Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kvůli zdraví předčasně ukončil kariéru, teď v Evropě hledá nového Jágra

Jan Vopat na exhibici v Litvínově | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

22 2015
Už za pár dní začíná ve finských Helsinkách mistrovství světa juniorů v ledním hokeji a na místě nebude chybět hlavní evropský skaut St. Louis Blues Jan Vopat.

Patřil k nejlepším českým obráncům začátku 90. let, pak však slibně rozjetou kariéru litvínovského odchovance Jana Vopata mladšího náhle zastavily problémy se zdravím. Objevily se u něj alergické reakce na pot a hráčskou kariéru musel definitivně ukončit.

Milovaný hokej ale neopustil, po roce trénování v Litvínově se dal na dráhu profesionálního skauta.

Nejprve působil téměř sedm sezon v klubu Los Angeles Kings, kam přivedl také hvězdného Slovince Anže Kopitara. Poté si jeho dobrých služeb všimli manažeři St. Louis Blues, kde se v létě 2013 posunul na pozici hlavního skauta pro Evropu. „Jde o velkou zodpovědnost. Na mně záleží, jestli tam kluka z Evropy vybereme, nebo ne,“ vysvětluje starší bratr bývalého litvínovského kapitána Romana Vopata.

Kvůli zdravotním problémům jste musel předčasně ukončit hráčskou kariéru. O pozici skauta jste se zajímal ihned?
Hned to nebylo. Rok jsem tady v Litvínově trénoval děti, pak tři měsíce dokonce s panem Beránkem starším áčko, které se tenkrát zachraňovalo. Po té sezoně jsem se rozhodoval, co dál. Zavolali mi z Los Angeles, kde jsem před tím hrál, že se uvolnilo místo skauta, a jestli bych to nechtěl dělat. Já ihned kývnul.

Popište, co je náplní vaší práce?
Mým úkolem je mapovat a sestavit žebříček hráčů z celé Evropy. Mám dva kolegy, jeden je ve Finsku, druhý ve Švédsku. Oba mapují svoji lokalitu. Na mně už je pak zbytek. Sleduju Česko a Slovensko, ale musím mít přehled i o talentech v Německu, ve Švýcarsku a samozřejmě v Rusku. Pak dávám celý žebříček evropských hráčů dohromady a musím ho přivézt do Severní Ameriky. Tam s kolegy, kteří sledují místní ligy, sestavuju konečné vyhodnocení ročníku na draft.

Roman Vopat

přečtěte si velký rozhovor s bratrem Jana Vopata, který trénuje v Kanadě

ZATÍM V HLEDIŠTI. Martin Ručinský (třetí zleva) sledoval pondělní trénink Litvínova jen v hledišti. Dorazil i bývalý kapitán Roman Vopat (druhý zleva).

Jste tedy člověk, který má poslední slovo?
Určitě, na mně záleží, jestli tam toho kluka z Evropy na žebříček dáme, nebo ne.

Když St. Louis draftovalo velkou hvězdu Vladimira Tarasenka, to už byl váš výběr?
Ne, to jsem ještě nebyl v této pozici. U Jaškina už jsem měl, dá se říci, hlavní slovo. Letos jsme draftovali dva Finy, a ty jsem si také vybral.

Nebyl třeba u Tarasenka, jako občas u jiných ruských hráčů, problém, že by se mu nechtělo do NHL?
Trochu ano. Zůstal v Rusku o rok déle, než bylo domluveno. Nejdřív nám slíbil, že po mistrovství světa půjde hrát do Ameriky, ale pak podepsal ještě roční smlouvu v Novosibirsku, což nás tenkrát trochu zaskočilo. Nakonec se podařilo se s ním domluvit a další rok přišel do St. Louis.

