Hokejoví fanouškové si Pouzara donedávna pamatovali jako prvního českého hráče, který zvedl nad hlavu nejslavnější trofej světa, Stanleyův pohár.
Ve čtvrtek však mohl ohlásit daleko větší triumf – vítězství nad zákeřnou nemocí, leukemií. „Zatím to slavit nebudu. Stoprocentně jsem ještě nevyhrál, ale mám velkou šanci,“ upřesňoval třiapadesátiletý Pouzar, který třikrát vyhrál Stanleyův pohár a dvakrát mistrovství světa.
Když ve čtyřiceti odešel do hokejového důchodu, netušil, jak těžký boj ho jednou čeká. „První okamžiky, když jsem zjistil, co mi je, byly děsivý,“ vzpomíná.
Stalo se tak loni v létě. A náhodou. „Objevil jsem na víčku malou modřinu, pak další na boku. Manželka mě pak donutila zajít k lékaři,“ vzpomíná Pouzar.
Tak začala jeho strastiplná pouť. „Člověk přemýšlí, jak dlouho tady ještě bude. Když má navíc tak mladou manželku jako já a tříletého syna, tím je to těžší,“ přiznává. „Bral jsem i prášky na uklidnění, ale manželka mě z toho dostala.“
Měl štěstí. Ještě do Vánoc se podařilo najít v Německu vhodného dárce. Tedy v zemi, v níž vybojoval svůj poslední ligový titul. „Dárce to chtěl mít za sebou ještě před svátky. Odebírali to v Německu, čerstvé to vezli sem,“ popisuje Pouzar. „Svého dárce neznám. Ale když se z toho na sto procent dostanu, tak bych ho chtěl najít a poděkovat mu.“
Po transplantaci musel přetrpět další kritické chvíle i komplikace. Teprve nyní může mluvit o vítězství, o kterém se mu v hokejové kariéře ani nesnilo.
„Musím poděkovat své manželce, která se mnou strávila strašně moc dní v nemocnici u lůžka,“ řekne bez přemýšlení. „Nejtěžší byly loňské svátky, když jsem před Štědrým dnem prodělával transplantaci.“
Do nemocnice v Brně-Bohunicích dojíždí jednou týdně. „Teď jsem doma druhé dítě, o které se manželka stará. Akorát mě nepřebaluje. Dává mi prášky a nepouští ven, abych nenastydl,“ říká Pouzar. „To se mi právě stalo, protože imunita ještě není taková, jaká by měla být.“ Přesto už spřádá plány, jak se vrátit na led mezi své dávné parťáky.
„Zatím ale nesportuju. Pořád se cítím slabý. Ze sto dvanácti kilo jsem zhubl na osmdesát čtyři. Nedávno jsem učil malého bruslit. Po deseti minutách na ledě jsem se zadýchal, raději jsem brusle sundal,“ vysvětluje.
„V létě jsem hrál tenis, ale pak jsem zase tři neděle proležel v nemocnici. Leukemie je hrozně nevyzpytatelná. Nevíte, co s vámi udělá. A pořád máte strach, že se vrátí.“ Když byl nemocný, myslel i na setkání s bývalými spoluhráči z kanadského Edmontonu.
„Když hráli teď Finové u nás v Budějovicích, mluvil jsem s Jarim Kurrim. Manažer Lowe mi zase poslal během léčení domů dvakrát kytku. To vás povzbudí,“ tvrdí Pouzar.
