Czech made: dřepy a železné puky

Praha - Kdoví, jak by dnes český hokej vypadal, kdyby od svých počátků nebojoval s nedostatkem ledu. Původní překážka jej však dokázala zocelit, a dokonce ji postupně proměnil ve svou výhodu. "Český hokej je zvláštní postupy, které se rodily z nouze," říká hokejový historik Miloslav Jenšík.

Zejména improvizovaný trénink na suchu se stal dávno pravidelnou součástí přípravy hokejistů, která se díky tomu protáhla na celý rok.

A to už v dobách, kdy ještě kanadští profesionálové přes léto pracovali. "Jenže v Evropě se musí hodně trénovat, protože zde jenom hrou nové hvězdy nevyrostou. To není jako v Kanadě, kde jde o přirozený výběr. My máme pět tisíc malých hokejistů, oni půl milionu," připomíná Jaroslav Holík, mistr světa z roku 1972.

Třeba legendární útočník Gordie Howe místo letního drilu pracoval na golfovém hřišti, aby si přivydělal.
"Měnil jsem vodu na oplachování míčků, uhrabával písek a upravoval jamky," líčil pro Hockey News.

Hokejisté v NHL tehdy ještě nevydělávali závratné sumy. Až vznik konkurenční ligy WHA je vyšponoval vzhůru. A tak si třeba Johnny Bower, slavný gólman Toronta a dvojnásobný vítěz Vezina Trophy, pořídil restauraci. "A měl jsem nejlepší hamburgry ve městě," chlubil se.

100 let hokeje

Český i světový hokej slaví výročí. Letos je to přesně 100 let od vzniku Mezinárodní hokejové federace i českého svazu. MF DNES připravila speciální přílohu, která vyjde v pátek 22. února. Tedy přesně 10 let od finále olympijských her v Naganu, v němž čeští hokejisté dosáhli na největší úspěch ve své historii. Každé pondělí vycházejí rozhovory s osobnostmi světového hokeje, každý pátek témata o proměnách českého hokeje v průběhu století.

Jenže v roce 1972 se zámořský hokej střetl se sovětským při Sérii století. A přišlo vystřízlivění. Hrálo se v září, tedy ještě před začátkem NHL, a vytrénovaní Sověti soupeři pořádně zatopili. Nad letními pracemi se setmělo i v zámoří.

Pokud ovšem chcete vychovat novou hokejovou hvězdu, jen "obyčejná" dřina stejně nestačí. A na řadu přicházejí právě zvláštní postupy. Jaké jsou ty značky Czech made?

Jágr si psal cviky do notýsku

Stačí připomenout nejslavnější hvězdu, kterou kdy český hokej vychoval – Jaromíra Jágra. Ten si do notýsku psával, kolik dřepů a kliků denně udělá. Dobrovolně. "Vedl si evidenci a my to ani nevěděli," líčil jeho otec Jaromír Jágr starší.

Od tří let bral syna na stadion. Junior mu taky pomáhal s prací na statku. Za domem na zahradě mezi višněmi měl branku, kterou mu táta svařil, a z desky na ni střílel puky.

"Mučení těla" může znít někomu šíleně, ale i to je důvod, proč Jágr dokáže převyšovat ostatní.

Našel něco, co jiní nedělali.

"To vám žádný trenér neřekne. Každý výjimečný hráč ale takovou věc měl," říká proslulý kanonýr Milan Nový. "Nikdo však neprozrazuje svůj recept rád, dokud neskončí."

Proto sám Nový dlouho říkal, že na rychlost pije víno z Moravy. Ale každé ráno chodil běhat, mnohdy se závažími na noze. "Gól dáte, ale nejdřív musíte k brance dojet," míní.

Podobná "vychytávka" mu pomáhala i při střelbě. "Používal jsem železné puky. Otec mi je udělal v Poldi z odřezků," líčí. Chvíli trvalo, než našel správnou váhu, aby si nepoškodil zápěstí, které trénoval. "Střílel jsem do prken do míst, kde jsou díry v rozích branky a mezi betony," říká. "Dnes kluci zvednou vleže 120 kilo, ale střelba zápěstím není o síle."

