Málem šeptá. Vzdychá. Osm týdnů po manželově tragické havárii jí občas vyhrknou slzy. Palčivá bolest její zmučenou duši opouští jen pomalu. Avšak v uplakaných očích už přece jen chvílemi jiskří.
Teta modelky Evy Herzigové se sem tam dokonce zasměje. Zase vidí váženého trenéra, jak vkleče drhne podlahu po oslavě. Slyší, jak jí ze Sibiře do telefonu zpívá: Severní vítr je krutý. Pořád je jí šíleně úzko, ale zároveň svému Ivanovi vyčítá jako uličníkovi: "Cos mi to udělal? Proč?"
Málokdo si dovede představit, jak vám po nehodě muselo být.
Nejdřív jsem tomu nevěřila. Říkala jsem si, že to není pravda. Pak jsem do toho spadla. Nezvládla jsem to. Skoro měsíc jsem neměla o nic zájem.
Měla jste třeba výpadky paměti?
Když jsem přijela do nemocnice v Karlových Varech, měla jsem okno. Pak mi vyprávěli, že jsem se chovala zvláštně. Chtělo se mi padnout na zem. Opakovala jsem, že chci být s Ivanem. Dali mi nějaké utišující prostředky a pustili mě k němu.
To je vážně moc smutné. Jak jste tohle zvládala?
Ležel tam přikrytý prostěradlem, jako by spal. Dali mi židličku. Deset patnáct minut jsem u něj seděla. Vždycky jsem si myslela, že jsem silná... Měsíc se mi o tom zdálo. Pan doktor mi pak vyprávěl, co se stalo. Já ho skoro nevnímala. Po cestě domů jsem byla úplně netečná.
Dali vám nějaké pilulky?
Nikdy předtím jsem nic nebrala, nemívala jsem ani bolesti hlavy. Teď mi nějaké prášky dali. Asi byly dost silné. Byla jsem mimo. Pořád jsem prý držela Ivanův mobil a tvrdila: On mi bude volat.
Mohla jste aspoň trochu spát?
Moc ne. Nejedla jsem a hubla. Odmítala jsem pít. Mluvila jsem nesouvisle. Ta bolest byla hrozná, neovladatelná. Až později jsem si uvědomila, že bych mohla skončit tam, kde nechci. Musela jsem se sebrat. Ale teď už Ivanovi spíš vyčítám, proč mi to udělal. I když vím, že za svou smrt nemohl.
Volali jsme si. Aspoň třikrát denně
Hokejoví fanoušci znali Ivana Hlinku jako autoritu, vtipného chlapa, mistra světa a kouče olympijských vítězů z Nagana. Jaký byl partner?
Ješita, chlap každým coulem. Nechtěl ukazovat, že v něm je cit. Ale poslední rok ho dával najevo hrozně moc. O to větší pro mě ta ztráta je.
|
LIBĚNA HLINKOVÁ |
Pamatuju si Ivana Hlinku z olympiády v Salt Lake City v únoru 2002. Procházel jsem kolem něj před českým olympijským domem. Telefonoval. Vůbec jsem ho nechtěl špehovat, ale za těch pár vteřin, co jsem ho míjel, jsem slyšel, jak vám něžně přeje dobrou noc. Trochu mě to překvapilo.
Od samého začátku jsme si často volali. Kdekoliv byl, v Americe nebo v Rusku, aspoň třikrát denně. Nestalo se, abychom se jediný den neslyšeli.
Neurazte se, ale tak romantická láska se u lidí vašeho věku jen tak nevidí. Většinou patří ke studentům nebo se o ní pouze píše.
Já bych to s tou idyličností nepřeháněla. (úsměv) Taky jsme se uměli pohádat. Třeba i dost. Já jsem docela mírná povaha, ale dokázal mě naštvat. Vylítla jsem a pak jsme měli trošku Itálii.
Lítalo něco vzduchem? Třeba nádobí?
Stalo se mi, že jsem jednou praštila utěrkou, ale nádobí mi bylo líto. (smích)
Ivan Hlinka občas připomínal živel. Když se dostal do ráže, dovedl bavit širokou společnost. Asi jste to s ním občas neměla lehké, že?
To slavení mi na něm asi vadilo nejvíc. Ne že by byl úplně nezvladatelný. Nějaký vliv jsem na něj vždycky měla. Ale nejsem diplomat. Takže když se rozjel, tak jsem na něj uhodila: Musíš domů! Samozřejmě, že jsme se chytli.
Jak jste reagovala, když v létě 2002 přijal místo v ruském Omsku, daleko za Uralem?
To se mi trošku nelíbilo. Říkala jsem, že to musí zvážit. Měli jsme tady rozestavěný barák, nemohla jsem s ním jet natrvalo.
Jak to bez vás snášel?
Bydlel na dače půl hodiny za městem. Neměl se s kým stýkat. Snad jenom po zápase si sedli v hospůdce. To víte, taky jsem byla proti tomu! (zasměje se) Ale nemohla jsem nic dělat.
Když je manžel na Sibiři, tak se z Litvínova těžko hlídá, viďte?
Jednou mi pozdě večer volal, když s asistentem Radimem Rulíkem něco slavili. Asi narozeniny, protože si dali dárky. Radim dal Ivanovi nějaký svetr a Ivan dal Radimovi kytaru. Byli na té dače a Ivan mi do telefonu říkal, že mě miluje a že mám poslouchat: Zpívám ti písničku. Severní vítr je krutý...
V Rusku se dají vydělat velké peníze. Váš manžel prý mohl loni v létě v Omsku prodloužit smlouvu. Co jste tomu říkala?
