Naganský šampion i trojnásobný mistr světa tak mluví na rovinu i v rozhovoru pro MF DNES, ve kterém popisuje někdejší rozpory s koučem Hadamczikem i to, že teď na šampionátu klidně vynadá Jaromíru Jágrovi.
Když vás oslovil Vladimír Růžička, jestli s ním půjdete k reprezentaci, co jste mu jako první odpověděl?
Že uznávám jedno pravidlo: můžeme se pohádat do krve, mít jiný názor, ale pak vyjdeme z kabiny a předstoupíme před mančaft jako jedna osoba. Nesmí se stát, že jeden z nás zajde za roh a začne druhého pomlouvat. Mluvím na rovinu, zároveň ale dokážu přijmout kritiku z druhé strany.
Zdá se mi, že jednota funguje. Neslyšel jsem nářky, že se řada hráčů z NHL omluvila, ale líbilo se mi, že jste to prostě vzali jako fakt.
Přitom naštvaní jsme, že tolik omluvenek je. V obraně jsme mohli být silnější, ale někteří hráči prostě odřekli. U pár z nich je to zklamání, což se projeví v budoucnosti. Možná pro tu mladou generaci už není prioritou reprezentovat českou zemi, což pro nás vždycky byla čest. Mladí, co v šestnácti odcházejí do Ameriky, nemají potřebu reprezentovat a nasazovat své tělo, že se zraní. Jdou si za NHL a za tím, že vydělají peníze.
Jaroslav ŠpačekNarodil se 11. února 1974 v Rokycanech a s extraligou začal v Plzni. Patří ke členům zlaté generace, má triumf z Nagana i tři tituly mistra světa (1999, 2001 a 2005). V NHL odehrál 880 zápasů. Před rokem a půl ho Martin Straka přemluvil, aby v Plzni pomáhal s trénováním obránců. Nejdřív šlo spíše o konzultace, pak se ale defenzivě začal věnovat naplno, i když na venkovní zápasy stále nejezdí. Loni naskočil do finálové série a Plzni pomohl k titulu. "Teď už ale chodím hrát jen za staré pány," říká asistent reprezentačního trenéra. |
Proč?
Ovlivňují je agenti, kteří je do toho tlačí. Aby se jim náhodou jejich ovečky nezranily. Proto jsem tak rád, že přijel Vláďa Sobotka, který nemá smlouvu. Klobouk dolů.
Zpět ke zmíněné jednotě. Sám jste zažil rozložení trenérského týmu na olympiádě v Turíně, kde se tehdejší kouč rozhádal s asistenty. To je asi pro vás velké poučení, že?
Vždy je na jedné straně parta v kabině a na druhé realizační tým, a když to v něm nefunguje, tak to hráči vycítí. Pak chodí za asistentem a prosí, ať mu řeknou tohle, ale on opakuje, že s tím nechce mít nic společného. Další věc je, že co se stane v kabině, by nemělo vylézt ven. Jenže někdy to přeteče, hráči jsou tak naštvaní, že se to nedá zastavit. A to se stalo v roce 2006. Měli jsme opravdu silný mančaft, ale prostě jsme nebyli ukoučovaní, takže ta bronzová medaile je pro nás ve finále zlato.
A hned po bronzu řada hráčů včetně vás řekla: V národním týmu končím.
Už se to nedalo. Nechtěl jsem být společníkem něčeho, čemu jsem nevěřil. O čtyři roky později už byl u týmu Vláďa Růžička, my byli s Romanem Hamrlíkem v životní formě, ale on nás do Vancouveru nevzal. Beru to, protože to byla jeho zodpovědnost a vybral jiné. Ale viděl jsem, že hráči tam chtěli jet a měli chuť reprezentovat. Když ji člověk nemá, tak nemá cenu sem chodit. Když jsem viděl letos střídačku na olympiádě a viděl, že jsou zklamaní, místo aby byli nadšení, že hrají za národní tým, tak z těch obličejů člověk leccos poznal. Trenéři zkrátka musí být pohromadě.
Skutečně tým rozložili novináři a kritika, která se snesla už před turnajem?
Vliv na to mají hráči i novináři. Teď půjdu proti Honzovi Hejdovi, protože jestli chtěl něco říct, měl to udělat hned po minulém mistrovství světa, a ne čekat, jestli bude nominovaný. Já to taky řekl hned po olympiádě. Na obranu pana Hadamczika je třeba říct, že on si ten tým vybral a zodpovídal za něj. A když se mu to nepovedlo měl prostě odejít. Určitě se mu nechtělo, ale vznikla taková vlna nevole, že to neustál.
