Dominik Mašín (19) a Jakub Zbořil (18) patří ke klíčovým hráčům reprezentační dvacítky na šampionátu ve Finsku. Právě takové obránce, řízné i šikovné, taky národní mužstvo dospělých postrádá a nutně potřebuje.
Nastoupili jste proti sobě někdy v zápase Slavia – Kometa?
DM: No jo, tos dostal desítku!
JZ: Asi jsem někoho zmastil... Jó, sekl jsem jednoho kluka do hlavy. Já nechtěl. On mě bouchnul, chtěl jsem se otočit a trefil ho rovnou na zuby. Tak jsem šel do kabiny.
Narazili jste na sebe v souboji?
JZ: Oba si rádi zaútočíme, takže jsme se určitě párkrát přibrousili.
Dominiku, jak vidíte Jakuba jako hokejistu?
DM: Super hráč, ofenzivní. Dobře brání. Fandil jsem mu na draftu, je fajn, že ho vzali v prvním kole.
Jakou vlastnost byste si od Dominika vzal vy, Jakube?
JZ: Poslední rok jsem ho moc neviděl, ale slyšel jsem, že hraje dravě, hodně do těla. Že už taky podstoupil docela dost bitek. Rád bych taky byl ten nejpracovitější hráč týmu.
Ani jednomu z vás není hra do těla cizí. Co je pro vás na ledě největší požitek? Gól? Hit? Klička?
DM: Jak kdy. Někdy nahecuje celý tým, když někoho trefím. Ale dobrá střela a gól... To je taky super.
JZ: Já moc golfem nestřílím. Při přesilovkách stojím na modré, kde není moc času, mám proti sobě dobré blokaře. Pálím spíš zápěstím. Gól je fajn, ale velkou radost mi udělá hit, vyburcuje mančaft, pak to šlape perfektně.
Chodíte po hlavě do rvaček?
DM: Mám je rád. Loni jsem jich měl víc, teď po zranění se tolik prát nesmím. Už loni mi trenéři říkali, ať se tolik nervu, že mě potřebujou víc na ledě.
JZ: Mně v minulém roce kouč nakázal, ať se neperu. Byl jsem nováček a ještě Evropan. Časem se to mění, dostal jsem se do role lídra, který se zastává mladších kluků. Takže když někdo zramluje někoho od nás, měl bych tam skočit.
Máte nějaké památné vítězství nebo porážku?
JZ: Hned napoprvé bez mřížky na přilbě a bez rukavic jsem vyhrál k .o. Jedna rána a konec. Bylo to proti Charlettownu, kde hraje další Čech, Filip Chlapík. Ten kluk pak měl otřes mozku a 14 dní nehrál.
To jste takový zabiják?
JZ: Asi štěstí amatéra... Měl jsem strach, tak jsem se do toho chtěl co nejvíc opřít. A takhle to dopadlo. Už si na mě jen tak někdo nedovolí.
A jaké bojové dobrodružství jste zažil vy, Dominiku?
DM: Jednou jsem narazil na leváka, což jsem nečekal. Vypálil mi ji přímo na nos, což nebylo moc příjemné.
Nadějní teenageřiDominik Mašín (19) je kapitánem reprezentační dvacítky, s céčkem na dresu před dvěma lety dovedl osmnáctku na MS ve Finsku k senzačnímu stříbru. Všestranný obránce roste v tahouna. Do zámoří se vydal z pražské Slavie, druhý rok působí v Peterborough v kanadské OHL. V NHL patří Tampě, která si ho v draftu vybrala loni jako číslo 35. Jakub Zbořil (18) je další talentovaný zadák, troufalý a dravý. Také on přispěl k úspěchu výběru do 18 let. Teď se společně s Mašínem, Pastrňákem či Zachou do Finska vrátil. Do juniorské QMJHL se vypravil z brněnské Komety. Hraje za Saint John Sea Dogs. Nakročil i do NHL, Boston z něj letos v červnu udělal třináctku draftu, čímž ukázal, jak hodně mu věří. |
Ustál jste tu ránu?
DM: Pár jsem jich ustál, pak jsme spadli na zem.
Kdy vás hokej nejvíc bolel?
JZ: Minulou sezonu jsem si natáhl vazy v koleni. Dva měsíce jsem byl venku a jenom jsem se na kluky díval, což je na nic.
