Stalo se to téměř před rokem a půl. Byl pátek třináctého, leden 2006. Ton se v oslabení řítil na litvínovského brankáře Altrichtra, který proti němu vystrčil hokejku.
Následoval pád a tvrdý náraz do mantinelu. Pak už jen operace, při které lékaři sparťanskému útočníkovi zpevnili ruku osmi titanovými šrouby.
"A ty mi vyndali teprve letos na konci dubna," říká Ton.
Petře, tohle zranění vás stálo hodně trápení, že?
Cítil jsem ho do Vánoc. Každý zápas jsem prvních deset minut nemohl skoro vůbec vystřelit. Nemohl jsem udělat ani deset patnáct kliků v kuse. Hrálo se hodně zápasů a nebyl čas regenerovat.
To je obvyklé, že se taková zlomenina hojí tak dlouho?
Vřetenní kost je tlustá. A jelikož jsem ji namáhal, nemohla pořádně srůst.
Myslíte, že na vás v té době soupeři poznávali, že nejste v pořádku?
Myslím, že ne. Proto mě mrzelo, když to trenér Hadamczik na podzim prozradil do novin.
Tehdy vás nominoval na Karjala Cup, ale vy jste se omluvil.
Týden před nominací jsem se dozvěděl, že v ní asi budu. Prostřednictvím Sparty jsme panu Hadamczikovi zavolali a požádali ho, aby mě vzhledem ke zranění nepovolával. Trenér řekl, že není problém, a za týden vyšla nominace, ve které bylo moje jméno.
To jste musel být překvapený.
A ještě mě zamrzelo, když se trenér do novin divil, jak je možné, že mám s rukou ještě po tři čtvrtě roce pořád problémy. Já bych byl také rád, kdyby se za tři čtyři měsíce zahojila.
Hrál jste ale ve Spartě.
To je ale něco jiného. Klub mě platí. V lize stačil jediný nezaviněný souboj a pak jsem měl na ruce čtyři dny silnou naraženinu, udělala se mi modřina a bolelo to. Každá volná chvilka na regeneraci pro mě byla důležitá.
Čím si vysvětlujete, že vás kouč Hadamczik nominoval, ačkoli předtím slíbil něco jiného?
Netuším. Nevím ani, proč se před turnajem v Moskvě zmínil zrovna o mně. Tvrdil, že už jsem třikrát odmítl a proto mě nenominoval. Zrovna jsem hrál s malým Člověče, nezlob se, když jsem v televizi uslyšel, že s žádnými hráči problém nemá. Jenom se mnou. Tak to ale není.
A jak tedy?
Zaprvé jsem se mu omluvil dvakrát. Nejprve po loňském titulu, což ale nemělo nic společného s tím, že bych nechtěl reprezentovat. Naopak. Každý věděl, v jakém stavu ta ruka byla. Mezinárodní hokej je navíc rychlejší, proto jsem věděl, že na to nemám. A pak jsem nejel na tu Karjalu. Přiznám se, že v mých letech není priorita objíždět na podzim turnaje, když nevím, co bude na jaře. Zkrátka jsem se vzhledem ke zranění musel omluvit a tam to všechno vzniklo. Mrzí mě však jedna věc.
Která?
Byl jsem pak celou dobu za blbce. Nechtěl jsem se o reprezentaci bavit, protože jsem si něčím podobným prošel před lety na Kladně. Rozebírat problémy přes noviny není dobré.
Takže jste se bál, aby nevznikly nějaké nesrovnalosti?
A nakonec to vyznělo, že nechci reprezentovat. Přečetl jsem si diskuse pod články a lidi trenérovi radili, ať se na mě vykašle, když nemám zájem. To mě mrzelo, protože hokej se hraje kvůli fanouškům.
Dá se tedy říci, že jste letos ani nečekal, jestli se dostanete na mistrovství světa?
Počítal jsem s tím už od února, protože se vrátil Balaštík z NHL do Švédska. Pravá křídla, kterým trenér důvěřoval, byla daná. Mluvil jsem i se svým agentem Jirkou Hamalem a pan Hadamczik mě nechtěl ani na Švédské hry. Prý mě viděl párkrát hrát a nebyl se mnou tolik spokojený.
Myslíte, že v téhle situaci máte šanci zahrát si v národním týmu?
Určitě. Takové emoce k hokeji patří. Viktor Ujčík se v Třinci nepohodl s panem Hadamczikem a ten si ho nakonec vzal do Sparty. Když budu vědět, že o mě má trenér zájem, nemám problém.
Asi ale bude potřeba, aby mezi vámi vznikl nějaký kontakt, že?
Je přece blbý, aby hráč volal trenérovi. Tým dělá kouč.
