Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Gólman Vokoun zhubl kvůli NHL o dvacet kilo

26 2001
Třebíč - Šest sezon už strávil hokejový brankář Tomáš Vokoun v zámoří. Pravidelně však většinu léta pobývá v Třebíči, odkud pochází manželka Dagmar a kam jej před časem přivedl bývalý spoluhráč z Kladna Patrik Eliáš. Jedinou výjimku udělali Vokounovi před rokem, kdy se vrátili za moře po pár týdnech. Na začátku srpna totiž očekávali narození prvního potomka. "Kdybychom čekali na porod tady, bylo by to pro nás hrozně těžké, protože by pak žena se mnou nemohla odcestovat," říká pětadvacetiletý gólman Nashville Predators.

"Navíc máme ve Franklinu, kde bydlíme, takové zázemí, že náš domov je v uvozovkách tam, protože tam žijeme skoro deset měsíců v roce. Další výhodou je, že Američané mohou mít dva pasy, a tak se Adélka v osmnácti letech rozhodne, jestli chce být Češka nebo Američanka. Bude to záležet jen na ní."

Přemýšlíte už o tom, kde se v budoucnu usadíte s manželkou natrvalo?
Zatím ještě nejsme rozhodnutí, kde budeme bydlet, až skončím kariéru. Uvidíme, jestli to bude v Americe, v Třebíči nebo někde jinde v České republice. V Třebíči jsme si koupili byt, barák máme ve Franklinu, ale to máme je v uvozovkách, protože mě kdykoliv mohou vyměnit jinam a dům budeme muset prodat. V Americe si prostě člověk nekupuje nic nastálo, protože neví, jak dlouho bude ve svém současném mužstvu hrát.

Není žádným tajemstvím, že jste velkými kamarády s Patrikem Eliášem. Jak často jste v průběhu sezony v kontaktu?
Moc často se nevidíme, třeba letos jsme proti Devils hráli jen jednou. Ale určitě si zavoláme, tak čtyřikrát pětkrát za rok. Samozřejmě už to nikdy nebude takové, jako když jsme byli mladší. Znali jsme se už z mládežnických výběrů a od šestnácti let, kdy jsem přišel do Kladna, jsme až do našeho odchodu do zámoří byli pohromadě skoro každý den, protože jsme spolu bydleli. Vlastně díky jemu jsem se dostal do Třebíče, kde jsem si našel svou ženu. A teď už i na autě mám třebíčskou poznávací značku.

Už třetí sezonu jste odchytal v dresu Predators. Jak jste v Nashvillu spokojený?
Jsem spokojený po všech stránkách. Nashville je moc pěkné město s dobrými klimatickými podmínkami. Samozřejmě mě trošku mrzí, že jsme se ještě nedostali do play off, což by byl obrovský zážitek, ale neberu to nijak tragicky. Hlavně se snažím, abych podával dobré výkony a udělal si dobré jméno v týmu i celé lize. Ale jak mi bylo sděleno, buď já nebo první brankář Mike Dunham se budeme v příští sezoně stěhovat, takže nic není v životě jistého. Je tedy možné, že příští rok touhle dobou budu nosit jiný dres.

S Dunhamem působíte v Nashvillu po celou dobu. Jak spolu vycházíte?
Myslím, že velmi dobře. Samozřejmě v určitých mezích s ohledem na naši roli v mužstvu. Jsme konkurenti a oba bychom chtěli chytat co nejvíc, ale člověk to nemůže brát osobně a musí rozlišovat, co je na ledě a co mimo led. Nikdy jsme spolu neměli problémy a nemám žádný důvod k zaujatosti vůči němu. Mike je velice slušný a dobrý člověk. Minulé léto jsme spolu dokonce chodili hrát tenis a do posilovny, protože bydlíme kousek od sebe.

Nedělá vám potíže smířit se s pozicí druhého brankáře?
Vyhovuje mi to z pohledu, že jsem o pár let mladší než Mike. Samozřejmě, až mi bude třicet, chtěl bych chytat jako jednička a odchytat padesát šedesát zápasů za sezonu. Je to můj cíl a budu se snažit pro to udělat všechno. Ale jestli se mi to povede, to už je jiná věc. V dnešní situaci jsem spokojený, protože si myslím, že by bylo těžké najít druhého brankáře, který by v mém věku odchytal v NHL tolik zápasů jako já.

Jací vůbec jsou fanoušci Predators? Naučili se hokeji rozumět?
Fanoušci se hokej učí a za ty tři roky se toho hodně změnilo. První rok jsme mohli prohrávat 5:0 a lidi fandili dál, teď začínají být víc a víc nároční. Když se nám nedaří, dávají to najevo a začínají hokeji trošku víc rozumět. Ale musím říct, že máme výborné fanoušky a hlavně jsem rád, že chodí na naše zápasy, protože asi nejtěžší je hrát třeba jako Carolina před pěti šesti tisíci diváků v hale pro dvacet tisíc. To je jako když tam není nikdo ...

Nevadí vám, že jste v zámoří známější než v České republice?
Nejsem člověk, který by po popularitě bažil. Znám lidi, kteří jsou slavní a nezávidím jim to. Vím, co se stalo vloni Patrikovi, když vyhrál Stanley Cup. Člověk musí jezdit na spoustu akcí a nemá čas na rodinu ani odpočinek. U mě je menší popularita dána tím, že tady lidi hrozně moc žijí českým hokejem a já jsem odešel, když mi bylo osmnáct. Sice jsem prošel všemi juniorskými reprezentacemi, ale kromě dvouletého působení v extralize jsem se nijak neprezentoval.

Zatím na vás zapomínají i reprezentační trenéři... Nebo vás pan Augusta během uplynulé sezony kontaktoval?
Bohužel mě nikdo nekontaktoval od mé první sezony, kdy jsem hrál v Kanadě a byl jsem na mistrovství svět hráčů do dvaceti let. Je to věc trenérů a respektuji, že na mistrovství světa pozvali Milana Hniličku, kterého znají. Rád bych na mistrovství světa jel, kdybych byl osloven, ale nejdůležitější je pro mě moje sezona v NHL. Svým způsobem reprezentační trenéry chápu: je pro ně velice těžké vybrat někoho, koho v podstatě ani neviděli chytat.

Přesto - myslíte někde ve skrytu duše na blížící se olympiádu v Salt Lake City?
Hrozně se mi líbilo, co řekl Slavomír Lener - není to poslední olympiáda. Jsem ze všech mých konkurentů na brankářském postu daleko nejmladší a v dnešní době je moje pozice v NHL tak dobrá, že když se něco nezmění, měl bych se udržet na určité výkonnosti a jednou bych se mohl na olympiádu podívat. Pokud mi bude zdraví sloužit, mám před sebou ještě deset nebo jedenáct let chytání. Uvidíme ... Do Salt Lake City bych jel hrozně rád a byl bych poctěn, i kdybych byl třetí brankář a seděl jen na tribuně. Ale všechno bude záležet na tom, jakou budu mít sezonu.

Když se vrátíme k vašemu působení v extralize - jak vzpomínáte na dva roky strávené v kladenském mužstvu?
Vzpomínám na to strašně rád, protože mně v té době bylo šestnáct sedmnáct let. Dnes už je jiná situace: díky odlivu hráčů je v extralize spousta mladíků, ale tehdy to nebylo tak jednoduché. Byla pro mě obrovská pocta, že jsem byl chvílemi i první brankář. Jako tým jsme se dostali daleko - až do semifinále, navíc jsem poznal výborné spoluhráče počínaje Pavlem Paterou a konče Liborem Procházkou nebo Františkem Kaberlem.

V roce 1994 si vás při tradičním draftu vybral Montreal až jako 226. v celkovém pořadí...
Doufal jsem, že budu draftovaný daleko výš, protože jsem byl nejlepší brankář na mistrovství Evropy hráčů do osmnácti let, což je pro skauty takové vodítko. Ale v té době se pohybovali v NHL jen dva nebo tři brankáři z Evropy a podmínky pro evropské hráče byly úplně jiné. Před draftem jsem absolvoval pohovory se zástupci několika klubů, přiletěl dokonce šéf skautů Philadelphie a tvrdil, že si mě vyberou už v pátém kole. Když jsem se potom druhý den po draftu dočetl, že to byl nakonec Montreal, vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Byl jsem hlavně rád, že si mě někdo vybral a bylo mi jedno kdo.