Je tedy těžší draftovat ruské hráče?
Určitě. Jeden faktor je jazyk. Učí se daleko pomaleji než hráči z jiných zemí. Je tam otázka, jestli do NHL vůbec bude chtít. Přece jen je ta liga náročnější, peníze vám víc zdaní. Kluci navíc většinou začínají na farmě, kde se hraje za 70 tisíc hrubého. Pokud ho tým brzo nepovolá, vždycky hrozí, že se naštve a řekne si: „Já se tady na to můžu...“ a bude chtít zpět do Ruska.

Je pravda, že klub z NHL vždycky sáhne raději po hráči Kanaďanovi a Američanovi, pokud je stejně dobrý jako Evropan?
Pokud budou opravdu na téměř stejné úrovni, tak na 99 procent sáhnou po domácím hráči. To je jasné.

Může za to fakt, že hráči ze Severní Ameriky v play-off vždycky dělají naprosté maximum?
Oni to tak často berou. Ale máte řadu skvělých Evropanů, kteří v play-off patří k oporám. Dacjuk, Zetterberg, Hossa nebo Kopitar... Na druhou stranu pro ty domácí je MS nic, je to nějak nezajímá. Úspěch v play-off je hlavní a jdou za tím jak berani! Pak tu máte Rusy. Podívejte se třeba na Ovečkina: vypadne z play-off jako kapitán týmu a ještě ten večer odletí do Evropy hrát za sbornou. Ano, je to superstar ligy. Na druhou si myslím, že jako kapitán by měl strávit prohru s týmem, a ne hned odletět. To vrhá určitý stín na ruské a celkově evropské hráče obecně.

Když vám třeba kolega z Finska řekne, že tam má supertalentovaného kluka, tak mu věříte, nebo si ho jedete prohlédnout na vlastní oči?
Hned tam letím. Kolega samozřejmě sepíše report o hráči, což já vidím hned v systému. Tak tam musím jet. Samozřejmě se může stát, že klukovi to utkání nevyjde a já tam zůstanu déle nebo přiletím za čtrnáct dní. I hvězdám se stává, že jim utkání nevyjde, to je normální.

„Zajímáme se o takové drobnosti, jako je třeba výška rodičů, abychom věděli, že je šance, že ten kluk hodně vyroste. Nebudeme si nic nalhávat: výška v NHL sice není rozhodující, ale pořád je žádaná.“

Předpokládám, že s mladými talenty máte i osobní sezení?
Osobní sezení máme až ke konci sezony. Dá se říct, že je to dva až tři měsíce před draftem. Kolegové samozřejmě skautují i prostředí kolem hráče, ptají se trenéra, jak pracuje na tréninku, jak mu to jde ve škole, zajímají se o povahové stránky jedince. Osobní pohovor následuje až později. Vždycky se ptáme na základní otázky. Plus takové ty zajímavosti, jak vysoké má kluk rodiče, abychom věděli, jestli je šance, že hodně vyroste. Nebudeme si nalhávat, výška v NHL, ač není rozhodující, je stále žádaná.

Stalo se vám někdy, že jste skautoval hráče, který měl velký talent, ale absolutně nezvládl osobní pohovor a naopak?
Ne, nestalo. Může se samozřejmě stát, že se propadne v žebříčku. Ale že bychom úplně ztratili zájem, třeba kvůli aroganci talentovaného hráče, to si nepamatuju.

Cestování je asi nejnáročnější část vaší profese, že?
V téhle pozici je to hodně náročné. Cestuju v podstatě pořád po celé Evropě. Těch hráčů je obrovské množství. Navíc nestačí toho kluka vidět jenom jednou, to by nebylo správné vůči hráči ani vůči organizaci. Hráč může být z formy, mít teplotu. Talenty chci vidět minimálně třikrát, čtyřikrát. Plus je vidím na mezinárodních turnajích. Když máme o někoho zájem, tak v sedmi až osmi zápasech je vidět musíme.

Zastihnout vás doma v Litvínově není zrovna snadné, co?
Vůbec. Dvacet dní jsem na cestách mimo republiku a těch deset jezdím koukat na juniorskou ligu v Čechách.

