Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nastoupím se synem. A skončím, říká zkušený hokejový útočník Rob

Když netrénuje nebo nahraje zápasy za David servis, tak se Luboš Rob věnuje svému fitness-centru v jednom z obchodních domů v Českých Budějovicích. | foto: Petr Lundák, Tomáš Lánský,  MAFRA

23 2014
Nikdo z českobudějovických fanoušků mu neřekne jinak než Kondor. Přezdívku dostal hokejista Luboš Rob před lety kvůli svému nosu. Útočník má titul se Spartou, starty v národním dresu. Přesto nemusel vůbec hrát, jeho slibně se rozvíjející kariéru málem zastavil řidič kamionu na slovenské dálnici.

Je mu 43 let a pořád patří k těm lepším hráčům ve svém týmu. I když to už dávno není extraliga, ale "pouze" krajský přebor. Kapitán českobudějovického David servisu Luboš Rob se v těchto dnech se spoluhráči pokouší dostat do druhé ligy. A když není na ledě, tak se stará o své fitnesscentrum v IGY centru.

Právě mezi posilovacími stroji poskytl MF DNES rozhovor jeden ze slavných hráčů českobudějovického Motoru. Luboš Rob zavzpomínal na ošklivou autonehodu, možný start v NHL, popsal aktuální dění v krajské hokejové lize i jak fandí svému synovi, který se dobře zabydlel v první lize.

Luboš Rob

Narodil se 4. srpna v roce 1970 v Českých Budějovicích. V dresu A-týmu Českých Budějovic se poprvé objevil v sezoně 1987/1988.
V roce 1990 musel vynechat velkou část sezony kvůli těžké autonehodě a zraněnému kolenu. V tom samém roce ho na 99. místě draftoval New York Rangers, ale nikdy za oceánem nehrál.
Do sezony 2005/2006, kdy hrál za Vsetín, nastupoval za České Budějovice. V roce 2007 slavil titul s pražskou Spartou. Sezonu 2008/ 2009 musel vynechat, protože měl pozitivní dopingový nález na efedrin. Rob se vždycky hájil tím, že vědomě žádný doping nebral, pouze se léčil z chřipky.
Od roku 2011 nastupuje v krajském přeboru za českobudějovický David servis, se kterým v této sezoně vyhrál titul.
Má čtyři děti a je ženatý.
V reprezentaci odehrál 10 utkání, ve kterých dal 3 góly. V nejvyšší domácí soutěži nastoupil do 737 zápasů, dal 230 gólů a připsal si 313 asistencí.

Abyste byli ve druhé lize, musíte vyhrát hned dvě kvalifikace a pak i baráž. Jak postupový systém vidíte vy?
Jde spíše o to, že dopředu nebylo nic dané. Nikdo nám jasně nedal vědět, jak se bude hrát. Jen jsme věděli, že o dalším postupu kvalifikací se svaz rozhodne až během soutěže. To se mi zdá dost podivné. Přece se zápasy nemohou upravovat podle toho, kdo vyhraje a kolik bude hrát týmů. Měl být hotový už před sezonou nějaký klíč. Ať je pak kvalifikace a baráž dlouhá, jak chce, to je jedno.

Pro David servis je teď novinkou dlouhé cestování na venkovní zápasy, že?
Osobně jsem se vrátil o řadu let nazpátek, kdy jsem hokej hrál profesionálně. Musím ale uznat, že přece jen hokej není naše hlavní práce, takže cestování je trochu nezvyk. Ve středu jsme přijeli z Trutnova ve dvě ráno a druhý den mazali kluci do práce. I díky tomu si myslím, že systém druhé ligy, kde hraje 18 týmů každý s každým, je nesmysl. I v druhé lize mají být divize, aby dojíždění na zápasy nebylo tak časově náročné.

Vedení klubu se ale netají tím, že by se postupu do třetí nejvyšší soutěže nebránilo.
My jako hráči to také chceme! Za ty dva roky, co jsem v týmu, jsme se hodně posunuli. Výhry každého baví. Kdyby se nám baráž povedla, tak si ale musíme sednout a pobavit se, kdo a za jakých podmínek to chce hrát. Případně bychom tým doplnili mladými kluky i juniory, kteří vycházejí třeba i z Motoru. Druhá liga je o výchově mladších hráčů, kteří by se zase mohli dostat zpátky o soutěže výš. S tím jsme my, starší hráči, do toho šli, že chceme druhou ligu uhrát hlavně pro mladé kluky.

Takže vám hokej s David servisem zase vlil krev do žil?
Opravdu mi kraj připomíná dobu, kdy jsem hrál extraligu. Vidím, že naše hra má smysl, a zatím to vypadá tak, jak jsem si to před vstupem do krajského přeboru vysnil. Určitě jsem chtěl tu ligu vyhrát.

Překvapilo vás něco na krajském přeboru v této sezoně?
Sport pořád považuji v dnešní společnosti za jednu z nejspravedlivějších věcí, která se nedá až zase tolik ovlivnit. I proto mě překvapil Písek, který rychle vypadl z play-off. Na druhou stranu je naše jihočeská liga možná ta nejkvalitnější v celé republice. Pořád si ale myslím, že k postupu a k růstu musí tým dospět. To teď možná potkalo Písek, kde něco nefungovalo tak, jak mělo. To potom nenahradí ani kvalita hráčů. Sám dobře vím, co jsme museli udělat v David servisu pro to, abychom kraj vyhráli.

Dlouho jste hrál nejvyšší soutěž za České Budějovice, Spartu nebo za Vsetín. Vzpomenete si na své nejlepší hokejové roky?
Hokej miluju a toto jsou chvíle a vzpomínky, které mi z hlavy nikdo nevymaže. Když si občas zpátky promítnu svoji kariéru, tak se mi vybaví hodně intenzivní zážitky, které v osobním životě moc nezažijete. Sice nebylo všechno jen krásné, ale stejně převažují ty pěkné zážitky.

Přesto chybělo málo a po autonehodě jste už nemusel vůbec obout brusle a naskočit do zápasu. Co přesně se tehdy stalo?
Když jsme byli s Romanem Horákem v Trenčíně na vojně, to bylo na začátku kariéry, tak jsme jeli na opušťák. Na dálnici jsme píchli kolo a museli ho vyměnit. Okolo jel kamioňák, který usnul za volantem a řítil se na nás. Naštěstí se probudil včas a zachytil jen mě. Štěstí v neštěstí. Nehodu jsem přežil se zraněním, se kterým jsem rok marodil, a vůbec nebyla jistota, jestli ještě vůbec budu hrát. Koleno se nakonec dalo do pořádku, ale přišel jsem o lepší práci v NHL. Dneska už toho nelituji, protože i tak jsem měl dobrou kariéru.

Jak vzpomínáte na národní mužstvo?
Tenkrát bylo hodně těžké se do nároďáku dostat. Tehdy tu byli lepší hráči než já. Mluvím o generaci ze 70. let a všichni víme, co tito kluci dokázali uhrát. I tak jsem rád za deset zápasů v nároďáku pod vedením Ivana Hlinky. Dneska si pozvánku do národního týmu mladí kluci možná až tolik neužívají jako my tenkrát.

Havlíčkobrodský hokejista Karel Plášil (vpravo) a českobudějovický Luboš Rob.
Český mládežnický reprezentant Luboš Rob se tlačí před lotyšskou branku.

Luboš Rob mladší v akci. Na prvním snímku je vlevo, na druhém vpravo.

Vaší srdeční záležitostí jsou určitě České Budějovice, za které teď nastupuje syn Luboš. Pravidelně vás také vídám v hledišti při zápasech Motoru. Jak to vypadá u vás doma, hodnotíte spolu hokej?
Na mladýho se mi určitě kouká hezky, když se mu teď daří. Sice nejsem úplný kritik, ale v rámci normálních věcí s ním jeho hru konzultuji. Samozřejmě ho také chválím, ale nejsem žádný despota, když se mu něco nepovede. Na tohle je u nás v rodině expert děda Robů. Ten mladýho peskuje úplně stejně jako v mládí mě.

Co zdědil Luboš po vás?
Možná má něco po mně i dědovi Pouzarů. Svého tátu jsem nikdy hrát neviděl, takže nemůžu říci, jakým stylem hrál. Po mně má Luboš určitou hokejovost, v jistých fázích je i šikovnější. V jeho věku jsem neměl tak šikovné ruce. Střelu by také mohl mít po mně, také mu pořád říkám, ať raději střílí, než nahrává.

Mluvilo se o nápadu, že byste si spolu mohli zahrát v dresu Motoru.
Pro mě by byl společný zápas takovým krásným završením všeho, na co jsem dosáhl. Samozřejmě jsem nikdy nedoufal, že se mladej dostane do A-týmu a já ještě budu hrát. Už jsme o tom s klukama z Motoru mluvili. Zatím ale nebyla vhodná chvíle, abych s Lubošem naskočil do zápasu. Úvahy se tak stočily spíš k začátku příští sezony. Zase nechci odehrát jedno střídání a jít, ale připravím se na celé utkání. Bylo by to moje oficiální rozloučení s kariérou, které by si snad užili i lidé na zimáku. Až se kluci definitivně zachrání, což věřím, že určitě ano, tak přes léto dohodneme detaily. Takže budu muset u hokeje ještě chvíli vydržet.

Litujete ještě dnes něčeho, co se týká vaší hokejové kariéry?
Možná ano. Nedá se říci, že bych toho úplně litoval, ale jedna věc mi vrtá hlavou. Když jsem byl po operaci kolena, tak mi dali nabídku z New Yorku Rangers. Buď se vrátím do Čech, a když se dostanu do reprezentace, tak si mě za rok pozvou znovu, nebo že bych podepsal dvoucestnou smlouvu a nastupoval v San Diegu v AHL. Tam by se pak ukázalo, jestli koleno drží a jestli jsem po bouračce v pořádku. Tehdy jsem dal přednost návratu do Budějovic, také o nároďák jsem se popral a povedlo se mi to. Ale v Americe dostali šanci jiní.

Autoři:


Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze