Kolem půl páté ráno dorazil na náměstí první autobus. Hokejisté v něm nebyli, to se vraceli plzeňští fanoušci, kteří je povzbuzovali přímo ve Zlíně při strhujícím a dvakrát prodlouženém sedmém finálovém zápase.
"Tak jsem mistři, no a cóóó, no a cóóó, no a cóóó," neslo se ještě za tmy náměstím.
Deset minut po páté se objevilo policejní auto s majáky a za ním modro-bílý autobus s hokejisty. Vpředu vedle řidiče stál vysoký mistrovský pohár.
Dav začal skandovat. Hokejisté v dresech si bláznění na náměstí točili na mobilní telefony.
Autobus zastavil na zastávce městské hromadné dopravy za skandování jmen plzeňských hokejových hvězd.
Když řidič otevřel přední dveře autobusu, hokejisté momentálně nejvzácnější trofej ve městě zvedli za mohutného aplausu publika nad hlavy.
"Udělejte uličku. Udělejte uličku!" zaznělo z autobusu. Skandující dav se s potížemi rozestoupil, dobrovolníci se pokoušeli udělat hradbu, aby hokejisté v bílých tričkách, bílých kšiltovkách a v mikinách mohli mezi natěšené fanoušky.
První, druhý, třetí... hráči postupně opouštěli autobus. Cestou se zdravili s nadšenými a skandujícími fandy, každý si chtěl na novodobé plzeňské hrdiny sáhnout, poplácat je, poděkovat jim za historicky první hokejový titul pro Plzeň.
Zatímco někteří hráči se po průchodu uličkou po chvíli téměř nenápadně vraceli za zády skandujících fanoušků kolem autobusu a mizeli kdesi v centru města, brankáře Marka Mazance dav nechtěl pustit. Každý se s ním chtěl vyfotografovat, každý chtěl jeho podpis.
Před šestou hodinou ranní opět za policejního doprovodu autobus se zbytkem týmu z náměstí odjel. V té době se gólman Marek Mazanec pořád ochotně fotografoval s fanoušky a podepisoval a fotografoval a podepisoval...