Teď jsme jmenovali trenéra Hadamczika. Vyříkali jste si někdy Turín?
Ne.
Není chuť?
On mi nemá co vysvětlovat. Prostě věřil nějakým hráčům, a to musím respektovat. Já jsem tehdy před semifinále věděl, že nebudu hrát, ale nepřišel jsem do kabiny a nezačal rozkládat tým. Po semifinále byli všichni zklamaní, ale já říkal: Pánové, dejme se dohromady, protože zítra hrajeme o medaili. A pak jsme přejeli Rusáky! Vím, že všichni chceme další Nagano, ale to už se nemusí opakovat, takže ten bronz z Turína mám na čestném místě. A pak ještě Vídeň 2005 – to bylo takové malé Nagano.
Tam byl trenérem Vladimír Růžička, váš současný kolega.
On byl ale tehdy spíš pořád ještě hráč. Člověk ho bral jako kamaráda, ne jako nadřízeného. Stejné to¨mám teď já. Jsem blíž hráčům a chci, aby za mnou hned přišli, a ne aby měli ostych.
Jste přísný kouč?
Co se týká taktiky ano. Moderní hokej je o chybách, vyžaduje hodně bruslení, jsou nutné srážky. A po tom já šlapu. Dřív jsem třeba neuznával video, teď ale vím, že je to poučná věc.
Máte chuť se ještě dál trenérsky vzdělávat? Jezdit na semináře, biflovat teorii?
Hokej jsem hrál 20 let, tak mám v hlavě teorie dost. Vzdělávat by se měl hlavní trenér, ale tu vidinu já v sobě nemám. A taktiku vás na fakultě nenaučí, tu musíte mít v sobě.
Mám pocit, že po delší době se vynikající hráči ze zlaté generace zase vrací k hokeji jako trenéři či manažeři. Proč dřív tolik hokejistů raději podnikalo, než aby trénovalo děti?
Protože je blbost si myslet, že se člověk jako trenér bude živit, natož jako asistent. Pro mě jsou to drobné, které mám na pivo. Je to o tom, že to chci dělat. Jsem rád, že jsem se hokejem zabezpečil, což se povede tak u tří procent lidí, kteří s ním skončí. Pak jsou tu samozřejmě trenéři, pro které je to obživa, mají hypotéky, závazky. Ale u mě je dobré, že na tom závislý nejsem. Že je to koníček. I když nechci dělat věci napůl, chci mít za ně zodpovědnost.
A asi díky penězům máte názorovou svobodu, že?
Přesně. A tak mám možnost šlapat po hvězdách. Loni jsem v Plzni po nich šel a myslím, že jsme ten titul udělali, protože si to vzaly k srdci. Stálo by za to se zeptat Martina Straky, jak mě bral. Ale pořád jsem mu říkal, že to s ním myslím dobře a že mě buď poslechne, nebo ať mě pošle do... Letos zase bylo těžké říct Tomáši Vlasákovi, že hraje blbě a bude 14 dní jen trénovat a sedět na tribuně. Jsou samozřejmě hráči, kteří to neberou, a ti pak mají se mnou válku.
Vynadal byste i takovému Jaromíru Jágrovi?
Určitě. I když ten má vyděláno víc než já. Ale jsme na jedné lodi. Řekneme si to a zůstane to mezi námi. Nevyleze ven, že Špaček je blbec a Jágr hraje prd. Ano, Jarda je specifická osoba, ale v určitých věcech se musí podřídit. Když to udělá, následuje ho i celý tým. I proto bych tolik chtěl, aby padl do střely. Pak by do nich všichni ostatní skákali po hlavách. Ale nevím, jestli to dokážu.
Trenér Hadamczik naopak často veřejně hráče kritizoval, že mu nesplácejí důvěru...
To je jedna z věcí, která mi nejde přes srdce. To si měl nechat pro sebe, vyřešit to na mítinku s hráči. A že mu měli vrátit nominaci? Buď si hráče jednou vybral a ten snad ví, proč na turnaji je. Proto se mu to taky od těch hráčů vrátilo takovým způsobem. No – a hráč zase musí mít koule a říct to na rovinu, i když se to pak nedá vzít zpátky.