Zámořskou kariéru jste zahájil v East Coast Hockey League, což není obvyklé. Většina mladíčků zamíří do juniorských soutěží...
Do juniorského mužstva jsem odmítl jít, protože  jsem tam byl čtrnáct dnů v tréninkovém kempu a byl jsem zděšený. Hráči třetí pětky tam nedokázali ani pořádně vystřelit. Tak na mě Montreal ušil menší boudu. Řekli, že pokud se mi bude dařit v přípravných zápasech, dají mě na farmu do Frederictonu. Příprava se mi vydařila, ale nakonec mě uklidili do Wheelingu. Montreal mi tím vlastně nevědomky pomohl. Než být celou sezonu jen náhradníkem na farmě, bylo pro mě lepší pravidelně chytat v nižší soutěži.

Ve druhé zámořské sezoně jste si kromě působení ve Frederictonu odbyl nešťastnou premiéru v NHL proti Philadelphii, kdy jste během dvaceti minut čtyřikrát inkasoval...
Už to beru s humorem, ale tenkrát to byla zdrcující záležitost. Na druhou stranu - když se na to podívám s odstupem času, tak to byla jedna z nejlepších věcí, která se mi v hokeji stala, protože v té době jsem opravdu neměl dobrou fyzickou kondici. Bylo to takové probuzení ze sna a přesvědčilo mě to o tom, že pokud se jednou chci dostat do NHL, tak musí být můj přístup úplně jiný. Hrozně mi to pomohlo.

Nicméně v průběhu další sezony strávené na farmě jste si musel užít své...
Rozhodně to nebylo nic lehkého, protože nejhorší věc pro hokejistu je hrát s vědomím, že je někde nepotřebný. Byl jsem tam nucený odehrát s takovým pocitem ještě rok a přežil jsem jen díky tomu, že jsem tam měl dva české spoluhráče, Miloše Gureně a Honzu Němečka. Snažil jsem se na hokej moc nemyslet a staral se o všechno ostatní.

Když si vás v létě roku 1998 vybral v expanzním draftu nový klub z Nashvillu, bral jste to jako vysvobození?
Určitě. Na devadesát devět procent jsem byl rozhodnutý vrátit se do Evropy. Měl jsem domluvené angažmá ve Finsku a najednou jsem se z teletextu dozvěděl, že si mě vzal Nashville. Řekl jsem si, že to ještě jeden rok půjdu zkusit a uvidím, co se stane. Celé léto jsem poctivě trénoval u svého agenta v Edmontonu a shodil jsem třiadvacet kilo. Myslím, že to rozhodlo o další mé kariéře. Bylo to těžké, dieta příšerná, ale vyplatilo se to.

V Nasvillu jste začínal prakticky od nuly. Byla to pro vás velká výhoda?
Je pravda, že jsem přišel do Nashvillu a nikdo ode mne nic nečekal.  Dnes už je moje pozice těžší, protože se ode mne výkony čekají a nikdo se nepozastavuje nad zápasem, kdy zachytám dobře. Když se mi tenkrát něco nepovedlo, řekli: je mladý, začíná, snáz se všechno omlouvalo. Byl jsem bezprostřední, před zápasem jsem se modlil, abychom vyhráli, každý úspěch byl pro mě něčím velkým. Proto na první rok nikdy nezapomenu, hokejově to pro mě bylo něco neuvěřitelného.

V čem jste se od té doby nejvíc změnil?
V dnešní době beru všechno jinak, uklidnil jsem se. Soustředím se na sebe, snažím se podávat co nejlepší výkony a co nejlépe uspět, ale nechci nic dělat za každou cenu. Strašně mi v tom pomohlo i narození dcery. Zjistil jsem, co je v životě důležité a tím nejdůležitějším je pro mě rodina. Hokej už je něco navíc. Jsem jeden z mála šťastných lidí, kteří dělají, co odmalička dělat chtěli, navíc mám díky tomu pěkný život. Nemůžu si na nic stěžovat.

Ani tento efektní zákrok českého brankáře Tomáše Vokouna, který právě vyráží puk maskou, neodvrátil porážku Nashvillu na ledě Edmontonu.

Autoři:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze