Před třemi dny oslavil čtyřicátiny. A po několikaleté pauze, kterou si od hokeje dal, je zase zpátky na ledě. Teď jako trenér dětí v Tampě na Floridě, kde s rodinou žije. „Čas hrozně letí. Zvlášť, když do toho přijdou děti. Mám čtyři, každé něco dělá a rok uteče hrozně rychle,“ usmívá se písecký rodák.
Slavíte narozeniny 22. prosince. Dokážete to oddělit od Vánoc?
Samozřejmě. Už moji rodiče mi dávali dárky k narozeninám a potom k Vánocům. Tak to zůstalo. Vždycky narozeniny oslavím, i když je za dva dny Štědrý den.
Rodina se vám pěkně rozrostla. Jak slavíte?
Doma a děti se na moje narozeniny vždycky těší. Ale čtyřicet se mi ani nějak oslavovat nechce.
Podnikáte v oboru, kdy pronajímáte luxusně zařízený karavan na různé akce. Sám si tam oslavu neuděláte?
Všechno jen u nás doma, se sousedy tak asi deset lidí. Velkou oslavu si nechám na padesátku.
A když jsme u vašeho luxusního karavanu, jak pokračujete s podnikáním?
První tři roky, co jsem skončil s hokejem, jsem se tomu věnoval hodně. Ale teď už jsem zase tři roky u hokeje. Na ledě jsem denně. Můj syn začal hrát, když mu bylo osm let. Začal jsem se okolo ledu pohybovat a skončilo to tak, že lidi, co mě poznali, mi říkali, jestli bych nemohl pracovat s jejich dětmi. Jestli bych jim nemohl pomoct s bruslením, se střelbou. Tak jsem to začal dělat a teď mám nějakých 45 dětí, které mě každý týden navštíví a já je učím bruslit a hrát hokej. Navíc jsem trenérem synova mančaftu. Na ledě jsem šest až sedm hodin denně. Jsem do hokeje ponořený.
Takže jste si od něj odpočinul a pak zjistil, že vám chybí?
Ke konci kariéry jsem měl hokeje dost. Trápila mě zranění, měl jsem problémy s třísly. Vždycky jsem se vrátil na led, už to vypadalo dobře, a třísla mě zase začala bolet. Buď jsem do toho chtěl jít na 100 procent, a nebo to nedělat. Jsem strašně rád, že jsem u hokeje zase zpátky, protože mě to baví, i když to zabere hodně času.
A karavan pořád funguje?
Mám člověka, který se o to stará a dělá to dobře. Dřív jsem se kolem toho hodně pohyboval, ale teď na to není čas. Pokračujeme ale dál.
Když jste po konci kariéry rozjížděl luxusní doutníkový karavan na oslavy, nezněl jste, že byste se k hokeji chtěl vracet.
Já ani tenkrát moc nevěděl, co bude. Byl jsem rád, že jsem začal podnikat, protože je strašně těžký ze dne na den skončit s něčím, co děláte celý život. Já náplň měl. Malej pak ale začal hrát hokej, a tím pádem se i já začal zase okolo hokeje pohybovat a jsem rád.
Jak to synovi jde?
Je dobrý bruslař. Nebojí se jezdit s pukem. Baví ho to a to je důležité. Nejde na zimák, že bych ho tam dostrkával. On vůbec hokej hrát nechtěl. Pak se koukal doma na olympiádu a najednou řekl, že chce jít bruslit a hrát hokej.
Vy sám hrajete?
Asi před rokem jsem hrál naposledy. Hraju třeba s klukama, co dřív hráli NHL, s Vencou Prospalem nebo Filipem Kubou nějaká charitativní utkání.
Na Floridě žije řada českých hokejistů v penzi. Co rozhodlo ve vašem případě, že jste zakotvil v Tampě? Třeba v Ottawě jste hrál déle.
Abych pravdu řekl, přemýšlel jsem, že bych šel do Kanady, protože manželka je Kanaďanka. Ale pak jsme se rozhodli, že zůstaneme tady, a koupili si dům. Začal jsem podnikat a nechtěl se nikam stěhovat. Najednou zjistíte, že děti tady hrají, chodí do školy, mají kamarády. Všechno funguje a nemáte potřebu se stěhovat. Ale kolikrát se se mnou syn baví a říká, že by se chtěl odstěhovat do Kanady, že tam jsou lepší podmínky pro hokej. Dům na Floridě budu mít asi vždycky, ale když se syn rozhodne, že chce hrát hokej v Kanadě a bude na to mít, tak ho podpořím.
Do Česka se podíváte?
Doma jsem nebyl... Jo, to je dýl. Nějakých osm let. Rodiče sem jezdí každý rok. Ale příští rok asi pojedeme, aby děti poznaly, kde jsem vyrůstal.
Jak trávíte Vánoce, když vy jste Čech a manželka Kanaďanka?
Cukroví děláme. Učím děti i zvyky, které jsem se naučil od mojí mamky. Třeba ten o zlatém prasátku. Než jsme měli děti, slavili jsme i 24. prosince, ale teď už to máme až 25. prosince. Máme takový mix Vánoc. Měli jsme i rybu. Kapr se tu koupit dá.
A co si přejete k narozeninám a k Vánocům?
Zrovna dneska ráno jsem byl na ledě s jedním malým klukem a ptám se ho, co chce dostat od Santy, a on vyjmenoval řadu věcí. A pak se mě zeptal na to samé. A já ani nic nechci. Jsem se vším spokojený. Mám zdravé děti, skvělou manželku. Chci, aby to pokračovalo. Abych chtěl nějaké auto, to opravdu ne.
Třeba váš bývalý spoluhráč Pavel Kubina, který auta prodává, vám nějaké za dobrou cenu nenabízel?
Dvakrát jsme se o tom bavili. Hledal mi auto, ale já ho potom koupil úplně někde jinde, protože jsem odjel na dovolenou a pak tady zase on nebyl. V poslední době jsme se moc nepotkávali. Jak má dvě holky, do hokeje moc nedělá.
Spolu jste ale vyhráli Stanley Cup. Vědí vaši svěřenci, že je trénuje vítěz Stanley Cupu a mistr světa?
Ti kluci, které já trénuju, se narodili v roce 2003, takže jim byl rok. Jejich tátové to samozřejmě vědí a řeknou jim to, takže respekt z jejich strany mám, ale tihle kluci mají už svoje idoly, jako Kane nebo Stamkos, protože na ně teď koukají.
Jako hráč jste si sny splnil, ale co plánujete jako trenér?
Myslím si, že každý trenér v sobě musí mít něco, co chce dokázat. Jak trénuju s malými kluky, zjišťuju, že být trenérem není jen tak. Mám za úkol je nejen naučit hokej, ale předat jim taky něco do života. Když jsem hrál hokej, měl jsem na hru jiný názory a myslím si, že je dobře, že jsem začal u těch nejmladších. Trenér by si měl projít určitými úrovněmi, a ne rovnou naskočit k nejstarším.