Vy jste, Dominiku, v únoru zažil hrůzostrašný úraz, že?
DM: To jo. Dlouho jsem se vyhýbal vážnějším zraněním. A pak tohle... Štvalo mě, že jsem přišel o play-off.
Při zápase se Sudbury jste narazil do otevřených vrátek na střídačku, utrpěl zlomeninu a další poranění v obličeji, praskla vám klíční kost. Jak se to přihodilo?
DM: Vyvážel jsem puk a soupeř mě zezadu strčil krosčekem do nedoražených dvířek, která se otevřela, a já narazil hlavou a ramenem do hrany mantinelu.
Jak vám bylo?
DM: Nepamatuju si to. Probral jsem se až na lehátku na ošetřovně. Pak jsem se díval na video a viděl, že jsem sám vstal a šel do kabiny. Trošku mě šili, až v nemocnici jsem se dozvěděl, co se mnou je a že musím na operaci. K oku a do klíční kosti mi pak dali nějaké destičky.
Drsná pověst provázela i vás, Jakube. Prý na vás a bratra diváci v Česku křičeli, že hrajete jako prasata. Můžete to potvrdit?
JZ: To jsme ještě byli kluci v Brně. Když jsme se naštvali, uměli jsme do toho prásknout. Táta nás trénoval a lidi na na něj řvali: „Hrajete jako prasata! Co je to učíš?“
Jenže vy si zakládáte na všestrannosti, souhlasíte?
JZ: To je můj styl. Už ho nejde měnit, s tímhle už v Bostonu počítají.
DM: Přesně tak. Chtějí po nás všestrannost.
Jaký máte dojem z klubů, které vás draftovaly a do nichž jste už nakoukli?
DM: Servis pro hráče a jejich přístup k hokeji je úplně jiný, než jsem kdekoliv jinde viděl. Koučové všechno rozebírají na videu. Kondiční trenéři nám nechají odebrat krev, zjistí třeba, že máme málo vitaminu D, a tak nám dají potravinové doplňky. Každý je profík.
JZ: Ten servis mě oslnil. O mužstvo je báječně postaráno. A když jsem viděl, jak všichni makají, otevřelo mi to oči. To jsem fakt nečekal. Na kempu jsem nesplnil běžecký test, který jsem měl dát pod minutu. Pak nastoupil (útočník) Marchand, celou dobu sprintoval a zvládl to třikrát za 54 vteřin. To jsem zíral.
Před touhle prověrkou jste nebyl úplně fit. Byl velký problém, když jste ji nezvládl?
JZ: O Bostonu se říká, že má docela bláznivého kondičního kouče, který na fyzičku hodně dbá. Všichni hráči musí mít podkožní tuk pod deseti procenty. Dostávají docela čočku.
Oba jste druhý rok v kanadské juniorce, znamená pro vás pobyt v zámoří velkou školu?
JZ: Určitě! V Bostonu mi říkali, abych zlepšil návyky v tréninku. Že mám být všude první. Že se musím i v tréninku víc rvát o puk. V NHL se sleduje každá maličkost. V juniorce se snažím dávat pozor na všechno. Abych se jednou dostal do NHL, hodlám udělat cokoliv.
Vyměnili byste si týmy, pánové?
DM: No to nevím... Mám rád teplo, v Tampě se mi líbí. Kuba má v klubu hodně Čechů – Krejčí, Pastrňák, draftovali i Vladyho (brankáře Vladaře). Ale v Tampě je to skvělé. Takže si nemůžu stěžovat.
JZ: Ani já bych neměnil. Pro mě je docela výzva prosadit se právě v Bostonu. Bruins mají jméno, patří mezi klasické kluby. Byla by obrovská čest si za ně jednou zahrát.
Obránci české hokejové reprezentace hráčů do 20 let Dominik Mašín (vlevo) a Jakub Zbořil pózují na soustředění ve Velkých Popovicích.
Dominiku, v týmu Lightning je taky pár krajanů. Prý jste si psal s Ondřejem Palátem, je to tak?
DM: Jo, pozval mě k sobě domů. Zrovna si pořídil nový barák, ukázal mi ho, šli jsme na večeři. Super!
Kdo se v Bruins ujal vás, Jakube?
