Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zlato z Prahy jsem vezl domů vlakem, vzpomíná Stavjaňa na MS 1985

Antonín Stavjaňa | foto: Václav Šlauf, MAFRA

14 2015
Antonín Stavjaňa je jediným hokejistou, který vlastní poslední československé i první české zlato z mistrovství světa. Z pražského šampionátu v roce 1985 si rodák ze Zlína nejraději připomíná atmosféru.

Žije přítomností. Zlaté mistrovství světa v Praze v roce 1985 si vybaví, jen když mu ho někdo nebo něco připomene. „Jako třeba letošní šampionát v Česku,“ říká bývalý hokejový obránce a zlínský odchovanec Antonín Stavjaňa, toho času kouč slovenského extraligisty z Nitry.

Ptají se vás teď lidé na tehdejší turnaj častěji?
Mistrovství se všude propírá a leccos je podobné jako před třiceti lety. Ale to už je pro pamětníky. Když dnes trénujete patnáctileté kluky a zeptáte se jich, tak o zlatém šampionátu v roce 1985 nemají šajnu.

Pamatuji si, že mistrovstvím žila celá republika. Jakou máte nejintenzivnější vzpomínku vy?
Jednoznačně to byla atmosféra. Pro mě to byl navíc první šampionát, a když to porovnám s dalšími, tak mistrovství před vlastními diváky se nedá zopakovat. Bylo i mediálně podepřené. Na tehdejší dobu byla sledovanost vyšponovaná. Jako hráči jsme si to užívali.

Hokej byl v komunistických dobách ve východním bloku spjatý s politikou. Dostali jste rozkazem vyhrát doma titul?
Trenér Luděk Bukač byl velký psycholog, a kdybychom to měli za úkol, tak by nás to svázalo více než touha po zlatu. Reprezentace měla za sebou několik úspěchů v podobě stříbrných medailí a v Praze to mělo vygradovat zlatem.

Přitom do finálové skupiny jste šli až ze čtvrtého místa. V čem bylo kouzlo mužstva?
Prošli jsme si krizí, ne herní, ale spíše výsledkovou. Prohráli jsme nečekaně s Amerikou a kalkulace byla taková, že klíčovým zápasem pro postup bude Švédsko. Když jsme krizi překonali, stmelilo nás to. Bylo to hodně podobné Naganu. Většina českých týmů, která uspěla na velkých akcí, si prošla těžkými chvilkami. A když je zvládly, nakoplo je to.

Jak často se vídáte se spoluhráči ze zlatého mužstva?
Společně se nescházíme. Ale občas se potkáme, když hrajeme za veterány nebo trénujeme. Je to jako v běžném životě. K někomu jsem měl blíže, ale najdou se vztahy, které byly více profesní.

Antonín Stavjaňa (vlevo) se spoluhráči na zlatém šampionátu v roce 1996.

Antonín Stavjaňa (vlevo) se spoluhráči na zlatém šampionátu v roce 1996.

S kým jste se nejvíce sblížil?
S Frantou Musilem jsme byli na podobné úrovni, hráli jsme spolu v obraně, věkově jsme si byli blízcí. Podobné to bylo s Dominikem Haškem, který se nakonec do nominace nedostal. Ale nechci nikoho vypichovat. Když s někým prožijete takový emoční moment, váš vztah to utuží.

Tehdy jste měli hodně mladé mužstvo, že?
Na dnešní poměry ano. Mám pocit, že nejstarší byl Jirka Králík, který měl 33. Dnes je to úplně běžný hokejový věk. Zrovna nabíhala vlna mladých hráčů – jako Rosol, Kameš, Klíma... Prosazovali se v lize a trenér Bukač jim dal velký prostor. Nároďák pak z toho žil dlouhou dobu, tým se měnil pozvolna, maximálně dva tři hráči za sezonu. Skoro každý uměl bez chyb vyjmenovat sestavu reprezentace, dnes by to byl velký problém.

Zůstala vám kromě zlaté medaile ještě nějaká hmatatelná vzpomínka, třeba dres?
Po posledním zápase si někteří kluci vyměnili dres s Kanaďany. Přiznám se, že jsem byl vyjukaný a neudělal jsem to. Tehdy nebývalo jako teď zvykem si reprezentační dresy nechávat, natož si je vyměňovat. Byli jsme opojení úspěchem, byli jsme rádi, že nám zůstaly. Ale momentálně nevím, kde skončil. Nejsem člověk, který by si něco vystavoval.