Předpokládám tedy, že na mistrovství světa juniorů se těšíte?
Samozřejmě, je to jedna ze stěžejních akcí, ale je jich daleko víc. Začíná to v létě Hlinkovým memoriálem, na konci srpna turnaj čtyř dvacítek, reprezentační přestávky, turnaje osmnáctek. Teď ještě před Silvestrem bude ve švýcarském Zugu turnaj osmnáctek, pak prvního letím na mistrovství dvacítek. Potom další turnaje během reprezentační přestávky. Samozřejmě to všechno vrcholí mistrovstvím světa osmnáctek v Severní Dakotě, tam samozřejmě také jedu. Pro hráče je to v podstatě poslední šance, jak nás přesvědčit.

„Anže Kopitar je hráč, kterého jsem doporučil, ještě když jsem pracoval pro Los Angeles Kings. Byl až jedenáctka draftu, a podívejte, jaký z něj vyrostl hráč.“

Jsou v Evropě juniorské soutěže svou návštěvností někde jinde než zápasy v Kanadě?
Určitě. Na severu taky chodí na utkání jen rodiče, kamarádi a skauti, není tam žádná komerce. Stejně jako tady. V tomhle je Kanada úplně jiná. Třeba takový London v Ontrariu má na každý zápas téměř 10 tisíc lidí v hledišti, to je úplně něco jiného.

Máte třeba nějaké současné velké jméno v NHL, které jste svému týmu doporučil?
Anže Kopitar je hráč, na kterého jsem hodně jezdil. Byli jsme v Evropě jen dva, já a jeden Fin. A spolu jsme tenkrát přemlouvali generálního manažera Los Angeles Daveho Taylora, ať po něm sáhne. My jsme tahali jedenáctí. Bylo evidentní, že týmy před námi z něj měli strach, protože je Slovinec. Jasná jednička draftu byl Crosby, ale Kopitar mohl klidně jít po něm. To se nestalo a my jsme si ho mohli vzít až na jedenácté pozici. Teď se podívejte, jaký z něj vyrostl hráč.

Celý draft je velká loterie, co?
Obrovská, je to hodně o štěstí. Máte žebříček hráčů, které byste chtěl a pak ostatní tahají před vámi a vy jen proškrtáváte váš ideální seznam.

Popište, jak probíhá před samotným výběrem hráčů tzv. „combine“, který mladí hráči nemají rádi?
Tam se sejde centrální skauting, který pracuje pro NHL. Ti sestaví žebříček top 100 hráčů, kteří se tam sjedou. Dřív to bývalo v Torontu, loni v Buffalu, kde to bude i letos. První čtyři dny tihle kluci chodí na pohovory, jak si je týmy žádají. Třeba loni jsme z těch 100 kluků pozvali jako organizace Blues na pohovor 22 hráčů za den. Začali jsme ráno v osm, končili v sedm večer. Poslední den následují fyzické testy, kde se kontroluje výbušnost, síla, rychlost, koordinace pomocí různých testů. Na všechno mají různé vzorečky. Samozřejmě se dělají kompletní lékařské prohlídky. Pro ty kluky to není jednoduché. Skautů je tam celkově snad 200 a oni se tam všichni musí ukázat jako cvičený opice. Letos to bylo obzvlášť náročné, protože tam byl McDavid, kterého každý chtěl vidět.

Podívejte se, jak vypadají tzv. combine testy

Jak jsou fyzické testy důležité při výběru hráče? Třeba Calgary před dvěma lety vzalo v draftu Sama Bennetta, který neudělal při testech ani jeden shyb, přesto šel už ze čtvrtého místa. Nepřekvapilo vás to?
Vůbec ne, právě naopak. Když vidíte kluka, co je naprosto výborný na ledě, ale pak neudělá shyb, tak je to nakonec pozitivní. Protože má obrovský potenciál se zlepšovat silově. Když je někdo silný a zvedne 120kilovou činku, tak už se moc nezlepší. Když je někdo papírák, ale na ledě je skvělý, tak si řeknete: Jak ten kluk asi bude hrát, až udělá těch shybů patnáct. A jdete po něm. Musíte samozřejmě koukat, jakou má stavbu těla. Když je někdo totálně vyhublý, tak to je těžké. Fyzičtí trenéři si s tím ale poradí a poznají, jaký silový potenciál ten kluk má.

St. Louis patří v posledních letech k absolutní elitě v základní části, pak přijde play-off a forma je pryč. Čím si to vysvětlujete, že roky nedokážete prorazit ve vyřazovacích bojích?
To nevědí ani oni sami. V play-off vždycky naše největší hvězdy hrají hůř než hvězdy soupeře. Když jsme hráli proti Chicagu, tak nás přejeli Kane s Toewsem. I proto jsme v létě vyměnili T.J. Oshieho, který je 30 gólový střelec, ale v play-off nepředvedl nic. Proti Los Angles a loni s Minnesotou zas soupeři zachytal lépe brankář. Jsou to detaily, ale ty rozhodují.

Z mladých českých hráčů v NHL za poslední dobu vylétl jen David Pastrňák. Jakub Vrána se v NHL ještě neukázal, Tomáš Hertl zatím nedokázal navázat na svoji první sezonu. Mají to teď čeští a slovenští hráči na draftu těžší?
Tohle všechno se odvíjí od výsledků reprezentace. Kromě osmnáctky před dvěma lety, která vybojovala stříbro, jsme na velkém turnaji nic neuhráli deset let. Když šel nějaký Čech v prvním kole, tak hrál většinou venku. Jen Hertl šel z Česka. Ale i v naší juniorce jsou zajímaví kluci. Není to žádná hitparáda na první kolo draftu, ale v dalších kolech někteří šanci mají. Je však pravdou, že top draftování Češi většinou hrají v Kanadě nebo někde jinde v Evropě.

Hokejista Jan Vopat v dresu Nashville Predators

Hokejista Jan Vopat v dresu Nashville Predators

Přemlouváte talentovaného Čecha z české juniorky, aby se šel zlepšovat do Ameriky? Nebo aby se rval o místo v extralize?
Do toho mu vůbec nemluvím, to je čistě na něm a jeho rodině. Samozřejmě když se mě zeptá na názor, tak mu ho řeknu, ale jinak ho neovlivňuju.

Co je podle vás pro mladého hráče lepší?
To je hrozně individuální. Pokud má někdo v sedmnácti letech šanci hrát stabilně extraligu a teď myslím v prvních třech lajnách, tak je lepší zůstat tady. Pokud tu šanci nemá, tak je lepší Kanada, kde se hráč otrká, naučí jazyk a místo tam pro něj v juniorské lize bude. Navíc má pak daleko větší šanci prosadit se, než když dominuje tady.

Jak často jste v kontaktu s bratrem, který je v Kanadě asistentem trenéra u týmu Prince George Cougars?
Hodně si voláme, protože se v posledních letech moc nevidíme. Letos mají dobrý tým, tak by mohli uspět.

Jeho tajným snem je dostat se jednou do NHL. Jaké šance jako Evropan podle vás má?
Tak Evropan... On tam žije dvacet let. Berou ho jako Kanaďana. Má kanadskou manželku, usadil se tam s rodinou. V jazyku tedy není žádný problém. Je cílevědomý, hodně tomu dává, baví ho to, pracovitost mu nechybí. Třeba tu šanci jednou dostane. Je to všechno otázka štěstí. Jestli nějaký jeho bývalý spoluhráč či trenér dostane šanci v NHL na pozici hlavního trenéra, tak si ho může povolat k sobě. Je to o kontaktech a ta cesta je ještě hodně dlouhá, ale utopie to není.

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze