"Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Oba to už tehdy byli vynikající hokejisté. Měl jsem obrovskou radost, že s nimi budu nastupovat v jednom dresu. A co v dresu, dokonce v jednom útoku," vzpomíná na dobu před deseti lety Hlouch.
Měl jste tehdy trému? Nebál jste se, že něco pokazíte?
Ne, to zase ne. Já s Patrikem vyrůstal, oba jsme z Třebíče. Dokonce jsme bydleli přímo naproti sobě. Pořád jsme lítali s hokejkou po ulici a pak jsme spolu i začínali v Horácké Slavii. Já to prostě bral jako velkou šanci zahrát si vedle výborných hráčů. Věděl jsem, že se s nimi dostanu na led mnohem častěji.
Oni se ale tehdy moc dlouho nezdrželi...
To je pravda, za Třebíč odehráli snad jenom dva zápasy. Pokud se nepletu, bylo to doma proti Šumperku a potom v Jihlavě. Jinak si ale oba vyzkoušeli také extraligu v Pardubicích.
V derby s Duklou jste po přihrávce Eliáše vstřelil gól. Vybavíte si ho ještě?
A víte, že jo – Patrik nahrával z rohu, já stál před brankou a puk jsem jen tak lehce tečoval. Za Jihlavu tenkrát chytal myslím Lukáš Sáblík, hodil jsem mu to nad rameno. Řekl bych, že jsme tehdy vyhráli 2:1. Ale stoprocentně jistý si nejsem, nechci kecat.
Je to přesně tak, zápas tehdy opravdu skončil výsledkem 2:1 pro Třebíč...
No vidíte, paměť mám pořád dobrou (směje se). Vzpomínám, že to bylo hodně vypjaté utkání, strašně moc vyloučených, samý faul. S Jihlavou jsme vlastně po jejím sestupu hráli úplně poprvé, takže bylo i hodně lidí.
Vy jste v té sezoně nasbíral snad nejvíc kanadských bodů ve své kariéře. Myslíte, že vám pomohlo právě ono zařazení do útoku k Eliášovi a Morrisonovi? Byť tedy jen na ty dva zápasy...
Určitě, jsem o tom přesvědčený. Především díky nim jsem posbíral nějaké góly a asistence. Na startu vždycky nejvíc záleží. Když sezonu dobře rozjedete, tak potom většinou i dobře skončí.
Překvapil vás něčím Brendan Morrison? Toho jste přece předtím vůbec neznal...
Překvapil. A můžu říct, že jenom pozitivně. Já si vždycky o Kanaďanech myslel, že jsou to vesměs namyšlenci. Zvlášť když hrají v NHL. Jenomže on byl naprosto super kluk. Upřímný, kamarádský a byla s ním velká sranda.
Když vám to spolu tehdy tak šlo, nechtěl jste s nimi odletět do zámoří?
Jasně, já jsem se jim pořád nabízel. Patrikovi jsem říkal, ať mě vezme, že mu budu třeba klidně i brousit brusle. Nevím proč, ale nechtěl (směje se).
Vídáte se občas s Patrikem Eliášem? Přece jen oba pocházíte z Třebíče a v létě se NHL nehraje...
To jo, jenomže já teď žiju v Brně a do Třebíče se už moc nedostanu. Naposledy jsme se viděli snad před rokem na nějaké exhibici. Dokonce jsme tehdy s Patrikem zase hráli v jednom útoku.
Takže jste znovu zopakoval i nabídku s broušením bruslí?
Jak to víte? (smích) Každopádně vždycky, když na sebe někde narazíme, je to na dlouho. Pokecáme, zavzpomínáme...
V sobotu jste ho mohl vidět aspoň v televizi, když v přímém přenosu přebíral Zlatou hokejku. Jestlipak jste si řekl: Jo, s tímhle jsem hrával v jedné lajně?
O tom nepochybujte. I když já už to teď říkám skoro o všech. Vždycky sedím a myslím si: No jo, taky s tímhle jsem si zahrál. Anebo: Proti tomhle jsem taky hrál. A vyhrál (směje se). Hráčů, které jsem za svůj hokejový život potkal, byla celá řada. Ale Patrikovi jsem tu cenu samozřejmě moc přál. Zasloužil si ji.
Vy jste loni dokončoval sezonu ve druholigovém Prostějově. Ještě pořád patříte do týmu Jestřábů?
Ano, ale určitě už za ně nebudu hrát ve všech zápasech. Chodím totiž do práce, takže by to ani nešlo. Hokej je pro mě v tuhle chvíli hlavně zábava.
A můžu se zeptat, co přesně děláte?
Jsem u policie.
U státní, nebo u městské?
U státní. Teď dodělávám vyšší policejní školu. V listopadu bych měl končit. Tedy snad (usmívá se). No a pak už nastoupím naplno.
Takže pochůzky, služby...
Přesně tak. Ale zahraju si nakonec i ten hokej, protože policie pořádá spoustu hokejových turnajů. Momentálně jsem opravdu moc spokojený.
Během své hráčské kariéry jste určitě zažil pár šarvátek na ledě, to by se teď mohlo hodit, ne?
(směje se) Jasně, člověk musí přijít k polici trochu otlučený.
Pořád byste ale přece mohl hrát hokej na vyšší úrovni. Čtyřiatřicetiletý hokejista není třeba v první lize ničím výjimečným. Už jste v tomto směru definitivně rezignoval?
Ano. Už by se to nedalo skloubit. A pro mě je z hlediska budoucnosti mnohem důležitější tahle práce. Momentálně je jednoznačně na prvním místě, hokej už patří jen mezi koníčky. Prožil jsem na ledě nádherný léta, nikdy na ně nezapomenu, jenomže život jde dál. Někdy musíte skončit.
Mluvil jste o spoustě hráčů, kteří vám během kariéry zkřížili cestu. Až je jednou třeba potkáte během služby, budou mít u vás protekci?
To víte, že jo. Ale to tam nepište (směje se).
