„Prožívá nejlepší sezonu. Přidal na agresivitě, pohybu. Líbí se mi,“ vysvětloval Jandač. A ačkoliv je s Růžičkou seniorem, kterému třeba při zlatém tažení v Německu 2010 dělal u reprezentace asistenta, v pravidelném kontaktu, tak o jeho synovi se nebavili. Přitom ho Růžička trénuje v Chomutově.
O své nominaci Růžička junior netušil. Až v pondělí, když měl volno a zařizoval věci ohledně bydlení, mu pípla esemeska s gratulací. Sám pak pro ČTK říkal: „Je to čest a splněný sen. Není nic víc než hrát za národní mužstvo. I nervozita. Nepoštěstí se to každý den. Beru to jako velkou motivaci a budu makat, aby to nebyla poslední pozvánka.“
Prožívá teď zvláštní období. V únoru to bude rok, co mu zemřela maminka Eva, duše rodiny. Otec se následně brzy na veřejnosti ukázal s novou partnerkou, což syn těžce rozdýchával. V létě se Vladimír junior oženil bez otcovy přítomnosti, o vzájemném vztahu mluví diplomaticky jako o vztahu hráče a trenéra.
„Co naši rodinu postihlo, to byla tragédie. Pořád věřím, že mamka je tady a že ji mám za zády. Udělala pro mě v životě a kariéře hrozně moc,“ řekl minulý týden MF DNES a iDNES.cz.
Na její počest si změnil číslo na dresu, za góly jí děkuje do nebe. Zároveň vyspěl i jako hráč. Roky měl nálepku protekčního synka, teď vyzrál, je lídrem Chomutova a pár dní před 28. narozeninami si odbude i debut v reprezentaci. „Obecně v Česku hráči zrají pomaleji. Ale je to i tím, že kluci ve středním věku, když se dostanou na určitou pozici v týmu, tak jsou schopni ukázat své hokejové dovednosti,“ říká Jandač.
A generální manažer týmu Martin Ručinský přidává: „Přišel čas, aby dostal šanci.“ Růžičku juniora zná od narození, vždyť s jeho tátou kdysi vyrůstali v jedné litvínovské ulici. „On společně s Ivanem Hlinkou patří mezi mé osudové lidi v hokeji.“
Teď se usmívá, že už příští týden bude „velet“ jeho synovi. „Takový je život. A zvlášť ten hokejový.“
Když společně s Růžičkou i dalšími dobyli Nagano, měl v tom svým způsobem prsty i tehdy devítiletý Vladimír. Ač mnohé naganské příběhy už jsou legendami, že ani aktéři nevědí, zda jsou pravdivé, tak skutečný je příběh, jak se malý Růžička u televize rozbrečel, když tým prohrál v základní skupině s Ruskem. Maminka mu tehdy vysvětlovala, že ještě není konec.
A když v průběhu čtvrtfinále burcoval kapitán Růžička tým, zmínil se v projevu právě o synovi. „Nechci ho vidět plakat.“
Jak to dopadlo, víte.
Nicméně Růžička tuší, že i po reprezentační premiéře zůstane – co se kariéry týče - ve stínu otce. „Na mistrovství už pojedou jiní borci.“
