Ze sta milionů Filipínců by většina dala před hokejem přednost kohoutím zápasům. Koneckonců jedinou ledovou plochu země „dostala“ před dvaceti lety v jistém nákupním centru, kde sloužila pro pobavení návštěvníků. V roce 2014 se filipínský svaz stal členem Mezinárodní hokejové federace (IIHF) a svůj první velký turnaj zažívá letos.
A na Asijských hrách jej vedl tandem českých trenérů – Daniel Brodan a Adam Richtář. „Kluci z Filipín jsou zvyklí hrát jen bezkontaktní hokej, což jsme zjistili až před turnajem. Ale první rvačku s Kuvajtem jsme zvládli bez problémů,“ usmívá se Brodan.
V Manile, hlavním městě Filipín, žije od roku 2013. „Tehdy jsem tady dostal možnost pracovat. A jelikož jsem v Česku hrával hokej, začal jsem se po něm pídit i tady.“
Účast v nepříliš početné filipínské hokejové komunitě, kde se mísí cizinci s místními, přinesla v kombinaci se zkušenostmi a členstvím v IIHF zajímavou příležitost. Nabídli mu roli trenéra a on měl postavit reprezentační tým. „Už v Česku jsem pomáhal s trénováním dětí, během mého pobytu na Novém Zélandu jsem rovněž vedl tamní dvacítku.“
Co hokejista, to reprezentant
Při svých různorodých angažmá poznal Brodan řadu dalších trenérů, od nichž se mnohému přiučil. „Všechny zkušenosti se snažím aplikovat na filipínský tým. Zatím se učíme spíše základy, abychom mohli později rozvíjet složitější taktiku. Ale pokud mohu přispět k rozvoji hokeje v této zemi, rád to udělám. Sport, a hokej nevyjímaje, zažívá po celé Asii velký boom.“
Hokej na Asijských hráchSapporo Top divize Divize I Divize II |
Vzhledem k materiální náročnosti hokejového řemesla je však na Filipínách nejprve potřeba překonat některá úskalí. V Manile ani jinde na Filipínách neexistuje obchod s hokejovým vybavením. Veškerá výstroj se musí dovážet z Hongkongu, Singapuru nebo Spojených států, což hodně zájemců odradí.
Rozmach sportu brzdí i dopravní situace ve městě. „Tady můžete urazit pět kilometrů i za dvě nebo tři hodiny. Rodiče vozící děti na tréninky se tak musí obrnit trpělivostí. Může za to i jediný dostupný stadion, na nějž jsme omezení.“
A jak složit místní reprezentaci? Je to těžký úkol? „Ne, v Manile máme ligu, kterou hrají čtyři týmy. To dá dohromady asi 70 dospělých hráčů. Takže postavit národní tým nebyl žádný hlavolam. Před půlrokem jsme vybrali 30 nejlepších místních, což jsou všichni dospělí Filipínci, kteří hrají hokej a mohou reprezentovat. Dvakrát týdně trénujeme hokejové dovednosti i základy poziční a taktické hry.“
Hrát do těla? Co to je?
Ledový sport si tak i přes určité pokroky místo na filipínských ostrovech stále hledá. Zná ho jen minimum Filipínců, sportem číslo jedna je basketbal. Český trenér věří, že by hokej mohl zpopularizovat případný úspěch, třeba ten z Asijských her.
„Pokud bychom vybojovali medaili, určitě přibudou zájemci i podpora veřejnosti a sponzorů. Navíc by to byl pro Filipíny vůbec první cenný kov z kontinentálních her,“ říkal dopředu.
A stalo se – Filipíny v souboji obronz porazily Macao 9:2. Právě „asijská olympiáda“ byla zatěžkávací zkouškou svěřenců Brodana a Richtáře. V elitní skupině hokejového turnaje najdete týmy Kazachstánu, Číny, Japonska a Jižní Koreje.
„Byl jsem se podívat na zápas Kazachů s Korejci a musím říct, že co do kvality se dala hra srovnat s českou extraligou. V obou týmech nastupují naturalizovaní Kanaďané, pro Korejce je navíc turnaj generálkou před domácí olympiádou.“
Filipínští nováčci však musí začít až od třetí nejvyšší úrovně. Soupeři jsou Kuvajt, Macao či Kyrgyzstán.
I taková konfrontace je ovšem pro filipínské hokejisty klíčová, vždyť si poprvé zahráli také do těla. „Místní liga se hraje pouze bez kontaktu, i za jakýkoli jeho náznak přichází vyloučení. Takže pro 90 procent týmu to byla první zkouška v tvrdosti,“ říká Brodan a přidává další asijskou specialitu. „Minulý rok jsme hráli v Hongkongu, kde se stadion nacházel v 11. patře třicetipatrového obchodního komplexu. Bylo vtipné přijít s výstrojí v ruce do nákupního centra a eskalátory vyjet přes deset pater ke kluzišti.“
DANIEL BRODAN A JEHO SVĚŘENCI PŘED ODLETEM DO SAPPORA