Po nedělním zápase Philadelphie s Pittsburghem, který si sám vybral jako za rozlučkový - to protože rodina bydlí v Pensylvánii a do Philadelphie to měla dvě hodiny autem - ho obklopil hlouček novinářů a muž, jenž má být při hokeji jinak neviditelným, najednou budil téměř stejnou pozornost jako Jevgenij Malkin, Sidney Crosby či Claude Giroux. V jeho tváři bylo znát dojetí, slzy si ale zakázal, i proto že říkal: „Nebral jsem to jako loučení, nechtěl jsem se svazovat tím, kdo z mých blízkých sedí v hledišti. Byl to prostě normální zápas dvou mužstev NHL.“
A vlastně normální svým způsobem byl. Když ve třetí třetině - jak později uznal neprávem - vyloučil Jakuba Voráčka na deset minut, publikum ve Wells Fargo Center bučelo zlostí, jenže uběhly dvě minuty, když se na kostce nad ledem objevilo video, které upozorňovalo, že Devorski končí, a rázem aréna tleskala vestoje. Dokonce i Voráček na trestné mu vzdával hold!
Devorski v tu chvíli jen na ledě objal bratra Grega, který pro změnu v zápase pískal „na lajně“, a pak vítězně zvedl prst. Vůbec pískání je v téhle rodině s ukrajinsko-irskými kořeny „dědičným“ řemeslem. Otec Devorského dělal rozhodčího 35 let. A když Devorski junior končil ve 24 kariéru hokejisty, přišel za ním jeden reportér a ptal se: „Co teď budete dělat? Rozhodčího jako táta?“
Paul neměl o budoucnosti potuchy, proto jen odvětil: „Nevím, možná.“
Druhý den otevřel noviny a četl titulek: „Devorski mění hokejku za píšťalku.“
„A já si najednou uvědomil, že by to mohl dobrý přivýdělek na pivo a že by k tomu stačil pár večerů do měsíce.“
Začínal s juniorskými ligami, jenže pak si ho všimli shora, prošel školením a 14. října 1989 pískal svůj první zápas v NHL, Hartford vs. New Jersey. Ano, leccos se za tu dobu změnilo. Hartford už dávno zmizel z mapy NHL, změnil se i způsob řízení, však Devorski říká: „Když ještě hrál Mario Lemieux, tak na něm viseli tři hráči, já měl ruku dole a stejně dal gól. Dnes s nadsázkou pískám, když se někoho jenom dotknou.“
Teď už před hloučkem novinářů jeho kamenná tvář taje. Slzy jsou opravdu na kraji, zvlášť když padne dotaz na jeho otce, který ho k hokeji i pískání přivedl. Má Alzheimerovu chorobu, minulý týden navíc přišel i infarkt. „Ale ráno před mým utkáním jsem mu volal, cítil se dobře a slíbil, že se bude dívat. Tak snad byl na mě hrdý.“
Po 1594 zápasech v NHL určitě!