Užil jste si ve 22 letech oslavy?
Jelo se do Průhonic a pak jsme se normálně rozešli. Potom jsme dostali pozvánku na prezidentskou recepci na Hrad, která se konala jako každý rok 9. května. Větší oslavy na Staroměstském náměstí bývaly až později. Někdo to miluje, ale mně to líto nebylo. Druhý den po utkání s Kanadou jsem jel normálně domů do Zlína vlakem. Taková byla doba.

Opravdu jste jen tak nasedl se zlatem na vlak?
Neměl jsem auto a Jirka Králík jel později s manželkou. Vzal mi výstroj, a když u mě s ní večer zazvonil, tak mě probudil. Byl jsem po mistrovství tak znavený, že jsem šel spát.

Lidi vás ve vlaku nepoznávali?
Cesta proběhla v pohodě, jel jsem inkognito s manželkou.

Spolu s trenérem Luďkem Bukačem jste jediní, kdo získal poslední československé zlato a první samostatné české. Ceníte si obou titulů stejně?
Každý byl o dost jiný. V Praze jsme měli domácí prostředí, i když ve Vídni to bylo dost podobné, protože to bylo blízko a lidi za námi jezdili. Druhé zlato bylo nečekané. Přípravu jsme neměli oslnivou, nikdo nám moc nevěřil. Dokonce padla mezi námi Vsetíňáky sázka, že když uděláme titul, tak půjdeme dohola. Když na to přišlo, tak některé kluky fanoušci ani nepoznávali. Neckář, Bonk, Michal Sýkora... To byli nováčci v reprezentaci, nikdo je moc neznal. Výhodu měl Jirka Dopita, který měl holou hlavu normálně.

Antonín Stavjaňa na snímku z roku 2001 v družném rozhovoru se současným koučem české reprezentace Vladimírem Růžičkou.

Antonín Stavjaňa na snímku z roku 2001 v družném rozhovoru se současným koučem české reprezentace Vladimírem Růžičkou.

Hokej v Praze 1985 a ve Vídni 1996 – to bylo asi něco úplně jiného, že?
Nedávno jsem viděl náš rozhodující zápas s Kanadou z Prahy a musel jsem se smát. Bruslení, dynamika, to všechno bylo na úplně jiné úrovni. Jako trenér jsem objevil spoustu pozičních chyb.

Před třiceti lety se o mistrovi rozhodovalo ve finálové skupině, nyní ve vyřazovací části. Který hrací systém je vám bližší?
Sportovně spravedlivější byla finálová skupina. Ale dnes je sport především showbyznys, bojuje o lidi a sledovanost a play-off je napínavější.

Vzpomněli si organizátoři šampionátu a pozvali vás do Prahy?
Měl jsem nabídku, ale jsem pracovně zaneprázdněn, takže jsem tu možnost nevyužil. Televize hokej špičkově přenáší a člověk si ho může užít u televize s kamarády třeba i u piva.

Sledujete letošní turnaj?
Tréninky máme jednofázově dopoledne, takže stíhám všechny zápasy. Musím říct, že jako všechny mě nadchli Kanaďané. Jejich hra má všechno, co moderní hokej obnáší. Je radost se na ně dívat.

Odhadnete, jak dopadne Česko?
Nerad tipuji. Něco řeknu, nevyjde to a každý řekne, že tomu nerozumí. Jako fanoušek si přeji, aby Češi postoupili. Ale chápu, že to bude těžké. Finové výborně brání, psychický tlak na hráče bude veliký. Ale máme zkušené mužstvo a pevně věřím, že to zvládne.

Slovensko neprošlo do čtvrtfinále. Je to velké téma v zemi?
Řeší se to hodně, protože jako každý rok se bere za úspěch až čtvrtfinále. Ale pokud je člověk soudný, tak viděl, že v průměru na to nebylo. Výkonnost byla jen v určitých momentech.

U slovenského týmu končí Vladimír Vůjtek. Lákalo by vás převzít jeho post?
Takové ambice nemám. Baví mě klubový hokej, kde můžu denně pracovat s hráči. U reprezentace je to manažerská záležitost a už jsem to zkoušel dva roky jako asistent u českého nároďáku.

Autor:




Play-off

Semifinále CAN - CZE
1.zápas Kanada Česko 2:0
Semifinále USA - RUS
1.zápas USA Rusko 0:4
zobrazit kompletní rozpis

Video

Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz

mobilní verze