A právě velké zkušenosti s nejlepší ligou světa přiměly trenéra české reprezentace Aloise Hadamczika, aby si osmačtyřicetiletého Musila zvolil jako "spojku" s hráči ze zámoří v přípravě na únorový olympijský vrchol sezony v ruském Soči. Rozhodování, koho vybrat, měl tím jednodušší, že mu Musil dělal trenérského asistenta už v letech 2006-08 a hned v prvním roce společně vybojovali světové stříbro. "S Lojzou si lidsky rozumíme a myslím, že v téhle specifické sezoně můžu být přínosem. Nejen pokud jde výsledky, které za nás pochopitelně budou hovořit," míní Musil.
V minulých dnech pomáhal Hadamczikovi na pardubických Českých hokejových hrách, prvním podniku Euro Hockey Tour, a jeho živelná povaha byla znát na každém kroku. Nemá problém na reprezentanty pořádně zvýšit hlas, je evidentní, že k němu vzhlíží s velkým respektem. Aktivní kariéru sice ukončil před jedenácti lety, ale pořád to má "v ruce". Třeba když si vezme stranou pár obránců a třináctého forvarda Petra Holíka ze Zlína: při tréninku rychlých "narážeček" na malém prostoru předvádí excelentní zpracování a přihrávky do jízdy přesně na čepel, zatímco zpátky mu často chodí puky buď daleko od těla, nebo naopak na brusle.
Na MS hrál už v osmnácti
Musil je vůbec zajímavá postava. Jeho dres nevisí pod stropem ČEZ Areny snad jen vinou toho, že toho v Pardubicích před odchodem do emigrace zase tolik nestihl.
V tehdejší československé nejvyšší soutěži se poprvé objevil ve dvou zápasech v sezoně 1980-81. Dva roky nato už coby osmnáctiletý reprezentoval na seniorském mistrovství světa v SRN - společně s dalším obrovským talentem Haškem. Když vezmete v úvahu, že národní tým tehdy procházel minimálními obměnami, tohle bylo vážně něco! Podobný počin se povedl jen málo hokejistům.
Kromě nezbytné sportovní výkonnosti je prý Musil za tak brzký vstup do reprezentace dlužný trenéru Luďku Bukačovi. "Ten byl schopen prosadit, abych se do národního mužstva dostal, protože jsem nikdy neměl takové ofenzivní statistiky, abych podle nich v tom týmu být měl. V bývalém režimu se tohle dost zohledňovalo. Ti nejlepší hráči podle čísel měli přednost, protože byli na očích veřejnosti. Bukač však věděl, co ode mě může očekávat, a já tu šanci využil," líčí.
K tomu využití: na šampionátu si zahrál čtyři zápasy a přispěl ke stříbrné medaili.
Západoněmecké mistrovství na sebe rovněž upozornilo jednou aférou. Během duelu ČSSR se Sovětským svazem rozvinuli českoslovenští emigranti transparent "Bijte Rusy na věčné časy a nikdy jinak", odkazující na okupaci republiky vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, což vedlo dokonce k protestům československé vlády. Na mladého Musila tohle moc nepůsobilo. "Samozřejmě jsem věděl, co se tady stalo v osmašedesátém. Ale ten systém mě k hokeji vychoval a já jsem mu byl, když to řeknu popravdě, svým způsobem vděčný," přiznává.
V témže roce ho draftovala do NHL Minnesota ve 2. kole jako 38. v pořadí. "Věděl jsem, že mě sledují, už od roku 1982, když jsem byl s dvacítkou na mistrovství v Americe." Tam teprve začal mít ponětí o tom, jak to "ve Státech" funguje, i když hráči v týmu byli hlídaní a zároveň měli strach.
"U nás bylo určité embargo na informace z NHL, takže jsme si všichni mysleli, že o ní něco víme, ale přitom jsme nevěděli vůbec nic. Člověk najednou začal mít trochu jiné představy oproti těm původním," vypráví Musil s úsměvem.
Zlato z Prahy, emigrace a NHL
Rok nato ho naverbovali do armádního klubu v Jihlavě a v pětaosmdesátém v Praze dosáhl na svůj největší kolektivní úspěch: zlato na MS. Jak známo, klíčový zápas s Kanadou (5:3) tehdy rozhodl hattrickem pardubický Jiří Šejba. S Musilem a spol. pak náležitě oslavili vítězství v turnaji.
"Ale já byl mladý a možná si to tolik neužil, protože jsem si myslel, že toho bude víc a víc. A ono není tak jednoduché vyhrávat na jakékoli úrovni," přemítá Musil.
Nedlouho poté se rozhodl pro emigraci - před sebou měl jenom vidinu NHL, do níž by ho v tom věku nepustili ani omylem. Za "železnou oponu" utíkal z dovolené v Jugoslávii. O detailech se však bavit nechce, pouze zmíní, že okolnosti emigrace byly dramatické a že se k tak zásadnímu kroku "rozhoupával" opravdu dlouho. Jinak to bere za čistě osobní věc. "Považoval jsem to za správné rozhodnutí a jsem na ně pyšný. S maminkou ani s tatínkem jsem však nikdy neměl odvahu si o tom z očí do očí popovídat. Oni to brali jako fakt. Jestli si s tím souhlasili, nebo ne, to už je jiná věc," poznamenává.
Odchodem do NHL se připravil o dva mistrovské tituly Pardubic z konce osmdesátých let, ovšem to jej nikdy nemrzelo. "Otevřel jsem novou kapitolu - člověk se nesmí ohlížet nazpátek. Pochopitelně jsem měl za kluky radost, když jsem něco z toho slyšel," tvrdí.
V zámoří strávil dohromady čtrnáct sezon - čtyři v Minnesotě, pět v Calgary, dvě v Ottawě a tři v Edmontonu. Nejvíc mu to přirostlo k srdci v Calgary, kam přestoupil během sezony 1990-91.
"U každého z těch angažmá jsem se snažil, aby mi jako hráči dalo co nejvíc. Ale v Calgary se narodily moje první dvě děti (dcera Dana a syn David) a zůstal jsem dlouhou dobu v dobrém týmu, který měl úspěchy v základní části. Na to vzpomínám hrozně rád," říká Musil, v NHL přezdívaný "Frank".
Aby ne - stačí se podívat na soupisku Calgary Flames z té doby: v brance Mike Vernon, v obraně vedle Musila "bombarďák" Al MacInnis či Gary Suter, v útoku Joe Nieuwendyk, Theoren Fleury, Robert Reichel, Gary Roberts nebo Sergej Makarov. Co jméno, to pojem.
Živí ho práce skauta
V sezoně 1994-95 zasáhla NHL stávka (lockout), a tak se Musil vrátil domů. Nezamířil však do Pardubic, nýbrž do Sparty. Co ho k tomu vedlo? Rodina.
František MusilNěkdejší výtečný hokejový zadák, narodil se 17. prosince 1964 v Pardubicích. V nejvyšší československé soutěži za ně odehrál čtyři sezony, poté odešel na vojnu do jihlavské Dukly, s níž v roce 1985 vybojoval mistrovský titul. Československo a později Českou republiku reprezentoval na mnoha turnajích, z mistrovství světa má jako hráč kompletní sadu medailí (stříbro 1983, zlato 1985 a bronz 1992). Celkem nastřádal za národní mužstvo 102 startů a vstřelil 11 gólů. V roce 1986 emigroval do USA. V NHL hrál nejprve za Minnesotu, jež ho v roce 1983 draftovala, později změnil klub ještě třikrát (nastupoval za Calgary, Ottawu a Edmonton). Kariéru zakončil v roce 2002 v prvoligové Jihlavě. Pro Edmonton vykonává funkci hráčského skauta. V letech 2006-08 působil poprvé v pozici asistenta trenéra reprezentace Aloise Hadamczika, do níž se letos vrátil. S manželkou Andreou, dcerou legendárního hokejisty Jaroslava Holíka, mají tři děti: Danu, Davida a Adama. Oba bratři rovněž přilnuli k hokeji - staršího Davida si v roce 2011 na draftu NHL vybral Edmonton. |
"Nechtěli jsme skončit ani v Jihlavě, ani v Pardubicích, tak jsme se rozhodli někde ‚napůl‘. Byla to Praha. Nic jiného v tom nebylo. Chtěli jsme zůstat neutrální (vůči nejbližším příbuzným) a vést si svůj život. Kdybychom byli v Jihlavě, pořád bychom lítali do Pardubic, a naopak," vysvětluje. A dodává: "Byla to pro mě první zkušenost s lockoutem. Nevěděl jste, jestli pojedete zpátky za týden nebo za čtrnáct dní. Chtěli jsme být mobilní, tohle prostě bylo nejideálnější řešení."
Nastoupit v Pardubicích za Spartu však bylo přece jen zvláštní. "Byla to nostalgie, naučil jsem se tu hrát hokej. Je tu řada míst, která mi připomínají hodně věcí. To je život," konstatuje Musil.
Po návratu do NHL v ní působil s přestávkami až do roku 2001, kdy hrál za Edmonton Oilers. Kariéru pak završil v prvoligové Jihlavě.
Následně se stal hokejovým skautem a pro Edmonton už dvanáct let vyhledává talenty. Práce se nevzdal ani po návratu k reprezentaci. Předloni se ve funkci skauta dostal trochu do "konfliktu zájmů". O draft si totiž důrazně řekl Musilův nyní dvacetiletý syn David, který hraje na témže postu jako jeho táta. Zkraje druhého kola po něm sáhli právě Oilers.
"Já ho nedoporučil, on se tam vyhrál. Byl tak dobrý, aby si ho vzali. My jsme to nějak neřešili," tvrdí František Musil. "Nemůžu říct: to je můj kluk, vezměte ho! To není jak u nás. Buď na to má, nebo ne. Věřme, že se mu podaří prorazit v nejbližší době," přeje si hlava rodiny, jež k hokeji přivedla i nejmladšího potomka Adama, pro změnu hokejového útočníka.
Když hrál starší David ještě juniorskou ligu ve Vancouveru, Musilovi se tam na chvíli přestěhovali. Spousta lidí označuje kanadské město z pobřeží Pacifiku za pravděpodobně nejlepší místo k životu v Severní Americe a ani František Musil není v tomhle směru výjimkou; Čechy však má v krvi a nyní zde opět žije.
Pokud zrovna není někde na cestách (což se stává velmi často), přebývá v Jihlavě, kde bydlí i jeho tchán Jaroslav Holík, další z československých hokejových legend. Do Pardubic Musil jezdívá za matkou a bratrem. Sem tam i na hokej. "Když je dobrý zápas, podívat se přijdu," říká.
S blížící se olympiádou však na to moc času nezbude. A pak? Stáhne se Musil z reprezentace a bude zase jenom skautem?
"Po olympiádě s Lojzou dohodneme, jak to bude. Dál bych to nerozebíral. Já mám rád, když mají lidi zodpovědnost a plní svoje úkoly. A když je neplní, je potřeba zasáhnout," nehledá si alibi pro případ, že by se jeho mise v Soči nevyvedla.
