Loni na podzim definitivně zmizel ze scény a od té doby nevzal lapačku do ruky. Tomáš Vokoun si i tak užije hokeje dost a dost. Ač otec dvou dcer, na Floridě se ujal žákovského týmu a ze zdejších opálených capartů se v roli trenéra snaží vytesat kloudné hokejisty.
„Možná mi chytání chybělo loni, první půlrok po tom, co jsem skončil. Ale teď už žiju trošku jiným životem, a to je taky v pořádku,“ tvrdí dvojnásobný mistr světa v rozhovoru pro MF DNES.
TOMÁŠ VOKOUNAčkoliv nikdy nevyhrál Stanley Cup, patří rodák z Karlových Varů k nejúspěšnějším českým brankářům v NHL. Za Montreal měl v roce 1997 nepovedenou premiéru (za třetinu dostal 4 góly), pak prošel Nashvillem, Floridou a Pittsburghem. V základní části odchytal 700 utkání, lepší je jen legendární Hašek. Národnímu týmu Vokoun vychytal zlato na MS 2005 a 2010. V témže roce ovládl anketu Zlatá hokejka. Má i olympijský bronz z Turína 2006. Kariéru ukončil před rokem v tichosti. Sice se dostal z problémů s krevní sraženinou, ale žádný tým si ho nevybral. |
Nepostrádáte přece jen ten velký svět NHL? Vyprodané arény, luxusní zázemí, legraci v kabině...
Cestování, hezké hotely, to asi člověku chybí, ale na druhou stranu jsem hrál dost dlouho. A mám tu výhodu, že tady, kde vedu školní tým, se mnou trénují (bývalí útočníci) Radek Dvořák, Petr Sýkora, Marco Sturm, Olli Jokinen... Takže my v podstatě máme srandu, co byla v kabinách, pořád. Jen s tím rozdílem, že už se nemusíme nahánět my sami, ale naháníme děcka.
Bojujete s rodiči, kteří za vámi chodí a hučí do vás, že máte stavět hlavně jejich děti?
To bych ani neřekl. Samozřejmě každý rodič má rád své dítě a možná pak nemá objektivní názor na danou situaci. Ale to je normální, ať je to v Čechách, v Rusku, v Kanadě, nebo v Americe. Jde o to, aby byl trenér schopný to řešit a udělal to, co je nejlepší pro děcka.
Jezdíte někdy do haly na zápasy Panthers?
Minulý rok jsem byl asi třikrát, občas se dívám v televizi. Tím, že jsem každý den tady na zimáku, mě to neláká až tak často.
Už jste se tu potkal s vaším někdejším spoluhráčem z reprezentace, Jaromírem Jágrem?
Ještě ne. Radek Dvořák se s ním párkrát viděl, ten jezdí na Panthers častěji, protože jeho kluk chce chodit na zápasy. Já mám dvě holky, navíc trénuju děti po škole, což je až odpoledne, takže není moc čas se potkat. Ale pro všechny by bylo dobře, kdyby se Panterům dařilo a hokej tady trošku začal vzkvétat. I pro ty mládežnické kategorie, abychom měli z čeho vybírat.
Užíváte si hokejový důchod?
Člověk se spoustu let musel pořád připravovat, cestovat, musel být tam a tam. Kdežto teď si program můžu upravit podle sebe a podle toho, jak já potřebuju. Samozřejmě s ohledem na rodinu. To je na tom nejlepší.
Pavel Kubina má v Tampě obchod s automobily, Stanislav Neckář se pustil do podnikání s luxusním „kuřáckým“ karavanem. Neláká vás taky nějaký byznys?
Já jsem začal s trénováním dětí a snažím se být nohama na zemi. O byznys jsem se nikdy moc nezajímal a naštěstí mě k tomu nenutí ani moje finanční situace, abych teď musel hned něco vymýšlet. Snažím se zůstat u toho, co znám, a to je hokej. Zatím mě to baví a chci se vtom zdokonalovat a naučit nové věci. Protože když byl člověk profesionální hokejista, ještě neznamená, že bude dobrý trenér.
Kdy vás napadlo, že se usadíte na Floridě a nevrátíte se do Česka?
Už je to delší dobu, protože když mě v roce 2007 vyměnili z Nashvillu, měl jsem tady smlouvu na čtyři roky. Tehdy jsme nebyli rozhodnutí, jestli se jednou vrátíme domů, jestli zůstaneme v Nashvillu, nebo jestli se nám bude líbit tady. Časem si rodina zvykla, vytvořili jsme si zázemí, kamarády, děti chodily od začátku do stejné školy. Čím dál tím víc jsme si byli jistí, že zůstaneme tady. I když jsem pak odešel chytat do Washingtonu a do Pittsburghu, rodina tu byla dál. Tou dobou už mi bylo jasné, že tu budeme žít.
Usadil jste se v Parklandu, odkud je blíž spíš do bažin Everglades než k oceánu. Neuvažoval jste, že budete bydlet někde umoře?
Chtěl jsem být blízko zimáku, protože od moře je docela složitá doprava. Není to daleko, ale časově ano, jsou tam mosty, jezdí tu hodně turistů. Nechtěl jsem prosedět hodinu tam a hodinu zpátky v autě a večer na zápas to samé. Navíc nejsem vodní typ, jakmile vlezu na loď, dělá se mi blbě. Žiju tady osm let, a jestli jsem na té pláži byl desetkrát, tak je to hodně. Když mám čas, spíš si lehnu doma u bazénu. Nebo si vyrazíme na pobřeží na oběd, ale že bych se musel škvařit na sluníčku, na to moc nejsem.
Jak často se podíváte do Česka?
Každý rok. Přes léto jsme tam strávili měsíc a teď nedávno na týden na svatbě kamaráda. Jsem rád, když jedu do Čech. To nejlepší na mé situaci je to, že když chci být v Čechách, tak jsem v Čechách, když chci být tady, tak jsem tady.
Zavzpomínáte někdy na slavné časy s reprezentací?
Jasně že ano. Vyhrál jsem s ní dva tituly, byl jsem na olympiádách, na Světovém poháru... Měl jsem štěstí, že jsem měl před sebou výborné mužstvo. Na Světovém poháru 2004 i o rok později na šampionátu ve Vídni byla kvalita hráčů v české reprezentaci obrovská, byli jsme absolutní světová špička. Skoro na všech pozicích, které v tom mužstvu byly, hráli většinou hokejisti z prvních dvou lajn v klubech NHL. Na naše úspěchy jsem hrdý.
