Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bojovník Rolinek skáče do střel a říká: Mým snem je odchytat zápas

GÓL KAPITÁNA. Český hokejista Tomáš Rolinek vyrovnává ve čtvrtfinále MS proti týmu USA | foto: AP

23 2014
Minsk (Od našeho zpravodaje) - Do konce zápasu s Francií chyběly tři minuty, když on – útočník – zabránil skoro jistému gólu. Tomáš Rolinek, jak velí jeho zvyk, se bez rozmýšlení vrhnul do střely, až si pak od bolestivé rány musel ledovat ruku a kouč Růžička říkal: "Rolinek tam skáče po hlavě, jezdí po zadku... Tak musí hrát všichni."

Ve čtvrtfinále proti Spojeným státům svou obětavost zopakoval, když v posledních vteřinách padal do střel amerických útočníků. Kde se v něm vzaly vlastnosti bojovníka, kterou trenéři, ať už se jmenují jakkoliv, tolik oceňují? A je nějaká střela, do které by neskočil?

"Ne, není," říká 34letý kapitán reprezentace.

Bojovníkem jste byl na ledě vždy?
Kdepak. Naopak se musím vychválit, že v mládežnických letech jsem byl technický hráč, který vždycky vzal kotouč a dával spoustu gólů. Pak se najednou něco ve mně zlomilo, začal jsem hrát úplně jiným stylem a stal se ze mě úplně jiný hráč, než jsem byl do 21 let.

Tipnul bych, že za to mohl přechod mezi dospělé.
Přesně tak. Chtěl jsem se za každou cenu dostat do A-týmu Pardubic, jenže jsem menší a takových technických hráčů tam byla spousta. A já pochopil, že pokud se nezměním, těžko budu hrát. Musel jsem se odlišit. Musel jsem si říct o místo, víc bojovat, abych na sebe upozornil. Tam nastal zlom. Chtěl jsem ukázat, že mi na áčku záleží, a na tréninku byl víc vidět.

Rolinek, budoucí spolukomentátor?

Tomáš Rolinek dokáže po zápasech bez emocí analyticky hodnotit výkon. Co takhle práce v televizi? "Do 15 let jsem chtěl být televizní komentátor. Vypnul jsem zvuk a zkoušel si to nanečisto. Takže možná ve mně něco je." A pro komentátora ČT Roberta Zárubu má vzkaz: "Roberte, jestli to čteš, jsem za pár let k dispozici." Záruba později na svém Twitteru reagoval: "Patří do mého seznamu, splňuje všechny předpoklady."

Je někdy chvíle, kdy byste na ledě neskočil do střely?
Ne! Prostě není! Ano, jsou situace, kdy nemá cenu do ní skákat z taktického hlediska. Třeba v oslabení ve třech, když to má soupeř na volej, by to byla hloupost, protože víte, že když budete ležet na ledě, tak vás lehce obehraje. To je jediný důvod, proč neskočit do střely. Je pak lepší jenom zakleknout. Ale nikdy nepřemýšlím nad tím, že má někdo velkou ránu, tak z obav, aby to nebolelo, do střely nepůjdu. Když můžu, skočím.

Zeptám se laicky: bolí to hodně?
Bolí! A pro mou hru je dobře, že vymysleli plastové chrániče na brusle. Ještě když jsem hrál v Rusku, tak jsem dostal spoustu ran do nártu, kdy puk letí těsně nad ledem, a několikrát s tím i marodil. S chrániči je to lepší.

Je to třeba bolest, jako když dostanete ránu pěstí?
To ne. Dostat ránu do hlavy, tak jste K. O. a sbíráte se pár dní. Tady to v první moment štípne, ale člověk musí hned na nohy, nenechat to zatvrdnout. Když si sednete a jen se to leduje, tak je to druhý den horší a víc to bolí. Takže recept zní: po ráně se hned hýbat a dělat, že se nic nestalo.

Pak se dokulhat domů a nechat se opečovávat...
Já mám ale tři děti, takže se nechat opečovávat nemůžu, i kdybych chtěl. Modřiny jsou, člověk kulhá, ale přijdu domů, obleču si gólmanskou výstroj, postavím se do brány a můj malej na mě střílí. A získávám další modřiny.

Zkusil jste v hokeji někdy chytat?
Mám to říct?

Budu jenom rád.
Mým snem je, aby se v zápase, kdy o nic nepůjde, zranili dva gólmani – i když nikomu nic špatného nepřeji – a já to mohl dochytat. Vždycky, když byla v mládežnických týmech šance, tak jsem se do branky cpal. Nedávno musel v Berouně v 1. lize hráč z pole do branky a já hned přemýšlel, co kdybych tam tak byl...

Brankář je taky jediný post, na kterém jste v reprezentaci ještě nehrál. Ve Švýcarsku 2009 vás kouč Růžička dal do obrany.
V nároďáku bych si to netroufnul, ale až jednou budu hrát jen pro radost, tak se do branky obléknu a nechám na sebe střílet. Teď o tom trenéři nechtějí ani slyšet, bojí se, že bych se mohl zranit. Ale dřív jsem při vánočních srandazápasech ve Žďáru chytal. Mám doma brankářskou výstroj.

Asistent Špaček mi říkal, jak moc by si přál, aby do střely skočil Jaromír Jágr. Stane se to někdy?
Odehráli jsme v reprezentaci několik zápasů, ale skočit jsem ho neviděl. Maximálně ho to trefilo do holeně, když kolem projížděl. Je to krásný sen, když vidíte nejlepšího hráče skočit do střely, týmu by to dalo strašnou energii a každý by si to najednou uvědomil v palici, podíval by se do zrcadla a řekl: Když to může udělat Jarda, proč ne já. Ale asi se to nestane, Jarda má jiné přednosti.

Autor:


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze