Kdo by ho v Česku neznal! Vždyť zářil v časech, kdy začínalo zámořské tažení Jaromíra Jágra a Thomas Patrick Barrasso tehdy Pittsburghu pomáhal na vrchol. „Díky Jaromírovi i dalším českým spoluhráčům vím, že Penguins byli ve vaší zemi neuvěřitelně populární. Oceňuji to,“ říká slavný gólman.
Jako nováček se v roce 1984, v divokých hokejových časech, hned stal nejlepším brankářem NHL a pak v ní strávil dvacet let, do nichž zapadá mimo jiné 777 zápasů v základní části a dva triumfy ve Stanley Cupu. Oba získal za Pittsburgh po boku mladíka s číslem 68.
Překvapuje vás, že váš nejslavnější český spoluhráč stále, i ve svých 43 letech, válí v NHL?
Z pohledu talentu ne: když ho sledujete a nevěděli byste, kolik mu je let, rozhodně na led pořád patří. Je to velký bojovník a fyzicky výjimečný jedinec, taky je do svého těla blázen. Vypadá, že hodlá pokračovat tak dlouho, dokud to půjde a budou se mu vyhýbat vážnější zranění. Každý zápas ukazuje svou oddanost a lásku k hokeji.
Dcera porazila rakovinu. Jako LemieuxI po těch letech a i poté, co ví, že celá ta anabáze měla – snad už napořád – šťastný konec, se Tomu Barrassovi při líčení tehdejších události lesknou oči. Psal se rok 1989, on už byl v NHL respektovaným gólmanem, jenže v soukromí prožíval měsíce strastí. Jeho dcerce Ashley byly necelé dva roky, když jemu a manželce Megan lékaři z nemocnice v Pittsburghu řekli drsnou zprávu: Vaše dítě má rakovinu. A ještě horší byl jejich verdikt: Na přežití má šanci jen 10 procent! Sérií chemoterapií a ozařování si musela malá Ashley projít dokonce nadvakrát, neboť se zákeřná nemoc vrátila. Teď už ale její otec může šťastně říct: „Je jí 28 let a daří se jí velmi dobře. Ano, musí užívat léky, má určité problémy, ale je to ta nejstatečnější osoba, kterou znám. Dnes pracuje v dětské nemocnici, pomáhá pacientům, takže na ni nemohu být hrdější.“ Před hrami v Salt Lake City, na kterých mimochodem její otec získal s americkou reprezentací stříbro, byla vybrána, aby běžela s olympijskou pochodní. A jejím tehdejším parťákem na společné trase byl Mario Lemieux. Otcův spoluhráč z nejslavnějšího období Penguins a rovněž muž, který stejně jako Ashley porazil rakovinu. „Byl jsem šťastný, že se mnou běžela právě ona. Tím, čím si v životě prošla, všem ukázala, že se člověk nikdy nemá vzdávat,“ říkal Lemieux v roce 2001 pro AP. Podobně jako on i Tom Barrasso založil nadaci, která shání peníze pro boj s rakovinou. Nese jméno právě po Ashley, nejstarší z jeho tří dcer. S Lemieuxem pak pár let pořádali charitativní golfový turnaj pro bohaté mecenáše, a byť teď žijí na jiných kontinentech, zůstali přáteli. „Mariova nadace je největším přispěvatelem dětské nemocnice v Pittsburghu, kde moje dcera pracuje. Dokonce sedí v místnosti, která nese po Mariovi jméno. A zatímco my se ženou jsme v Evropě, ona se s Lemieuxovými pravidelně stýká a je součástí jejich rodiny,“ říká Barrasso. Zkrátka – člověk by se nikdy neměl vzdávat. |
A taky si znovu nechává narůst „háro“, jež vy osobně pamatujete z roku 1990, když přišel.
Ten účes byl vážně něco! Přitom jsem si myslel, že už je dost starý na to, aby si uvědomil, jakou tehdy dělal chybu.
Jaké to bylo, když kluk z Hnidous přišel do Pittsburghu?
Jedna z mých nejstarších vzpomínek na Jaromíra je úžasná – jeho první zápas proti Rangers a my vjíždíme týmovým autobusem do New Yorku. Ten výraz jeho tváře, když viděl velikost budov, množství lidí na ulicích, dopravní zácpy...
Alenka v říši divů?
Přesně! Bylo fascinující sledovat jeho reakci. Ale vážně, měl jsem kliku nastupovat s mnoha velkými hráči a Jaromír mezi ně určitě patří. Nejdřív přišel jako osmnáctiletý kluk, který pořádně neuměl anglicky, a později jsme spolu hrávali karty. Krásné časy.
Pittsburgh, to byli z velké části právě i Češi. Hrdina, Jágr, Straka, Šlégr a řada dalších...
Byli jsme hodně pohodová parta, zapadli mezi nás dobře. Rádi jsme se bavili: na ledě střílením gólů a mimo něj legráckami, společnými večeřemi, partičkou karet. Navíc přinesli velmi vysokou hokejovou úroveň i talent. Byli to dobří profesionálové a platná součást týmu.
Pittsburgh je pro vás srdeční záležitost, viďte?
Když o sobě přemýšlím jako o hokejistovi, jsem Tučňák z Pittsburghu. To nemá být kritika jiných klubů, za něž jsem nastupoval, ale vzdor mým individuálním úspěchům jde v hokeji o jedinou věc – o triumf ve Stanley Cupu. A já dostal tuhle možnost hned dvakrát.
