Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

V Naganu přišel Jágr a řekl: Pusť mi Vlastu Buriana, vzpomíná masér Křížek

17 2015
Český hokej před čtvrtečním zápasem s Finskem přijme do své Síně slávy čtyři nové muže. Kromě útočníků Langa, Kučery a Hrbatého i maséra Pavla Křížka.

Od Dominika Haška, jenž spolunavrhuje členy do Síně slávy, měl echo. Jenže když Pavlu Křížkovi zavolali z hokejového svazu, že do ní bude opravdu uveden, byl zrovna s jihlavskými prvoligovými fotbalisty na cestě do Olomouce.

A jelikož se hlas v telefonu až příliš podobal olomouckému masérovi Skopalovi, se kterým se rád hašteří, poslal ho do patřičných míst. Až po druhém telefonu uvěřil. „Je to velká pocta. A je to hlavně velké ocenění pro maséry, protože byli vždycky bráni až jako ten poslední článek. Ale proč vybrali právě mě?“ zeptá se. Snadná odpověď: Křížek byl na 30 světových šampionátech, z nichž má šest zlatých, na osmi olympiádách včetně té v Naganu a v lize hráče „domasíroval“ 18krát k titulu.

Kdo je Pavel Křížek

Je mu 68 let a kromě reprezentace masíroval i hráče Dukly Jihlava, Olomouce, Vsetína a Sparty. Se všemi kluby zažil titul, celkem jich má 18! Je ženatý, má dvě dcery, ta mladší si vzala bývalého hokejového reprezentanta Patrika Augustu. S jeho otcem Josefem Augustou vyhrál Křížek dva tituly mistra světa i ligu vOlomouci. Teď masíruje fotbalisty Jihlavy. Křížek je 122. členem Síně slávy českého hokeje.

Jak to všechno začalo?
V roce 1965, bylo mi osmnáct a dělal jsem v penicilince v Roztokách u Prahy. Se mnou byl na oddělení doktor Stejskal, který masíroval atlety, gymnastky a jezdíval na olympiády. Tak jsem se ho zeptal, jestli bych k němu mohl do učení. A on souhlasil. Takže on masíroval třeba Věru Čáslavskou, dělal jednu nohu, já držel tu druhou a opakoval vše po něm. A jednoho dne přišel, že Dukla Jihlava shání maséra.

A vy jste tam narukoval.
Děsná procedura! Byl jsem po odvodu a měl jít jako letecký mechanik do Piešťan. Nakonec ze mě v Jihlavě tabulkově udělali skladníka a po dvou letech vojny nabídli, abych zůstal. Šel jsem do praporčických hodností, a když se v Praze hrálo v roce 1972 mistrovství, sháněli Němci a Švédové maséry. Trenér Pitner řekl: Vezměte našeho mladého. Měl jsem jít k Němcům, jenže já byl voják a ten nesměl k „wehrmachtu“. Dali mě k Švédům a ti byli třetí.

Přišla odměna ve valutách?
To bylo zadarmo. Ale Hedberg mi dal bundu, džínovou v červené barvě. To jsem byl frajer. A rok po tomto mistrovství jsem už byl u nároďáku. Tři roky jsem jezdil sám, pak se to rozšířilo. Hráči, co směli odejít do Kanady, se vraceli a chtěli lepší servis. Dřív byli zvyklí, že si po zápase všechny věci sbalili, odnesli je a pak zase rozbalili. Na olympiádě v Sarajevu si nás dokonce zavolal trenér Bukač, dovedl do kabiny Kanady, kde byly rozvěšené dresy, a řekl: Takhle to teď bude i u nás.

Masér jihlavských fotbalistů Pavel Křížek

A poslal vás na stáž do Calgary.
Právě v Sarajevu si jeden z hráčů udělal těžký výron a Bukač zavelel, ať mu to zatejpujeme. Uměl to jen kanadský fyzioterapeut, který tejp udělal, a on odehrál další tři zápasy. Když jsme pak vyrazili na Kanadský pohár, Bukač mi řekl, že tam měsíc zůstanu, že mi domluvil školu tejpování. Jenže já paradoxně učil je.

Jak to?
V Kanadě nebyli maséři, ale fyzioterapeuti, kteří tělo protahují. Mě poslali učit se do týmu Calgary Flames, kde byli Švédi, kteří masáž znali a chtěli. Začal jsem je masírovat, najednou se přidávali další a další, až jsem musel udělat přednášku. Se slovníkem v ruce jsem to dával dohromady. Takže oni mě učili tejpovat a já je masírovat.