JZ: V létě jsem na jednom kempu v Montrealu poznal Maxe Talbota, takže jsme se pobavili i pak v Bostonu. S českýma klukama jsme se moc nepotkali. Mají svůj život, já spíš zapadl mezi ostatní mladíky.
Ke komu ve vašich týmech NHL nejvíc vzhlížíte?
DM: Máme tam spoustu skvělých hráčů. Hodně sleduju Hedmana, taky je to obránce. Na tréninku nic nevypustí, úžasně bruslí, má výbornou střelu. Taky jsem koukal na Stamkose, jednoho z nejlepších hráčů v lize. Ta jeho rána, to je zážitek.
JZ: Když jsem přišel do kabiny, poprvé jsem naživo spatřil Zdena Cháru. Byl svlečený, jen v elastických kraťasech. Vyvalil jsem oči a napadlo mě: To si děláš srandu! Je to fakt obr, ani gram tuku. Jak na sobě dře! A ještě jeden kluk mě upoutal.
Povídejte.
JZ: Torey Krug, mnohem menší bek. Ale má neskutečně silné nohy, taková stehna! (názorně ukazuje rukama) Vyprávěl nám svůj příběh, co všechno obětoval kvůli NHL. Působí skromně, v draftu si ho nikdo nevybral. Oprostil se od všech kamarádů, všechno hodil za hlavu, dal si jediný cíl: prosadit se do NHL. Neměl přítelkyni, zábavu... Akorát hokej. Probudil se, šel běhat, do svého bytu se vrátil až večer.
Berete to jako inspiraci?
JZ: Jo jo. Kázeň je důležitá. Dřív jsem se vztekal, když se mi něco nepovedlo, třískal jsem do mantinelu. Nesmí mi spadnout ramena, když něco pokazím. Ani kroucení hlavou nevypadá dobře. Někdy mi to ještě ujede, ale dávám si pozor.
Dřív se Evropané v zámoří setkávali s nevraživostí. Ještě to trvá?
DM: Mě v týmu přijali skvěle. Mají mě rádi, s každým z kluků se bavím. Určitě bych neměnil.
JZ: Mě kluci taky vzali parádně. Jo, dělali si srandu z mojí výslovnosti, ale s tím jsem počítal. Od soupeřů jsem nějaké výkřiky slyšel, ale že by mě víc řezali? To ne. Tou vyhranou bitkou jsem si zjednal respekt.
S čím vás v klubu vyprovázeli na mistrovství?
JZ: Měl jsem pohovor s generálním manažerem. Ten mi říkal, abych makal v tréninku a ke všemu přistupoval s pokorou.
DM: Mně přáli štěstí. Někdo říkal, ať porazíme Kanadu. Další zase, že můžeme vyhrát nad kýmkoliv kromě Kanady. Tak uvidíme.
Jak jste se těšili na sraz týmu?
JZ: Od šestnáctky se skoro všichni potkáváme v nároďáku. Po odchodu do Kanady jsem spoustu kluků neviděl. I proto je to teď super.
Dominiku, vy jste kapitán, jste připraven na roli vůdce?
DM: Už jsem si zvykl v osmnáctce. Hlavně se snažím kluky hecovat a povzbuzovat.
JZ: Nejsem typ, co hodně řve. Ale když se někomu něco nepovede, určitě ho podpořím. Na ledě chci hrát tvrdě, abych klukům ukázal, že do toho taky mají jít. Musíme zase udělat partu jako na osmnáctkách, kde jsme porazili Rusy i Kanadu.
DM: Jen tak uděláme úspěch.
JZ: Na osmnáctkách jsme před dvěma lety smetli Dánsko a měli nosy nahoru. Pak nám Amerika dala 3:0 a my na sebe štěkali. Rozpadli jsme se do partiček. Přišel manažer Hnilička s trenéry a vyprávěli příběh o hokejovém bohu. Že nám štěstí nedá jen tak. Že si ho musíme zasloužit, věřit si a stmelit se. Že když mákneme třeba i při rozbruslení, v zápase se k nám těsně před koncem puk šťastně odrazí. Byla to magická chvíle, koukli jsme na sebe a po tom pohovoru drželi spolu. Chodili jsme všichni pohromadě i na snídaně a dotáhli to až do finále.
