Jenže někdejší hvězda NHL a kanadské reprezentace, ten maličký kumštýř a vzteklý sprostý skřet, už není zoufalou troskou. „Poprvé v životě se mám rád,“ tvrdí.
Před dvaceti lety na Světovém poháru nasázel čtyři góly. Teď ho pořadatelé pozvali do fanouškovské vesnice, aby předvedl jinou show.
Místo hokejového týmu ho provází kapela Death Valley Rebels (Rebelové z Údolí smrti). „Jsou skvělí, díky nim si můžu připadat jako zpěvák,“ říká z pódia, na němž stojí v červeném tričku, černých džínách a kovbojských botách jako jeho idol Johnny Cash.
Kdo je Theoren FleuryNavzdory nevysokému vzrůstu (168 cm!) patřil na přelomu 80. a 90. let ke hvězdám NHL. V zámořské lize tenhle hokejový drzoun a rváč hrál za čtyři kluby: Calgary Flames, Colorado Avalanche, New York Rangers a Chicago Blackhawks. S Calgary v sezoně 1988/89 získal Stanley Cup, v roce 1991 vyhrál Kanadský pohár a ještě v roce 2002 stihl v Salt Lake City olympijské zlato s Kanadou. V NHL odehrál v základní části 1 084 zápasů a nasbíral v nich 1 088 bodů (455 + 633), v play-off přidal dalších 79 bodů (34 + 45) v 77 mačích. |
Trochu přibral, na očích má brýle s výraznými černými obroučkami. Na rozdíl od Jarka Nohavici má jizvu na horním, nikoliv dolním rtu. I při něm několikrát stál anděl strážný. Vždyť „propařil“ padesát milionů dolarů, nezatěžoval se úvahami o výhodách chráněného sexu. Řítil se do zkázy, rozvedl se a před necelými třinácti lety si v Santa Fe strčil do úst hlaveň pistole. Spoušť však nestiskl.
A tak teď může rozjet své písničkářské představení v torontské Palírenské čtvrti (pozor, už dvanáctým rokem nepije). „Díky, že jste přišli i v dešti!“ povídá do mikrofonu.
O den dřív se na asfaltovém prostranství před rozlehlou scénou tísnily tisíce fanoušků skupiny Killers. Teď působí jaksi rozpačitě, když se o zábrany opírá asi deset diváků a dalších patnáct postává opodál. Všichni v pláštěnce nebo pod parapletem.
Fleurymu to nevadí. Zatím nekoncertuje pro davy, byť už ho oslovil americký promotér s nabídkou, že mu zařídí velkolepější šňůru. Doprovázejí ho tři kytaristé, houslista a bubeník. Hrají country, lásku k němu zdědil Fleury po otci a dědovi. Některé songy ovšem naživo znějí jako slušné vypalovačky.
Startují chytlavou písní I Am Who I Am. Fleury o ní docela hlubokým a zdrsněným hlasem tvrdí: „Minulost navždy zůstane mou součástí. Ale pravda mě osvobodila.“
Připomíná dlouhou dobu, kdy nedokázal přiznat, že mu chlípník James ubližoval. Trýznily ho pocity viny a studu, jež v sobě dusil. Promítly se do jeho textů. V jednom vyzývá: „Prašť s tou lahví hanby o zem!“ Jiný se jmenuje Sick As Your Secrets (Odporný jako tvá tajemství).
A další Rattlesnake (Chřestýš). K němu se někdejší provokatér a rváč přirovnal. „Lidé považují chřestýše za predátora. Jenže on tím zvukem žádá: Nech mě být! A při svlékání z kůže projde určitým obrozením.“
Laik stěží odborně zhodnotí uměleckou a technickou úroveň jeho projevu. Postupně se v této profesi učí. Pohybuje se spíš střídmě, předvede pár parodických – ve výsledku legračních – pokusů o tanec.
„Brzo budeme končit, slibuju!“ rozesmál skromnou návštěvu v závěrečné části osobitého recitálu.
Na jevišti ale působil především opravdově. Síla se skrývá v obsahu jeho sdělení. Poté, co se konečně odhodlal svěřit světu se svým utrpením, se mu ohromně ulevilo. Ostatně i obloha se při jeho koncertu v Torontu zvolna projasňovala. Studených kapek ubývalo.
Osmačtyřicetiletý Kanaďan vyprávěl svou oblíbenou příhodu, jež se váže právě k městu v provincii Ontario a autogramiádě jeho životopisu Playing With Fire (dvojsmysl Hra s ohněm v životě a s nasazením na ledě). „Úplně jsem zíral, když přišlo asi čtyři sta lidí. Přece nejsem J. K. Rowlingová!“
Pak v knihkupectví spatřil nejistého člověka. Pomalu se k němu blížil ve frontě. Požádal o podpis. A nakonec tiše řekl: „Já taky!“
Fleury poznal spřízněnou duši, podobně mučenou, volající o pomoc. „Od té doby se mi přihlásilo šest tisíc obětí zneužívání. Chci je podporovat, aby jako já našly svůj hlas a podělily se o svou story.“
Dřív se v zaměstnání pokoušel propašovat puky do branek a srážet mnohem mohutnější soky na hrazení či k ledu. Teď si vybral úplně jiné poslání. Ač si pravděpodobně nikdy nepůjde v Los Angeles pro Grammy Award, jeho dílo může dodat odvahu, nebo dokonce zachránit život.
„Dlouhá cesta do mizérie, tu tak dobře znám. Jestliže procházíš peklem, nesmíš se zastavit,“ zpívá.
Ne, neproměnil se v úplně jinou bytost. Při zápasech častoval rivaly nejvulgárnějšími nadávkami. Nyní ho k jadrným výrazům vyprovokovalo Jamesovo předčasné propuštění z vězení. „Kanada je Disneyland pro pedofily,“ tvrdí.
Jenže Theo Fleury se neomezuje na pouhé štěkání. Stejně jako se pral mezi mantinely, hodlá bojovat i jako písničkář a aktivista. „Vedu nádherný život, mám čtyři děti, přátele. A teď taky nový smysl života. Jsem zasr..ej válečník, víte?“