Jaké to bylo, když za Penguins společně nastupovali Jágr, Lemieux a Francis, tři hráči z Top 8 historické produktivity NHL?
V tréninku už si nemusíte dělat starosti, ale dobře si pamatuju na chvíli, kdy mě z Buffala vytrejdovali do Pittsburghu a Mario Lemieux předtím udělal asi pět bodů za zápas. Jen jsem si říkal: Díky bohu, že už proti němu nemusím nastupovat! Jsem vděčný, že jsem všechny potkal. Tři úžasní hráči, tři bezvadní lidé, tři lídři na ledě.
Označil byste se stále za fanouška Pittsburghu?
To je slovo, které používám jen pro tým, v němž momentálně pracuju. Přeju organizaci to nejlepší, generálním manažerem je můj dobrý přítel Jim Rutherford – člověk, který mi dal první trenérskou příležitost, za což mu budu nadosmrti vděčný. Víte, on je Pittsburgh opravdu hokejové město. Jsem šťastný, že jsem tam mohl hrát tak dlouho a vychovávat tam své děti.
Jaké tyhle hokejové časy byly pro gólmany? Zažil jste dobu, kdy Wayne Gretzky standardně dával 70, 80 gólů za sezonu...
Koučink byl hodně rozdílný: skoro žádná systémová práce, žádná cvičení a doslova žádné video. Jenže když přišla expanze NHL v 90. letech, všechno se změnilo: jedna éra byla pryč a bezstarostný hokej skončil. Náhle jeden čas nikdo nechtěl vyhrát ani prohrát, cílem všech byl výsledek 0:0. Dost nuda.
Jste rád, že je to pryč?
Ano, hokej je dneska v mnohem lepší kondici. Přinejmenším je strašně rychlý a fyzický. Severní Amerika má v NHL zatraceně dobrý produkt, má být na co hrdá.
Nehledě na divoké roky, získal jste ve své první sezoně za Buffalo v roce 1984 cenu pro nováčka roku i nejlepšího gólmana zároveň. To zní až neuvěřitelně.
Taky by mě nikdy nenapadlo, že je to v 18 letech možné. Ale byl jsem v pravý čas na pravém místě. Měli jsme zkušený tým, dobrý do obrany, spoluhráči mi pomáhali. A taky jsem byl připravený čelit výzvě; celý rok nemůžete mít jen štěstí.
Vy jste v Buffalu zářil v 80. letech, v těch 90. tu vstoupil do dějin jiný muž. Dominik Hašek.
Poprvé jsem Dominika zaznamenal ve čtvrtém finále Stanley Cupu v roce 1992 proti Chicagu, vedli jsme 3:0 na zápasy a oni vyndali Belfoura a dali do branky Dominika. Nikdy předtím jsem ho neviděl a říkal si: Ty jo, kdo to je? Jeho styl byl pro nás tak cizí! Ale jakmile mu dali šanci, dostal se ohromně daleko. Je to jeden z dominantních gólmanů naší éry, ne-li celé historie hokeje.
Nyní jste v KHL, ve Slovanu šéfujete dvojici zámořských gólmanů. V čem se soutěž liší od NHL?
Největší rozdíl je v hloubce kvality, kterou v zámoří najdete od špičky kádru až k poslednímu hráči. Talent, jaký mají ti nejlepší v KHL, má kalibr NHL, taky ji mnoho z nich už hrálo, plus tu jsou výborní mladí hokejisté. Ale co se týká počtu týmů, tam už je problém: pro 28 mužstev neseženete tolik dobrých hráčů.
Není rozdíl v tradici?
Když jsem tady, cítím jí spoustu! (rozhlíží se po aréně Slovanu.). V Rusku se věci liší stadion od stadionu, ale ruští fanoušci hokeji rozumějí. I atmosféra je dobrá.
A podmínky? Lepší se?
Myslím si, že jakákoli kritika cestování nebo jiných nedostatků je u KHL přehnaná. Liga dělá výtečnou práci a vedení tvrdě pracuje na tom, aby ji zlepšovalo. Což platí: rozhodně je lepší než před třemi lety, kdy jsem v ní působil poprvé, a jde nahoru i vzdor tomu, jak si vede ruská ekonomika.
Působíte ve Slovanu, byl byste pro další expanzi KHL?
Pokud bude schopná dosáhnout mírumilovné dohody s vedením jednotlivých zemí, myslím, že je to dobrý nápad. Čím inkluzivnější, tím lepší; je super, že se hraje v Záhřebu a Bratislavě. Každý tým mimo Rusko dá lize něco navíc. I pro Rusy samotné je to dobrá zkušenost.
Z vás je kouč, zatím jen brankářů. Jaké máte cíle, mety?
Doufám, že příštím krokem bude šance stát se hlavním trenérem. Až úzkostně na ni čekám: vést mužstvo z lavičky by byla další fáze mé kariéry, začátek nové cesty.
Kde se tak stane?
Mám agenta, který mě „prodává“ skrz moje znalosti hry a míru oddanosti vůči hokeji. To je všechno, co můžu dělat. Hokej je můj život, baví mě být každý den na ledě.
Abyste nekoučoval v NHL a Jaromír Jágr stále nehrál...
Nikdy nevíte! Ale já si vychutnávám šanci tady v KHL, v Evropě. Pro severoamerické kouče jsou tu velké příležitosti: můžeme přinést jiný hlas, jiné metody. A co vidím, KHL se taky zámoří stále více začíná podobat. Máme co nabídnout.
