdejší hráč Bohemians a Benešova přiletěl původně před dvanácti lety studovat angličtinu.

Dál se však věnoval hokeji a nakonec oblékl australský dres už na šesti světových šampionátech nižší divize.

Pavel Bárta (Autor je tiskovým mluvčím hokejového svazu )

V cizích službách: koho Češi reprezentovali

Hráči Austrálie: Ivo Veselý, Zdeněk Tikal, Filip Hora, Pavel Boháčik, Miroslav Klíma, Vladimír Rubeš Belgie: Jan Cimburek, Jan Jurečka Rakousko: Jiří Hála Francie: Martin Roh, David Dostál Itálie: Martin Pavlů Kanada: Petr Nedvěd Lucembursko: František Müller, Milan Gorge Nizozemsko: Jiří Petrnoušek, Václav Tůma, Tomáš Kalousek Polsko: Martin Vozník JAR: Vojtěch Svoboda Německo: Pavel Gulda, Daniel Kunce, Tomáš Martinec, Petr Fical, Martin Ančička Švýcarsko: Petr Jakš, Tomáš Vrabec

Trenéři (kde dostali práci)

Austrálie (Spálenka), Čína (Lener, Votruba), Dánsko (Justra), Finsko (A. Bubník), Chorvatsko (Neveselý), Itálie (Matouš, Bartoň), Jugoslávie (V. Bubník, Kluc, Hainý, Červený, Pejcha), Kuvajt (Brychta), Lichtenštejnsko (Berek), Německo (Bouzek, Hejma, Bukač, Olejník), Nizozemsko (A. Bubník), Norsko (Brábník), Polsko (Haukvic, Konopásek, Bartoň, Bukač, Eysselt, Roháček), Rakousko (Rejda, Bukač), Slovinsko (Výborný), Švýcarsko (Jiřík)  

Kde také hrají Češi v této sezoně

Hráči Austrálie: Vladimír Rubeš, Vladan Stránský, Robert Pasmínka, Tomáš Landa (všichni Sydney Bears) Irsko: Michael Ohnheiser, Radek Ohnheiser, Tomáš Burdys (všichni Dublin Rams) Nový Zéland: Tomáš Kavka (Canterbury Red Devils) Island: Daniel Kolář, Martin Souček (oba Reykjavík), Tomáš Fiala, Jakub Kočí (oba Akureyri) Korea: Filip Štefanka, Patrik Hučko, Tomáš Hrubý, Patrik Martinec (všichni Anyang Halla) Lucembursko: Bohumil Kostohryz, David Jozek (oba Puckers Luxembourg) Rumunsko: Ondřej Kavulič, Tomáš Kramný, Leoš Pípa (všichni Miercurea Ciuc) Lotyšsko: Roman Kousal (Latgale Daugavpils), Martin Čížek (ASK Ogre), Tomáš Chlubna, Michal Pinc (oba Riga 2000) Estonsko: Filip Mleko (Big Diamonds Tartu) Británie: Ladislav Kudrna (Hull), Petr Krátký (Newcastle), David Vychodil (Basingstoke) Nizozemsko: Jan Boháč, Bohuslav Šubr, Robert Horák, Milan Kolář (všichni Den Haag), Dušan Halloun, Martin Toms, Tomáš Kalousek (všichni Geleen) Belgie: Petr Formánek (Leuven) Španělsko: Jan Jungwirth (Barcelona)

Trenéři

Vojta (Ogre, Lot.), Wojnar (Záhřeb, Chor.), Vejvoda (Anyang Halla, Kor.), Rubeš (Sydney, Austr.)

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze