„Měl jsem rozdrcený pátý a šestý obratel, půl roku jsem nesměl vůbec nic dělat a dodnes mám v páteři titanovou ploténku. Tehdy mě zezadu trefil Rusák, moc rád na to nevzpomínám,“ vypráví Petr Jelínek.
Nechybělo mnoho a mohl skončil na vozíku. Místo toho se postupně vypracoval v jednoho z klíčových hráčů mistrovského Liberce a teď, ve 32 letech, zažívá debut v národním týmu.
Přitom to na takový rozkvět už nevypadalo. Jelínek roky plnil ve Slavii roli defenzivního centra, takže na ledě hokejovostí nevynikal. Ani nemohl.
„Nechtěl bych ale, aby to vyznělo, že jsem celou dobu cítil, že mám na víc. Vláďa Růžička mi hrozně moc pomohl, protože mě jako mladého vzal do týmu, který byl tenkrát na vrcholu stejně jako dnes Liberec,“ popisuje Jelínek. „A já byl rád, že tam můžu být a hrát pět minut za zápas ve čtvrté lajně. Skákal jsem na ledě vděčností po hubě.“
O tátovi TomášoviJelínkův otec Tomáš má tři bronzové medaile z mistrovství světa (1989, 1990, 1992), jednu z olympiády 1992 v Albertville a zahrál si i 49 zápasů v NHL za Ottawu, kde mu kariéru přibrzdily problémy s kolenem. "Táta nebyl přísný, spíš radil, co dělat líp. Z tribuny na mě nikdy neřval, ale když jsem to hodně flákal, tak mě sjel," vypráví syn Petr. "Hokej mě ani hrát nenutil, byla to moje volba. Jako malý jsem za ním chodil na tréninky, začal bruslit a když mi dal jednou hokejku, už to jelo." Největší hokejová vzpomínka na otce? Jelínek se usměje a povídá: "O tátu jsem se na ledě nebál, to spíš o ty druhý. V paměti mi utkvělo, když šel ve Spartě sám na bránu. Chtěl nahrát do prázdný Patriku Martincovi, ale nakonec gól stejně nedali. To byl asi největší žážitek." |
Jelínkova role se však roky neměnila a navenek se zdálo, že to nikdy nemůže dotáhnout tak daleko jako jeho slavný otec Tomáš. Byť v mládežnických kategoriích válel a rozhodoval zápasy.
Zlom přišel až přestupem na sever Čech a především setkáním s trenérem Filipem Pešánem, který v Jelínkovi viděl víc. Dostal prostor, začal nastupovat do přesilovek, na ledě nebyl svázaný taktikou, začal víc útočit. „Už musím ukazovat něco navíc, co mi kariéra dala.“
Z Jelínka se rázem stal jeden z nejoceňovanějších centrů v extralize. I proto se dostal až do reprezentace, kam si ho trenér Josef Jandač vybral hlavně kvůli nesmlouvavosti a důrazu, kterými oplývá navzdory vážnému zranění.
Možná i pro to, že zlomené místo je podle doktora nyní naopak nejpevnější částí páteře. „Takže kdyby se mi měla zlomit znovu, tak nad tím, nebo pod.“
Pro Jelínka je zvláštní zažívat proměnu, kdy je konečně výrazněji oceňovaný. „Je to hezké. Neříkám, že bych potřeboval být každý den v novinách, to určitě ne, protože mi vyhovuje můj klid. Můj úspěch jen souvisí s úspěchem Liberce,“ říká a jedním dechem dodává: „Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, kde dnes budu, tak bych mu nevěřil. Ale teď je to tady a já jsem rád.“
Jelínkovy úspěchy v Liberci ho vynesly až do reprezentace, kam se poprvé dostal ve 32 letech
Zvláštní je i pocit, že je coby nováček skoro nejstarším hráčem v týmu. Popravdě: Jelínek dlouho vstřebával, že se dostal do reprezentace.
„Byl jsem zaskočený, nepředpokládal jsem, že bych ještě mohl jet, když jsem doteď nebyl nominovaný. Řekl mi to táta. Jel jsem do televizního studia na Den poté a volal mi, když jsem parkoval. Gratuluju, řekl mi, a já vůbec nevěděl k čemu.“
Teď je nejdůležitější úkol neudělat ostudu jménu, které proslavil Jelínkův otec. Ten svého syna pravidelně sledoval, nechyběl na žádném zápase Slavie. A ač teď do Liberce nestíhá jezdit pravidelně kvůli práci, už syna připravil.
„Říkal, že to bude v nároďáku trošku rychlejší,“ usměje se mladý Petr. „Doufám, že podám slušný výkon a třeba překvapím. Budu se snažit na maximum,“ slibuje muž, který i ve svém věku očekává nervozitu. „Před zápasem určitě lehká bude. Ale až vjedu na led, tak věřím, že opadne.“
ČEŠTÍ HOKEJISTĚ TRÉNOVALI PŘED ODLETEM DO ŠVÉDSKA