Jeho recept se osvědčil, okoukal jej třeba ligový střelec Jaroslav Balaštík, těžší – oranžové – puky měli třeba i v Karlových Varech. "Já to dělám pořád. Když jsem začal hrát za veterány, tak jsem byl nejslabší. Nemohl jsem se na to koukat a začal jsem znovu," pousměje se Nový.

Seriál MF DNES

Pátek 18. ledna
Český hokej: záhada? Spíš zázrak

Pátek 25. ledna
Český recept, jak vyrobit hvězdu

Pátek 1. února
Průkopníci hokejových novinek

Pátek 8. února
Nezapomenutelné dvojice

Pátek 15. února
Která rivalita byla největší

Úterý 19. února
Setkávání NHL s českým hokejem

Čtvrtek 21. února
Na co bychom raději zapomněli

Seriál pondělních rozhovorů

s osobnostmi světového hokeje
Peter Bondra 28. ledna

V tréninku mu kdysi pomáhala i vesta se čtyřkilovými zátěžemi, bez níž se pak na ledě vznášel. "Když jsme dostali volno, hodinu a půl jsem v ní trénoval. Pak jsem byl daleko rychlejší než ostatní. Přišel s tím Jarda Holík, že to dělají v CSKA."

A Holík připomíná: "V Rusku se trénuje šíleně dodnes, u nás mají hráči jenom kecy, nevydrželi by to. Proto v Rusku vyrostou Malkinové a Ovečkinové. Tady vyrostou dobří hráči, ale další Jágr ne. To byla výjimka."

Právě Holík je proslulý tím, jak tvrdý byl i ke svým dětem: dceři Andree – tenistce – a synu Robertovi.

"I na vnoučata jsme se zetěm Frantou Musilem stejní. Syna bych stejně vychovával i dneska."

Traduje se, jak Roberta vozil brzy ráno k továrně, aby ho motivoval ke sportovní dřině. "Řekl jsem jim, že když na sobě nebudou pracovat, můžou takhle skončit taky."

Dokonce prý potomky honil i před autem. Ale to už je jen přikrášlený příběh.

"Zajeli jsme do lesa, kde jsem měl naměřené tratě. Věděl jsem, jaké mají běhat časy. Kluk měl devadesát kilo a uběhl patnáctistovku za 4:50. Nebudu hráče jmenovat, ale dneska ji dají za šest minut a jsou sedření," říká. "Někdo může spoléhat na talent, ale to není na dlouhou dobu. A není z toho ani taková radost a požitek."

Ale jsou i veselejší způsoby, jak získat hokejové dovednosti. Milan Hejduk, nejlepší střelec NHL roku 2003, pálil na chalupě na terče zavěšené v brance. S kamarádem Janem Čalounem, dalším výtečným střelcem, honil za stadionem míček.

"S tenisákem si hrál i v pokojíku. Otevřel si peřiňák, který měl jako branku, doprostřed pokoje si dal židli a kličkoval mezi jejíma nohama. U toho se třeba učil," líčí jeho otec, Milan Hejduk starší. "Tak asi získal cit. Ale člověk se s ním musí i narodit."

Improvizace po česku aneb jak vyrostli první šampioni  
Uprostřed ledna 1911, když se kvapem blíží den odjezdu na evropský šampionát, uplave v Praze led. Odvolat účast jako loni? To tedy ne!

Tým se dál schází na kluzišti, i když se proměnilo v rozbředlou kaši ledové tříště. Do omrzení mydlí fotbálek, na tenisových kurtech cvičí starty a krátké sprinty, běhá po parcích – až přijde Jan Palouš s nápadem proměnit šatnu ve střelnici.
Je to taková nudle, kde se původně hrály kuželky.

