Jaké jsou zatím vaše dojmy z Ruska?
Hokej je zcela odlišný od toho, na jaký jsem celý život zvyklý. Hráči nestřílí tak často, ale spíš se snaží zakončovat až do prázdné branky, nahrávají si do poslední chvíle. Prý nejsem jediný, kdo se s tím na začátku pere. Kanadští gólmani s tím měli také zprvu problémy.
Je těžké si na nový styl hry zvyknout?
Je. Ještě se necítím úplně skvěle. Pořad přesně nevím, co můžu od zápasů čekat, nejsem si tak jistý, jako tomu bylo v české lize. V Rusku se stále trochu hledám, je to těžké. Nechci měnit svůj styl, ale některé situace musím vzhledem k stylu hry řešit jinak. V Česku jsou z deseti střel tak dvě až tři vážné šance. V Rusku ale třeba také šest gólových šancí.
Se svými výkony ale můžete být spokojen. Kromě prohry s Čerepovcem na nájezdy tým pokaždé vyhrál, když jste chytal.
Cítím na sobě, že mám rezervy. Ale možná si to moc beru a máte pravdu, že bych mohl bych být spokojený.
Jak snášíte, že nechytáte každý zápas, ale střídáte se s dalšími brankáři?
Ze začátku jsem to uvítal, protože mužstvo je přeplněné hvězdami a hraje pod obrovským tlakem. Vedení se prý snažilo skoupit nejlepší hráče z celé ruské ligy. Je nutné vyhrávat. Proto jsem nejdřív byl rád, že budu mít více času na adaptaci. Postupem času bych ale rád hrál víc, což samozřejmě nezáleží na mém rozhodnutí, ale na rozhodnutí trenéra.
Jak s trenérem vycházíte?
Dobře. Je hrozně hodný, ke mně se chová příjemně. Víceméně mi ale jenom řekne, že budu hrát. Gólmani jsou samostatná jednotka, moc s námi nekomunikuje.
V týmu je velká konkurence na postu brankáře. Jak váš příchod snášel kolega Alexander Jeremenko?
Teď už dobře. Ze začátku to bylo z jeho stany chladnější. Nechápal, proč mě koupili. Na společné večeři ale za mnou přišel a promluvili jsme si. Řekl mi, že to tak nemyslel, že to pro něj bylo těžké. Ale těžké je to pro všechny tři gólmany, každý by mohl být jednička v jakémkoliv klubu. V Ufě se ale musíme rozdělit. Líp na tom ale nejsou ani hráči. V týmu je asi osm hráčů, kteří zápas sledují z tribuny. Na tréninku je kompletních pět pětek. Ufa je klub s největšími ambicemi a je to znát.
Pomáhá vám, že v týmu působí i další Češi?
To je hodně příjemné. Kluci mi pomohli sehnat byt a vysvětlili mi určité specifické zvyky. Před začátkem zápasu je třeba zvykem, že brankář, který nechytá, musí odnést puky do středu hřiště, kde se rozcvičují hráči. Já se před prvním utkáním normálně protahovat a divil jsem se, že na mě kluci nějak divně koukají. Za chvíli ale za mnou přijel Mikeš (Tomáš Mikeska) a říká mi, že bych měl puky hodit mezi kruhy, že se to tady tak dělá. To bych asi sám nezvládl. (smích)
Jak je hokej v Ufě populární?
Poměrně dost. Hodně jezdím taxíkem, protože auto nemám a taxíky jsou tam docela levné. A taxíkáři vždycky vědí, že jsem hokejista. Takže hokej tam asi populární je. (smích)
Stihl jste si už prohlédnou město?
Trochu. Ufa je veliké a docela hezké město. Nevěděl jsem, co od něj čekat. Jsou tam ale pěkné obchody a hlavně restaurace. To je pro mě příjemné zjištění, protože si rád zajdu na dobré jídlo, trochu relaxovat.
Kolik jste se toho zatím naučil z ruštiny?
Slovníky jsem zahodil, snažil jsem se zajít občas s ruskými spoluhráči na večeři a to mi dost pomohlo. Nedržel jsem se jen českých kluků, to bylo dobré i v tom, že jsem rychleji zapadl do týmu. Tak takhle se já učím rusky. (smích)
Jak často komunikujete s manželkou a dětmi?
Voláme si každý den, hodně si mi stýská. Přestože s počítačem moc neumím, tak jsem se naučil používat skype. Pořídil jsem si sluchátka a kameru, takže občas můžu děti i vidět.
Sledujte na dálku, jak si vede Liberec v extralize?
Sleduju na internetu každý zápas, s klukama si často voláme a píšeme.
Přijede za vámi rodina na Spengler Cup, který hrajete koncem roku v Davosu?
Ne. Rodina mohla jet se mnou, ale nechám je doma, ať si užijí vánoční atmosféry. Hrajeme totiž skoro každý den a neměl bych na ně stejně moc času. Do Ruska by za mnou měla rodina dorazit po Novém roce, když se podaří vyřídit víza.
 Milan Hnilička |