Chtěla jsem, aby zůstal doma. On by to za něj stejně vyřešil i ten infarkt, který pak měl.
Pozorovala jste na něm, že se ke kolapsu schyluje?
V tom Rusku už se mi nelíbil. Stěžoval si, že ho bolí ruka a že se hrozně potí. Říkám mu: Ivane, musíš jít na vyšetření.
Jako bych ho viděl: mávl rukou a prohlašoval, že žádného doktora nepotřebuje. Že si tělo poradí samo...
Objednala jsem ho k našemu známému a on mi řekl, že nikam nepůjde. Ať si jdu na vyšetření sama
On vlastně nikdy veřejně nepřiznal, že měl infarkt. Všechny svoje problémy zlehčoval.
Nikdy předtím nemarodil. Jako hokejista měl posunutý práh bolesti. Opravdu leccos zlehčoval, takže jsem s ním i v tomhle bojovala.
Jak taková bitva probíhala?
Hodně jsem se bála, že znova začne kouřit. To naštěstí nezačal. Změnili jsme stravu, i když se postupně vracel k buřtíkům. Ale jenom občas. Taky měl rád sladkosti. Ze začátku jsem pekla jogurtové koláče, spíš něco lehčího. Jenže on už to pak nechtěl, přinesl si z cukrárny krabici šlehačkových dortů.
Aspoň částečně jste uspěla.
Taky jsem si sehnala knížky o srdečních potížích. Nechtěl o nich ani slyšet, ale postupem času poslouchal, já jsem mu z nich předčítala. Taky jsem ho přesvědčila, že se musí denně pohybovat. Plaval, šlapal na rotopedu. Ačkoliv jsem na jeho golf ze začátku nadávala, musím uznat, že mu prospíval. Ušel při něm osm kilometrů v přírodě.
Vzal si nákolenky a drhnul dlaždice
Když jsem ho v srpnu naposledy viděl, připadal mi hodně svěží, kondice z něj vyzařovala.
I ve tváři vypadal odpočatě. Postupně jsem mu změnila celý šatník, už neodmítal kosmetické krémy, pil zelený čaj, snídal. Dřív si ráno jenom zapálil cigáro a vypil kafe, ani obědu moc nedal a až večer se nadlábnul. Přiměla jsem ho, aby chodil na kontroly, tam jsem taky jezdila s ním.
Aby se návštěvám u doktora nevyhýbal?
To ne. (smích) To by si nedovolil.
Prováděl vám i další vylomeniny?
Předloni v prosinci se měl na pár dnů vrátit domů z Ruska. Dům už byl skoro úplně hotový, i obrazy jsem pověsila. Těšila jsem se na něj. Ozval se, že by rád udělal kolaudaci, že pozval asi deset lidí. Nakonec z něj vypadlo, že jich bude pětapadesát. Řekla jsem mu: Ty seš úplně pitomej! A položila jsem telefon.
Ani se vám nedivím.
Ale pak volal znova a prosil: Liběn... Tak jsem si to rozmyslela. Uvědomila jsem si, že v Rusku byl sám. Připravila jsem hostinu pro pětapadesát lidí. Překvapila jsem ho. Povedlo se to. Akorát potom... (rozesmála se) Musel uklízet...
Šéf Hlinka doma uklízel?
Drhnul dlaždice. Vzal si nákolenky, kartáč a cif. Jenže mu to nešlo. Umyl kousek a stěžoval si: Liběn, to nezvládnu! Tak jsme to dodělali společně.
Pomáhal vám i jinak?
Na domácí práce nebyl. Ale docela rád vařil a kolem baráku toho udělal spoustu. Sekal trávu. Zařídil si dílnu, kde pracoval se dřevem. Na zahradě mi udělal odpaliště, abych mohla cvičit golf. Vypadá hezky. Jenom jsem tam od té nehody netrénovala. Nemohla jsem... (zesmutněla)
I nad golfem kdysi Ivan Hlinka frajersky mával rukou. Tvrdil: Není to sport, vždyť se u toho nezapotím! A pak mu tolik propadl.
V Pittsburghu bydlel vlastně na golfovém hřišti. Jednou ho na něj známý vytáhnul a Ivanovi to hned šlo. Trenéra nikdy neměl, nepřenesl by přes srdce, že by zrovna jeho někdo cvičil.
A kdy to chytlo vás?
Nejdřív jsem s ním jenom jezdila po hřišti autíčkem. Neuměla jsem se trefit. Vzdorovala jsem i po návratu domů. Pro Ivana byl golf jako droga. Stále častěji chtěl jezdit do Varů. Říkala jsem mu: Tak se na ten svůj pitomej golf odstěhuj!
Nakonec vás do té golfové závislosti strhl s sebou. Jak to?
Musela jsem začít taky, jinak bych byla sama. A taky jsem postupem času poznala, jaká je to nádhera. Nadchlo mě to. Proto mi tady postavil to odpaliště.
Byli jste hodně spolu. Jeho potíže se srdcem pomíjely. Poslouchal vás. Nejspíš z vás byl dokonale šťastný pár.
Poslední rok jsme si libovali, jak nám úplně všechno vychází. Dům hotový, oba jsme hráli golf, asi bychom u hřiště v Karlových Varech stejně jednou skončili. Ivan se vrátil k reprezentaci. O všem jsme se radili spolu, což mě hrozně hřálo. V září jsme měli mít šesté výročí svatby. A taky jsme se chystali na golfový turnaj manželských dvojic... Tam už jsem byla sama.