Na jeden konec postaví branku a do ní jejího strážce Jana Hamáčka. Na druhý konec položí navoskované a vyleštěné prkno. A už se pálí! Chudák Hamáček je otlučený jako píšťalička. Na šampionátu však Češi semelou Švýcary 13:0, německé hostitele 4:1 a Belgičany 3:0. Jako nováčci soutěže se vrátí domů s pohárem mistrů Evropy!

Střelba z prkna se pak stane součástí příprav na šampionáty, neboť věčné nouzi o led učiní přítrž až definitivní otevření stadionu na Štvanici v listopadu 1932 – ale pouze pro Prahu a její hokejovou šlechtu.

Deset mistrů světa

Tehdy měl domácí klubový hokej už pět let nedotknutelného vládce. Na sklonku roku 1927 byl totiž v elitním tenisovém klubu LTC ustaven hokejový odbor. Jeho šéf Jaromír Citta, mocný činitel cukerního kartelu, netroškařil. Spartě vyfoukl celý základ sestavy s reprezentačními pilíři, pro nejlepší borce sáhl i do Slavie a vysokoškolského sportu.

Nelítostná loupež vyvolala vlnu odporu, ve svých důsledcích se však stala pro náš hokej požehnáním. Už tím, že odsunula na vedlejší kolej rivalitu pražských "S", která třeba v roce 1924 zavinila nedůstojnou reprezentaci na zimních olympijských hrách.

V LTC se začalo pracovat docela jinak. Měl zajištěn dostatek tréninkových hodin na umělém ledě. Tehdejší štvanická sezona trvala jen zhruba od druhého listopadového týdne do konce února, "suchá" příprava z prkna se posunula do září a října a posléze až do prázdninových měsíců. Do té doby mnozí špičkoví hokejisté hrávali v létě fotbal, jiní tenis. V LTC jim však přibyla speciální letní příprava s atletickými prvky a uprostřed 30. let i gymnastická průprava.

Kdykoli si vzpomněl, dokázal LTC přetáhnout esa jiných klubů. Jenže pozor! Byl to právě tento klub, který se jako první u nás začal zabývat – zásluhou Oldřicha Zábrodského staršího, otce dvou příštích reprezentantů – soustavnou výchovou hokejistů už od žáčků. V roce 1937 dorazili jeho první dva odchovanci až na světový šampionát. Obránce Šťovík a brankář Modrý.

LTC se rok co rok posiloval o Kanaďany. Spoluhráči od nich mnohé odkoukali, šéf Citta jim navíc vždy vkládal do smlouvy instruktorské povinnosti u dorostenců a žáků. A když roku 1935 přišel Mike Buckna, samorostlý, ale výrazný pedagogický talent, rozjela se na Štvanici výroba šampionů.

Mezi prvními mistry světa z roku 1947 to byli obránce Pokorný, útočníci Zábrodský, Konopásek a Stibor. Dva roky poté u nového světového triumfu Jirka, Němec, Augustin Bubník a Charouzd. Dohromady dodalo LTC deset mistrů světa – taková byla výchovná bilance "buržoazního" klubu do té doby, než se jej "sjednocené tělovýchově" podařilo po únoru 1948 zlikvidovat.

Model, který LTC vymyslel, se však ujal. A inspiroval i jiné kluby. Už na počátku 30. let I. ČLTK, v jehož žákovské líhni tehdy začínal Jaroslav Drobný. Mimo Prahu se první prosadila brněnská hokejová škola s odchovanci Vlastimilem Bubníkem, Pantůčkem nebo pár let poté s Potschem, proslavená líheň byla v Havlíčkově Brodě s bratry Holíkovými, Suchým, Augustou a dalšími.

Oba příklady ukazují charakteristický rys hokeje se značkou Czech Made – nevysychající pramen vynalézavé improvizace a systematické práce, která pomáhala vyrovnat náskok soupeřů, bohatší o nadílku ledu nebo mnohem početnější zdroje talentů.

MILOSLAV JENŠÍK, autor je hokejový historik

ČESKÁ HVĚZDA. Jaromír Jágr je nejzářivější hvězdou českého hokeje. I on však svůj talent rozvíjel nestandardním způsobem – od dětství třeba pomáhal sklízet seno.