„Nesmím to zatím zatěžovat, je to ještě brzy. Zatím cvičím s rehabilitační sestrou a pomaličku zkoušíme nohu ohýbat a opatrně rozcvičovat,“ konstatoval Adamec. „Řekli mi, že když všechno půjde dobře, vyndají mi šrouby za tři měsíce, takže ještě minimálně dva musím nohu odlehčovat na berlích a nemůžu na ni došlápnout.“
Přibližně čtyři týdny ještě stráví mladý hokejista v nemocnici. „Jak už jsem na tom relativně dobře, začíná mi trošku vadit, že jsem tady takovou dobu,“ přiznal Adamec. Při vší smůle měl i trošku štěstí. „Mám stehenní kost „dobře“ zlomenou - přibližně v polovině; tedy ani u kolena, ani u kyčle, kde by z toho pramenily další komplikace.“
Mnohem černěji všechno vypadalo bezprostředně po úrazu. „Největší problémy jsem měl s dýcháním, navíc jsem ztratil hodně krve, a tak měli strach, jestli to můj organismus zvládne. Ale během týdne jsem už dýchal bez přístrojů a šlo to rychle k lepšímu,“ konstatoval Adamec, který měl i otřes mozku a na zádech dvaceti stehy sešitou tržnou ránu.
Na průběh osudného květnového výjezdu si pamatuje. „Až do nárazu vím všechno, ale potom už nic. Jeli jsme v malé skupince z kopce a celkem rychle. Kluci tvrdili, že šedesátkou. Byl jsem „schovaný“ v závěsu za prvním, když jsme vjeli do zatáčky,“ popisoval poslední okamžiky před nehodou Adamec.
„Ten první uviděl bagr s radlicí, který zasahoval do půlky úzké silničky, a přibrzdil. Já udělal „myšku“, abych do něj nenarazil, a tím pádem jsem byl na prostředku silnice. Zvedl jsem hlavu a viděl už jen tu radlici.“ V poslední chvíli ještě stačil zareagovat a zabránit nejhoršímu. „Sáhl jsem na brzdy, dostal smyk a vletěl do radlice pravou stranou. A přesně tou nohou. Naštěstí jsem spadl zády dovnitř a netrefil přímo vršek nebo spodek radlice, kde byly zuby,“ vyprávěl jihlavský hokejista.
Když si uvědomí, jaké následky mohla divoká nehoda mít, na nepřízeň osudu si nestěžuje. „Sice je to nepříjemné - mám v noze šest šroubů a vypadá to hrozně, ale nejdůležitější je, že už mi nehrozí nic vážného a noha se dá dohromady.“
