Při zmínce o své „nenahraditelné“ roli v přesilovce se nejdřív pousměje. Proč? „Protože kdyby mi před dvěma měsíci tohle někdo řekl, nevěřil bych mu.“ Když totiž Jakub Nakládal v polovině března dorazil do Velkých Popovic na první reprezentační soustředění před šampionátem, přál si jediné: Nějak se na turnaj do Prahy dostat.
Teď je ale najednou tím, kdo na modré čáře v přesilovkách rozdává puky Voráčkovi či Jágrovi a má za úkol být také sobec a měnit se v ostřelovače. „Měl jsem sen: hrát na mistrovství. Ale že by se mi ve finále takhle dařilo a měl bych takovou roli, s tím jsem nepočítal.“
Ačkoliv má Nakládal ve sledované statistice účasti na ledě při vstřelených a inkasovaných brankách -3 body, zároveň je jediným českým hráčem, který hraje přes 20 minut za zápas. I proto mu teď pravidelně po utkáních chodí pochvalné zprávy od rodiny i přátel. „Těší to, když někdo napíše, že hraju dobře.“
Možná to byl od trenérů risk, že právě jemu přiřkli post v elitním komandu, jenže na druhou stranu nebylo vyhnutí. Kromě tvrdé střely pro Nakládala hraje i fakt, který se nedá ovlivnit. Ke kterému je člověk předurčen. 27letý bek je jedním ze dvou obránců v týmu, který drží hokejku na pravou stranu.
JE TO TAM. Jakubové Voráček a Nakládal (vpravo) se radují po české brance.
Tím druhým je Ondřej Němec a ten má pro změnu místo v druhé přesilovce. „Je to pro mě velká výhoda. A to i pro střelu. Když to na modrou dostanu, tak mám za úkol nic nevymýšlet a pálit.“
Tenhle pokyn do něj i ostatních cpe Růžička a jeho asistenti trénink co trénink. Jenže jde pálit hlava nehlava, když si o přihrávku klepe na jedné straně Voráček a na druhé třeba Jágr? „Záleží na situaci, ale když tam místo je, tak je zbytečné něco překombinovávat. Například proti Lotyšsku jsme měli za jednu přesilovku čtyři pět střel, a to se pak hraje jinak. Střely tu bránící čtyřku unaví, a pak přijde i prostor pro kombinaci.“
iDNESjeHOKEJŽivé odpolední studio V pondělí jste mohli vidět komentáře Petra Břízy a Marka Černoška, v úterý hovořil Jiří Lála. Středečním hostem je od 15:00 Milan Hnilička. |
Rány z první často piluje po tréninku, ale zatím nevyužil radaru, aby si svou pumelici nechal změřit. O jeho tvrdosti a rychlosti by spíš mohli vyprávět soupeři, kteří do jeho střel padají a blokují, anebo taky někdejší spoluhráč z Pardubic Jan Kolář, kterému Nakládal svou ranou jednou zlomil nohu.
Reprezentace ale není jediná, kde se Nakládalova role v posledním roce změnila. Ještě loni hrál za pražský klub Lev v KHL, jenže ačkoliv tým postoupil do finále KHL, on na led chodil spíš sporadicky. Po krachu týmu se přesunul do finského TPS Turku, které sice hrálo na dně tabulky, ale on dostal mnohem víc prostoru.
„Když člověk tolik nehraje, vysedává na střídačce nebo hraje ve čtvrté pětce, tak se to odráží na psychice a sebevědomí. Tolik si nevěříte. A Finsko? Když to srovnám s KHL, tak tam mám mnohem méně času něco vymýšlet, protože hráči jdou rychle po rozehrávce. Za ten rok tam jsem se naučil hrát mnohem víc pod tlakem.“
To se zajisté hodí i teď v Praze.