Masáž se za těch 50 let příliš nezměnila. Ale co svaly hráčů?
Jsou silnější. Z posilování a tréninkového procesu. Teď když jsem u fotbalu, vidím ten rozdíl. Nemohu tak tlačit, protože ti kluci jsou lehcí, žádná velká svalová hmota. To v hokeji musí být síla v nohách. Tréninkem se zvětšují hýždě. Podívejte se na Jardu Jágra, jakou má figuru a stabilitu.

I na něm je vidět změna, že?
Ano. Zažil jsem ho ještě před odchodem do NHL, a když se pak z ní vrátil, měl obrovský krk, jak se tam posilovalo. Všichni hráči tam byli vymakanější, ale Jarda si ještě se svojí pílí dával navíc. On měl předpoklady už z mládí, kdy tátovi pomáhal na statku. Pak se to v něm zlomilo, že chce být nejlepší na světě a soukromý život šel stranou.

Slavná je historka, jak vás s kolegou Šaškem v Naganu proháněl.
Kvůli bruslím. Chudák Vašek už nevěděl, co dělat, protože Jarda byl furt nespokojený. Když se objevil v kabině, Venca jen říkal: Ty blázne, už je tady zase. Já jsem z něj tak rozpálenej, že když mi hodíš na záda vajíčka, budeme mít volská oka. U Jardy to ale byla asi psychika. Domluvil si, že mu brusle nabrousí Kanaďané, Vašek tam s nimi zašel, ale Jarda po něm stejně vyjel, že se nic nezměnilo, že se na to vykašlal. Pak tam skutečně nebyl a Jarda byl spokojený. Prostě placebo.

Poraněné místo maže Murisi Mešanovičovi mastí dlouholetý masér Pavel Křížek, který v slavné minulosti Dukly Jihlava působil v hokejovém klubu. Teď už ale roky pracuje pro FC Vysočina. Možná je svým způsobem štístko, protože teď, když je u fotbalu, hraje zase naopak nejvyšší soutěž fotbalový tým.

Kolik jste toho na turnajích naspal?
Tam je to hrozné. Kluci, co přijeli z Kanady, po nás vždy chtěli pouštět staré filmy. Takže já když vidím filmy pro pamětníky, ošívám se. Zvlášť právě Jarda. Ten přišel v jednu v noci ze cvičení, chtěl Vlastu Buriana a my ho do tří masírovali.

Na druhou stranu v minulém režimu jste se dostal na Západ.
To byla odměna. Měl jsem den na nákupy, doma dvě holčičky a manželku, tak jsem běhal jen po dámském a utrácel za šatičky.

Který z těch turnajů vám nejvíc utkvěl v paměti?
Vybavím si Katovice 1976 a svůj první titul. Ty oslavy byly takové větší. A pak rok 1996. Tam jsme se s Vaškem Šaškem střídali, že jeden při zápase stál u mantinelu a druhý jen u střídačky, aby odbíhal do kabiny připravit pití. Bylo finále a já měl zrovna službu, tak jsem si říkal: Kurník, tak snad nebudou prodlužovat. Dvě minuty do konce a 2:2. My měli kabinu úplně vzadu, tak tam běžím, celý zpocený, a najednou pic! Na obrazovce gól. Než jsem doběhl zpět, tak už na ledě všichni po sobě skákali. Vybavím si i Staromák, i když na něm jsem byl jen jednou. Z Nagana jsme to nestihli.

Proč?
Museli jsme vykládat letadlo. Prý pak máme přijet, jenže to nebylo možné. Ulice byly plné, tak jsme koukali jen v televizi.

Měl jste mezi hokejisty přátele?
Nenavštěvovali jsme se. Já se ale držel zásady, abych moc nefandil, nikoho na střídačce neplácal. Vytrestal mě rok 1974. Venca Nedomanský jel na šampionátu ve Finsku sám na brankáře a nedal gól. Sedl si na střídačku a já na něj: Nevadí, Venco, dáš příště. On se otočil a skrz zuby procedil: „Drž hubu, bažante.“ Od té doby tvrdím, že emoce mají jít stranou a raději hráči podám ručník. Vidíte – tehdy mi říkali bažante, dnes už dědku. Takže po této sezoně definitivně končím a budu pomáhat s vnoučaty.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze